Reklama
Reklama

Základní příjem a cesta ke společnosti bez práce

Pokusy se zaváděním nepodmíněného příjmu ve Finsku vybízejí k přetvoření celého kapitalistického systému
Počet zobrazení: 2990

Médii nedávno proběhly zprávy o zavádění nepodmíněného příjmu ve Finsku. V mnohých možná vzbudily až přespříliš dychtivá, nereálná očekávání. Bližší pohled na návrh finské vlády ukazuje, že se jedná pouze o dvouletý experiment a jistá zatím není ani zmiňovaná částka 800 eur. Pokus navíc patrně nebude aplikován na celou populaci Finska, ale pouze na vybrané komunity a vítěze v loterii. Není to tedy tak, že by evropské země byly již nyní na pokraji přijetí nepodmíněného příjmu. To může to trvat ještě léta. Nicméně samotný fakt, že Finsko pod středo-pravicovou vládou Juha Sipilä experimentuje s touto myšlenkou, by měl být impulzem k vážné debatě o prospěšnosti této ideje. Pokud bude finský experiment úspěšný, pravděpodobně by se přidaly i další evropské země.

basic-income.jpgFotozdroj: Basic Income UK






a2larm.jpg
Článok vyšiel na A2larm 15. 12. 2015


Zprava doleva
 

Na myšlence nepodmíněného základního příjmu je zajímavé, že nachází podporu jak u pravicových libertariánů, tak u mnohých autenticky levicových figur. Například řecký exministr financí Janis Varufakis během svého mandátu požadoval zavedení nepodmíněného příjmu v dopisu adresovaném grémiu evropských ministrů financí, tzv. Euroskupině. Takový Friedrich von Hayek, o jehož knize Cesta do otroctví se tvrdí, že ji Margarette Thatcherová měla vždy při sobě, nebo ekonom Thomas Friedman viděli základní příjem jako důležitý předpoklad pro zaručení svobody volby na trhu. Hayek toto řešení vnímal také jako nejméně represivní opatření státu, který měl zaručit základní startovací pozici pro všechny a potom stát v pozadí. Cesta do otroctví je tak stále z určitého hlediska přesvědčivým argumentem proti nabobtnalému sociálnímu státu, v němž například některé systémy dávek zvýhodňují „nicnedělání“ a stát pak musí používat represi, aby občany motivoval k práci. To vše ale podle Hayeka vede k dalšímu nárůstu byrokracie a neefektivitě státního aparátu.

Vnucuje se především otázka, co by lidé dělali ve společnosti bez práce.

Nepodmíněný příjem je tedy v očích mnoha libertariánů ideálním řešením pro svou jednoduchost: určitou částku by dostal ve společnosti každý bez rozdílu a nadále by nebylo potřeba větších zásahů státu do tržního prostředí, co se týče snahy zajistit zaměstnanost, chránit důležitá průmyslová odvětví a podobně. V tom ale také spočívá potenciálně největší problém této představy. Jak psal například deník The Guardian, úplné oddělení státu a trhu není „možné, natož žádoucí“.

Nemožnost této rozluky můžeme vidět třeba na příkladu krize z roku 2008, kdy stát okamžitě přispěchal na záchranu většiny bank, a tím posvětil často až kriminální finanční jednání bankéřů. V současném Česku zase dochází – nejviditelněji u strany ANO – k bezostyšnému prorůstání státu se soukromým sektorem. Zdá se, že jsou to tedy především oligarchové a nadnárodní kapitál, kdo má zájem na ovládnutí státu a je schopen skrze něj prezentovat veřejnosti své zájmy jako zájmy obecné. Proto je ona snaha o úplné oddělení státu od trhů, prezentovaná současnými libertariány, jakým je třeba známý americký podnikatel a finanční analytik Peter Schiff, velmi naivní, neboť to není dávno už jen moc státu, proti které argumentují. Tito pravicoví libertariáni by si především museli nějak podmanit banky a nadnárodní finanční giganty, kteří nemají žádný zájem na jakékoliv rozluce se státem. Jak přímo řekl Noam Chomsky, „nikdy by ji nedovolili“.

Ona předpokládaná jednoduchost základního příjmu počítá s plošnou distribucí určité částky mezi chudé i bohaté. Nerozlišovalo by se mezi těmi, kdo vlastní bydlení a kdo ne, a také by se nerozlišovalo mezi jednotlivými oblastmi, což by ale vedlo ke znevýhodnění oblastí s vyššími nájmy, kde by mohla vznikat městská chudoba. Také by tak byli neúměrně zvýhodněni bohatí a ti, kteří neplatí nájmy, u nichž by garantovaný příjem mohl skutečně vést k vyšší pasivitě v porovnání s těmi, kteří by si z oné částky museli ještě platit nájemné. Pokud by byl systém základního příjmu více diferenciovaný, ztratili bychom do jisté míry také jednu z jeho hlavních výhod oproti systému dávek – jednoduchost.

Ke strojům
 

Paul Mason, britský ekonom a zpravodaj pro Channel 4 News, ve své letošní knize nazvané Postcapitalism popisuje zavedení nepodmíněného příjmu jako podmínku postupného přechodu k postkapitalistické společnosti. Tato společnost by byla čím dál více poháněna z obnovitelných zdrojů, a to nejlépe díky demokratizaci energie (i miliony lidí v Česku by mohli využívat svých domů a zahrad k výrobě obnovitelné energie, jak je tomu již nyní do značné míry v Německu). Mason předpokládá, že díky rozvoji automatizované výroby a třeba i nárůstu užívání technologie 3D tisku, bude společnost čelit masové nezaměstnanosti. Již nyní přesouvá společnost Apple továrny zpět do USA, a to také právě díky automatizaci a použití obnovitelné energie, která nestojí skoro nic. Nepodmíněný příjem by tedy mohl být podmínkou modernizace naší budoucnosti, museli bychom se ale pohnout od pojetí ekonomie, která vidí tvorbu pracovních příležitostí jako dobro samo o sobě, vstříc budoucnosti, v níž naše ekonomické potřeby budou obstarávat stroje. To už ostatně předpověděl ekonom John Maynard Keynes ve své eseji Ekonomické možnosti našich vnoučat už v roce 1930.

Tato transformace ale nejspíše nepřijde sama od sebe. Kromě nepodmíněného příjmu je potřeba také radikálních změn v orientaci státu v otázce investic do nového druhu ekonomie, založeného na obnovitelné energii. Nezbytné je například zastavení subvencí směrem k ropě. V dnešní situaci tedy Hayekovo pojetí nepodmíněného příjmu, spojeného se škrty ve výdajích státu k dosažení „minimálního státu“, není řešením.

Je také otázka, zda k zániku kapitalismu, jak tvrdí Mason, opravdu stačí pouze rozvoj moderních technologií. Vnucuje se především otázka, co by lidé dělali ve společnosti bez práce. Možná proto, že si vládnoucí třída tento problém uvědomuje, jsme svědky vytváření stále nových „bullshit jobs“, tedy zbytečných pozic, jak píše ve své eseji Práce na hovno David Graeber. V centru aplikovatelnosti skutečně odvážné verze nepodmíněného příjmu tak stojí i náboženská dimenze kapitalismu popsaná Walterem Benjaminem a s tím spojená potřeba nahradit kapitalismus nějakou jinou ideologií, která by lidem osvobozeným od imperativů trhu poskytla smysluplný řád.

Autor studuje právo na Univerzity of Sussex.

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama