Žádné Norsko neexistuje

Počet zobrazení: 5659
Slavoj Žižek analyzuje takzvanou uprchlickou krizi. Kritizuje xenofobní populismus, ale i pokrytectví levicových liberálů. Ani jedno nevede k řešení problému.

a2larm.jpgZ anglického originálu The Non-Existence of Norway publikovaného na webu London Review of Books přeložil Martin Vrba. Vyšlo na A2larm.cz 17. 9. 2015.

Příliv migrantů z Afriky a Středního východu do západní Evropy vyprovokoval sérii reakcí, které pozoruhodně připomínají reakce člověka v situaci, kdy se dozví, že trpí nevyléčitelnou smrtelnou nemocí. Schéma takových reakcí je popsáno v klasické studii Elisabeth Kübler-Rossové O smrti a umírání. První fází je popření: „Není to tak vážné, prostě to ignorujme“ (takové formulace už dnes ale neslyšíme). Pak nastává fáze vzteku: „Proč se to musí stát zrovna mě?“ Ta vyvěrá na povrch v situaci, kdy už popření není dále udržitelné: „Uprchlíci představují ohrožení pro náš způsob života; skrývají se mezi nimi muslimští fundamentalisté; musí být zastaveni!“ Další fází je smlouvání: „Dobrá, pojďme se domluvit na kvótách; pošleme pomoc uprchlickým táborům v jejich vlastních zemích.“ Pak nastává deprese: „Jsme ztraceni, z Evropy se stává Evropeistán!“ To, co jsme zatím ze schématu Kübler-Rossové neviděli, je pátá fáze, přijetí, které by v tomto případě znamenalo vypracování celoevropského plánu řešení uprchlické krize.

Horší a horší řešení
 

Co tedy dělat? Veřejné mínění je ostře rozpolcené. Levicoví liberálové vyjadřují své pobouření nad tím, že Evropa dopustí, aby tisíce lidí utonuly ve Středozemním moři. Evropa, jak tvrdí, by měla projevit solidaritu a otevřít své brány. Protiimigrační populisté zase tvrdí, že potřebujeme chránit náš způsob života: cizinci by si měli své problémy vyřešit sami. Obě řešení vypadají špatně, ale které je horší? Abychom parafrázovali Stalina: obě jsou horší.

Bez transformace způsobu fungování globálního kapitalismu budou brzy neevropští uprchlíci následováni migranty z Řecka a dalších států uvnitř Unie.

s._zizek.jpg












Foto: UnB Agência / CC

Velkými pokrytci jsou ti, kdo volají po otevření hranic. Velice dobře vědí, že se to nikdy nestane: okamžitě by to spustilo populistickou vzpouru po celé Evropě. Hrají roli krásných duší, nadřazených zkorumpovanému světu, se kterým jsou ale v plném souladu. Stejně tak protiimigrantští populisté dobře vědí, že lidé v Africe a na Blízkém východě nemohou sami uspět v řešení svých problémů a ve změně svých společností. Proč ne? Protože my v západní Evropě jim v tom bráníme. Byla to evropská intervence v Libyi, která uvrhla zemi do chaosu. Byl do útok Spojených států v Iráku, který vytvořil podmínky pro vznik Islámského státu. Pokračující občanská válka ve Středoafrické republice mezi křesťanským jihem a muslimským severem není jen explozí etnické nenávisti. Tato válka začala díky nalezišti ropy v severní části země: Francie a Čína bojují o kontrolu nad těmito cennými zdroji prostřednictvím svých zmocněnců. Byla to globální honba za minerály, včetně coltanu, kobaltu, diamantů a mědi, která podněcovala klanové války v Demokratické republice Kongo v devadesátých letech a začátkem 21. století.

Pokud skutečně chceme zamezit vlně uprchlíků, pak je nezbytné si uvědomit, že většina z nich pochází z rozpadlých států, kde je veřejná autorita víceméně nefunkční: Sýrie, Iráku, Libye, Somálska, Demokratické republiky Kongo a tak dále. Tato dezintegrace státní moci není lokální fenomén, ale výsledek mezinárodních politik a globálního ekonomického systému, a v některých případech – jako je například Libye nebo Irák – je přímým důsledkem západní intervence. Zároveň bychom měli mít na paměti, že tyto rozpadlé státy Blízkého východu byly odsouzeny k záhubě už díky uměle narýsovaným hranicím, které vytvořila Británie společně s Francií během první světové války.

Otroctví v našem středu
 

Neuniklo naší pozornosti, že nejbohatší státy Blízkého východu (Saúdská Arábie, Kuvajt, Emiráty, Katar) byly vůči uprchlíkům otevřené podstatně méně než ty méně bohaté (Turecko, Egypt, Írán). Saúdská Arábie dokonce navrátila „muslimské“ uprchlíky do Somálska. Je to tak, že Saúdská Arábie je fundamentalistická teokracie, která nedokáže tolerovat zahraniční narušitele? Ano, ale závislost Saúdské Arábie na ropě z ní činí zcela integrovaného ekonomického partnera Západu. Měl by být vytvořen silný mezinárodní tlak na Saúdskou Arábii, stejně jako na Kuvajt, Katar a Emiráty, aby přijaly velkou část uprchlíků, především proto, že díky podpoře syrských rebelů proti Assadovi, nesou významný díl odpovědnosti za současnou situaci v Sýrii.

Nové formy otroctví jsou typickým znakem těchto bohatých zemí: miliony dělnických imigrantů na arabském poloostrově jsou zbaveny základních občanských práv a svobod; v Asii žijí miliony lidí v robotárnách organizovaných jako koncentrační tábory. Ale existují příklady, které jsou nám podstatně blíže. Prvního prosince 2013 vyhořela textilní fabrika ve městě Prato, poblíž Florencie, která patří čínským vlastníkům. Zabila sedm pracovníků, kteří byli uvězněni v provizorním ubytování z lepenky. „Nikdo nemůže říct, že tím byl překvapen,“ nechal se slyšet Roberto Pistonina, tamější odborář, „protože každému bylo známo už několik let, že v oblasti mezi Florencí a Pratem žijí a pracují stovky, možná tisíce lidí v podmínkách, které se blíží otroctví.“ V Pratu se nachází více než čtyři tisíce firem vlastněných Číňany společně s tisícovkami čínských imigrantů, kteří pravděpodobně žijí ve městě ilegálně a kteří pracují šestnáct hodin denně pro sítě dílen a velkoobchodů.

Nové formy otroctví nejsou omezeny na předměstí Šanghaje, Dubaje nebo Kataru. Nacházejí se přímo v našem středu – pouze je nevidíme nebo předstíráme, že je nevidíme. Otrocká práce je strukturální nezbytností dnešního globálního kapitalismu. Velká část uprchlíků, kteří se dostávají do Evropy, bude součástí čím dál víc se rozšiřující prekarizované pracovní síly, v mnoha případech na úkor lokálních pracujících, kteří reagují na hrozbu tím, že se přidávají k vlně protiimigračního populismu.

Povinnost utopie?
 

Na svém útěku z válkou rozervaných domovin, jsou uprchlíci v zajetí snu. Uprchlíci, kteří přijíždějí do jižní Itálie, tu nechtějí zůstat: mnoho z nich se snaží dostat do Skandinávie. Tisíce migrantů v Calais nejsou spokojeny s Francií: jsou připraveni riskovat své životy při pokusu o vstup do Británie. Desítky tisíc uprchlíků v balkánských zemích se zoufale snaží dostat do Německa. Trvají na svém snu jako na bezpodmínečném právu a vyžadují od evropských autorit nejen náležitou stravu a zdravotní péči, ale i přesun do destinace podle jejich volby. V takových požadavcích je přítomno cosi záhadně utopického: jako kdyby bylo povinností Evropy realizovat jejich sny – sny, které jsou v posledku mimo dosah většiny Evropanů (není snad pravda, že nemalá část jižních a východních Evropanů by také dala přednost životu v Norsku?). Právě za situace, kdy se lidé nacházejí v chudobě, utrpení a nebezpečí, a kdy bychom od nich očekávali jen minimální požadavky na zajištění bezpečí a duševního klidu, se stává jejich utopismus vůbec nejzarputilejším. Bohužel tvrdou pravdou, která na uprchlíky čeká, je zjištění, že „neexistuje žádné Norsko“, a to dokonce ani v Norsku.

Není vůbec nutně rasistické nebo protofašistické, když původní obyvatelé mluví o ochraně jejich „způsobu života“. Takovou představu musíme opustit. Pokud se tak nestane, cesta pro pochody protiimigračního sentimentu bude volná. Posledním projevem takové tendence je Dánsko, kde podle posledních průzkumů veřejného mínění je protiimigrační Dánská lidová strana před Sociálními demokraty a stala se tak v současnosti nejpopulárnější dánskou stranou. Běžná levicově-liberální linie v takovýchto případech představuje jen arogantní moralismus: v momentě, kdy bychom dali myšlence „ochrany našeho způsobu života“ jakoukoli míru věrohodnosti, kompromitujeme tím vlastní pozici, protože pak pouze nabízíme jen slušnější verzi toho, co protiimigrantští populisté otevřeně zastávají. A to je přesně ten nebezpečný postoj, který si osvojily středové strany v posledních letech. Odmítají otevřený rasismus protiimigračních populistů, ale zároveň prohlašují, že „chápou obavy“ běžných lidí a rozehrávají více „racionální“ protiimigrační politiku.

Přesto bychom měli odmítnout přístup levicových liberálů. Obviňování, které moralizuje celou situaci („Evropa se chová lhostejně k utrpení druhých“), je jen druhou stranou mince protiimigrační brutality. Oba postoje sdílejí předpoklad, který v žádném případě není samozřejmý, totiž že obranu vlastního způsobu života nelze sladit s etickým univerzalismem. Měli bychom se vystříhat pasti liberálního sebezpytování ve stylu „Kolik tolerance můžeme nabídnout“? Měli bychom tolerovat migranty, kteří brání svým dětem v docházení do státních škol; kteří nutí své ženy oblékat a chovat se určitým způsobem; kteří sjednávají dětská manželství; kteří diskriminují homosexuály? Nikdy nemůžeme být dostatečně tolerantní, nebo jsme možná už teď tolerantní až příliš. Jedinou možností, jak nalézt cestu z tohoto začarovaného kruhu, je posunout se nad rámec pouhé tolerance: neměli bychom druhým dopřát jen náš respekt, ale možnost stát se součástí společného boje, protože naše dnešní problémy sdílíme všichni.

Cena za evropskou pohostinnost
 

Uprchlíci jsou cenou, kterou platíme za globalizovanou ekonomiku, ve které se zboží – nikoli však lidé – může pohybovat zcela svobodně. Myšlenka otevřených hranic s možností přílivu cizinců je vlastní globálnímu kapitalismu. Migrace v Evropě není ničím unikátní. V dubnu se v Jižní Africe stal bezmála milion uprchlíků ze sousedících států terčem útoku tamější chudiny kvůli tomu, že jim kradou pracovní místa. Takové příběhy budou přibývat, a to nejen díky ozbrojeným konfliktům, ale také díky ekonomickým krizím, přírodním katastrofám, klimatickým změnám a tak dále. Během Fukušimské nukleární katastrofy se v jednom momentu japonské autority začaly připravovat k evakuaci celého území Tokia, což je více jak dvacet milionů lidí. Pokud by se tak nakonec stalo – kam by se tito lidé uchýlili? Měl by jim být poskytnut kus země v Japonsku, nebo by měli být rozptýleni po celém světě? Co se stane, když se díky klimatické změně stane sever Sibiře obyvatelným a vhodným k zemědělské produkci, zatímco velké části subsaharské Afriky budou příliš vysušené na to, aby uživily jakoukoliv populaci? Jak bude organizováno přerozdělování lidí? Když k takovýmto událostem docházelo v minulosti, byly společenské změny divoké a spontánní, doprovázené násilím a destrukcí. Lidstvo by se mělo připravit na způsob života, který bude více „plastický“ a nomádský. Jedna věc je jistá: národní suverenita bude muset být radikálně redefinována a stejně tak budou muset být vynalezeny nové způsoby globální kooperace a rozhodování.

V této chvíli je na prvním místě, aby Evropa jasně potvrdila svůj závazek vůči uprchlíkům a zajistila jim důstojné zacházení a zabezpečení. Žádný kompromis tu nemá co dělat: velké migrační vlny jsou naší budoucností a jedinou alternativou k takovému závazku je návrat k barbarství (to, co někteří nazývají „střetem civilizací“).

Zadruhé: nezbytným důsledkem takového závazku je i to, že Evropa zavede jasná pravidla a regulace. Kontrola proudu uprchlíků by měla být vynucena skrze administrativní síť, která bude zahrnovat všechny členské země Evropské unie (aby se zamezilo lokálním barbarstvím, jako například v Maďarsku nebo na Slovensku). Uprchlíci si musí být jisti svým bezpečím, ale zároveň by jim mělo být dáno jasně najevo, že musí akceptovat destinaci, kterou jim přidělily evropské autority, a zároveň že budou muset respektovat zákony a sociální normy evropských států – tedy žádná tolerance k náboženskému, sexuálnímu nebo etnickému násilí; žádné právo vnucovat druhým své vlastní náboženství nebo způsob života; respekt k individuální svobodě každého, pokud se rozhodne opustit zvyky jeho nebo její komunity atd. Pokud se žena rozhodne zahalit si tvář, musí být její volba respektována; pokud se rozhodne nezahalovat si tvář, její svoboda musí být garantována stejně tak. Taková pravidla privilegují západoevropský způsob života, ale to je zkrátka cena, kterou je potřeba zaplatit za evropskou pohostinnost. Tato pravidla by měla být jasně deklarována a vynucována, a to i represivními opatřeními – proti zahraničním fundamentalistům stejně jako proti našim vlastním rasistům, pokud se to ukáže jako nutné.

Zatřetí: musí být vynalezen nový druh vojenské a ekonomické intervence. Takový druh intervence, který se vystříhá neokoloniálních pastí nedávné minulosti. Případy Iráku, Sýrie a Libye ukazují, jak špatný druh intervence (v Iráku a Libyi), stejně jako neintervence (v Sýrii, kde pod pláštíkem nevměšování jsou do konfliktu zapojeny vnější mocnosti jako Rusko nebo Saúdská Arábie) končí ve stejném začarovaném kruhu.

Začtvrté – a to je nejdůležitější a zároveň nejobtížnější bod: potřebujeme radikální ekonomickou změnu, která by odstranila podmínky, které uprchlíky vytvářejí. Bez transformace způsobu fungování globálního kapitalismu budou brzy neevropští uprchlíci následováni migranty z Řecka a dalších států uvnitř Unie. Když jsem byl malý, nazýval se takový organizovaný pokus o regulaci komunismu. Možná bychom jej měli znovu vynalézt. Je možné, že je to z dlouhodobé perspektivy jediné řešení.

Autor je filosof.

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Komentáre

Obrázok používateľa PeterPeter
#1
Peter Krumpál
17. september 2015, 16:34

Tak takto nie.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984