Za migrační vlnou musí dojít na Západě ke změnám!

Počet zobrazení: 3545

oskar_krejci_250_x_205.jpgMigrační vlna v USA i Evropě jen urychluje poznání, že dochází k sociálním posunům a za těmito posuny musí následovat i posun hodnot, říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.


PZ: Ze Spojených států přicházejí zprávy, že se prezidentský kandidát Donald Trump valí zemí jako lavina a sbírá vítězství za vítězstvím. Většina komentářů vyjadřuje v této souvislosti poměrně velké znepokojení. Máme se bát, že se Trump stane prezidentem?

Omlouvám se, ale musím začít „státoprávním ohrazením“. Mrzí mě, že naše sdělovací prostředky jsou plné volební hry v USA, že zaznamenávají každou i bezvýznamnou mezietapu, že opisují plytké americké komentáře – a nejsou schopny sledovat volby na Slovensku. Asi si opět v českých redakcích někdo myslí, že když o Robertu Ficovi nebude mluvit, on přestane existovat. Ale Slovensko je přece pro mnohé z nás jednou ze dvou rodných zemí. Je to soused, se kterým jsme spojeni kulturou, soused, s nímž máme takzvané nadstandardní vztahy. Se Slovenskem zůstaneme spojeni bez ohledu na to, jak jsou v Praze či Bratislavě naskládány mocenské elity. Snad by nás mělo uklidnit, že mediální arogance a ubohost se týká i politického vývoje v Polsku, Bulharsku, Srbsku a dalších států.

PZ: Rozumím Vašemu ohrazení. Dnes studujeme výsledky slovenských voleb, někteří se radují, jiní si lížou rány. Ale přesto – máme se bát Trumpa?

Nejjednodušší model, který nabízejí dosavadní primární, tedy takzvaně vnitrostranické volby naznačují, že by při konečném účtování v listopadu měli proti sobě stanout Hillary Clintonová za Demokratickou stranu a Donald Trump za republikány. Jenže tu máme fakt, že Trump je vnímán establishmentem Republikánské strany jako vetřelec. Cizorodý prvek, který přišel zvenku a nese s sebou neurčité hodnoty a svérázné jednání – což ztěžuje jeho ovládnutí stranickými bossy. Výsledkem mohou být dva problematické tahy se zcela odlišnou koncovkou: republikáni nebudou Trumpa nominovat za svého kandidáta. On se ale rozhodne, že bude kandidovat samostatně, rozštěpí volební základnu republikánů – a vyhraje Clintonová.

PZ: A druhá varianta?

Na nominačním sjezdu v červnu bude uzavřen kompromis. K divokému Trumpovi nastoupí jako kandidát na viceprezidenta a případně i na vybrané posty v administrativě, třeba i ministra či ministryně zahraničí, někdo z šlechtitelské stáje Republikánské strany. Trumpa se pokusí obklíčit. Pak by mohl Trump volby vyhrát.

PZ: A není v tomto právě obsaženo riziko? Třeba pokud jde o zahraniční politiku případného prezidenta Trumpa.

Postupujme i nadále v relaci „Clintonová versus Trump“. Hillary Clintonová jako senátorka hlasovala pro intervenci v Iráku a pak se za to omluvila. V současné kampani se propírají její pracovní maily, které posílala otevřenou poštou, čímž se prý stala bezpečnostním rizikem. No dobře. To je chyba, z které se dá poučit. Lze očekávat, že se nebude opakovat. Maily jsou však jen zástupné téma. Mnohem větším problémem je zahraniční politika USA během jejího fungování jako ministryně. Teď se chystá další západní intervence v Libyi. V zemi, která byla uvedena do chaosu právě díky rozhodnutím, na kterých se významně podílela i paní ministryně Clintonová. To se ale v diskusích neprobírá. Intervence proti Kaddafímu se povětšině pokládá za správnou. I přes její otřesné výsledky. Je tedy možné očekávat, že politika USA zaměřená na změny režimů v jiných státech zůstane v agendě prezidentky Clintonové. Bez ohledu na sebekritiku týkající se Iráku zahraniční politiku budou dělat titíž lidé, kteří ji dělali za Clintona, kdy byla bombardována Jugoslávie, za Obamy, který rozložil celou oblast severní Afriky, Sýrii, Ukrajinu, nesplnil sliby týkající se Afghánistánu, Iráku, Guantánama…

PZ: A když vyhraje Trump, jaká bude zahraniční politika USA?

Toť velká neznámá. Donald Trump je v otázkách zahraničí politik amatér. Životní kariéra jej nespojila s nikým, kdo se v této oblasti pohybuje, ať již jako teoretik, nebo jako praktik. To znamená, že si někoho na zahraniční politiku vybere či najme. A netušíme koho. Vzhledem k Trampovu temperamentu lze očekávat, že jim do všeho bude mluvit – ovšem pouze tehdy, když bude mít čas.

PZ: Opravdu se nedá odhadnout, kdo bude, jak říkáte, najatý na zahraniční politiku?

Z Prahy ne. Vidíme ale přeskupování sil. Například Robert Kaplan se vrátil do washingtonského Centra nové americké bezpečnosti, což by mohla být jedna z líhní kádrů pro ministerstvo obrany i ministerstvo zahraničí jak prezidentky Clintonové, tak i prezidenta Trumpa. Kaplan, který je u nás znám mimo jiné z pozoruhodné knihy Pomsta geografie, kdysi psal pro náměstka ministra obrany Paula Wolfowitze interní materiály zdůvodňující nutnost intervence v Iráku. S takovýmito lidmi se do politiky vrací jazyk neokonzervativců, agresivní dikce a záliba v elegantních metaforách místo věcné analýzy.

PZ: Myslíte, že by takoví lidé mohli pracovat pro kteréhokoliv z prezidentů?

Když se kolem Trumpa prosadí lidé doporučení establishmentem Republikánské strany, pak ano.

PZ: A prosadí se?

Víte, Trump bývá občas představován jako někdo, kdo je zcela jiný než současný prezident. Jenže z volebního hlediska mají více společného než odlišného. Když si vezmete Obamu roku 2008, potom by oba měli přestavovat vzpouru proti tradiční politice a zkostnatělým byrokratům Washingtonu. Oba symbolizovali změnu a měli ji jako jádro svého programu. Koncentrovali kolem sebe nespokojené. Pak ale Obama nastoupil do Bílého domu a stal se z něho standardizovaný politik, klon těch bývalých, které kritizoval. Ti, kdo uvěřili jeho schopnostem a možnostem, mu poněkud předčasně dali Nobelovu cenu míru.

Oskar Krejčí: Naštěstí na přístupu ČT k válce v Sýrii nezáleží!

Dnes protestní elektorát hlasuje pro Trumpa a pro dvojku v Demokratické straně – socialistu Bernieho Sanderse. Vůbec se nedá vyloučit, že část potencionálních Sandersových voličů po porážce svého favorita v primárkách zaměří svoji přízeň na Trumpa. Znovu opakuji, koncepty Obamovy kampaně 2008 a Trumpovy kampaně 2016 mají velmi mnoho společného, byť jeden byl tak trochu klukem z ulice a druhý je multimiliardář ze salonu.

PZ: Trumpovy výroky, například o migrantech z Latinské Ameriky, od něho ale odradí spoustu voličů. Nebude to zdroj porážky?

V této chvíli hovoří Trump k republikánským konzervativcům. Druhá část kampaně, ta, kdy bude třeba oslovit celou Ameriku, bude mít trochu jiné ladění. Jenže už dnes je chyba domnívat se, že kritika vládní migrační politiky jej oslabuje. Je to mobilizující téma, které by mohlo přivést k urnám i pasivní občany. A nezapomínejte, že nekontrolované migrace se bojí i mnozí z Hispánců, kteří získali občanství USA, a mají tudíž i volební právo. Migrace ohrožuje jejich status a dotváří jejich obraz nežádoucím směrem. Nelze očekávat, že v době sociální nejistoty bude každý Hispánec hlasovat podle země svého původu a ve jménu solidarity se svými etnickými druhy. Takhle liberální volby nefungují.

PZ: A jak tedy fungují?

Jsme v období, kdy Západ skutečně potřebuje změnu. Migrační vlna v USA i Evropě jen urychluje poznání, že dochází k sociálním posunům a za těmito posuny musí následovat i posun hodnot. To je změna, kterou Západ potřebuje.

PZ: Což konkrétně znamená…?

Vyberu jen jeden příklad z mnoha. Ronald Inglehart, profesor politických věd z University of Michigan, uvádí ve své studii otištěné v časopise Foreign Affairs, že v roce 1915 jedno procento nejbohatších Američanů ovládalo 18 % národních příjmů; v roce 2007 to již bylo 24 % národních příjmů. Během posledního desetiletí vzrostl v USA podíl majetku jednoho promile nejbohatších Američanů z 10 na 22 %. Ve Spojených státech roku 2011 jedno procento lidí kontrolovalo 40 % národního bohatství.

Řečeno srozumitelně, i případný ekonomický růst přináší bohatství jen vybraným, zatímco průměrné mzdy stagnují. Vzniká ekonomika založená na zcela nových technologiích a vytvářejí se odlišné mechanismy rozdělování zisku, než byly ty, které se zformovaly v prvních desetiletích po 2. světové válce. Tyto procesy již řadu let ve svých knihách popisuje renomovaný český sociolog Jan Keller. Pro politologa je důležité, že nebývalé rozšíření středních vrstev a jejich sociální jistoty přivedly do politiky takzvané postmateriální hodnoty. Hlavně na levici – starost o materiální zajištění proletarizované většiny nahradila péče o nejrůznější menšiny a obava ze znečišťování životního prostředí.

PZ: A myslíte si, že se tato orientace mění?

Vidíme to dnes a denně, v USA možná snáze pojmenovatelné než u nás. Nejistota středních vrstev narůstá a vytváří se nová sociálně vylekaná většina. S tím roste i nedůvěra k etablovaným politikům a stranám. Proto se i mnozí občané hispánského původu bojí hispánských migrantů. Jde o stejný strach, jako je strach německých středních vrstev: strach, který má hlubší pozadí, než je obava z teroristů či kriminálníků mezi migranty.

Zatím je tento strach především ve formě pocitu nejistoty. Časem tento pocit nalezne hodnotový výraz, a to jak na pravici, tak i na levici. Změna přijde, ať si ji přejeme, nebo ne. Jisté je, že sociální procesy, které byly nastartovány směrem ke konfliktu uvnitř západní společnosti, nelze kultivovat samovolným vývojem ekonomiky, nějakou neviditelnou rukou trhu. Jsou nutná zásadní politická rozhodnutí, která se opřou o nové hodnoty. V lepším případě to bude nová definice socialismu.

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího, foto (ap)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984