Vyznamenání jako polibek smrti?

Už to skoro tak vypadá. Státní vyznamenání v ČR uděluje či propůjčuje prezident republiky na návrh parlamentu ev. vlády, nebo jen podle vlastního uvážení, přičemž konečné rozhodnutí je výhradně na něm. Je to jedna z mála pravomocí, kterou nejprve českoslovenští a později čeští prezidenti podědili po svých korunovaných předchůdcích podobně jako třeba právo vyhlašovat amnestie nebo udělovat milosti.

Někomu to může připadat jako přežitek, resp. anachronismus, ale to je tak všechno, co s tím může dělat. Vlastně ne. Může se snažit o změnu či dokonce zrušení těchto prezidentských pravomocí. To ovšem není tak jednoduché, jak se zdá. Ale kritizovat prezidentův výběr a útočit na vyznamenané jednoduché je.

Například tvrzením, že vyznamenává své kamarády a nevhodné osobnosti, přičemž opomíjí své oponenty. Je zajímavé, že podle mainstreamových médií se takových zločinů začal dopouštět až Miloš Zeman. Dokud své kamarády vyznamenávali a své oponenty opomíjeli Václav Havel a Václav Klaus, bylo všechno v pořádku. Ale teď už to v pořádku jaksi není.

Přede dvěma lety jsem byl na léčení v Priessnitzových lázních Jeseník, kde se léčí nemoci dýchacího a pohybového ústrojí, ale hlavně problémy nervové a psychické. Mezi pacienty tam byl také český filmový režisér Filip Renč, kdysi miláček pravicových intelektuálů, oslavovaný i za své nepříliš povedené snímky. Když mu však prezident Zeman udělil státní vyznamenání, „pražská kavárna“ ho vyvrhla ze svého středu jako velryba Jonáše. A za svou Lídu Baarovou, která v jeho filmografii patří rozhodně k těm lepším snímkům, to schytal zprava i zleva. Nevím, co si v jesenických lázních léčil, ale na choroby pohybového či dýchacího ústrojí to rozhodně nevypadalo. Spíš na deprese.

A tak není divu, že přibývá případů, kdy někteří lidé vyznamenání z rukou Miloše Zemana preventivně odmítají a jiné Hrad preventivně nevyznamenává, aby se takových odmítnutí vyvaroval. Což je celkem logické počínání, nebo ne?

Letos udělil český prezident Medaile za zásluhy kromě jiným i čtyřem osobnostem, které jeho kritikům opravdu leží v žaludku: Michalu Macháčkovi, autorovi první ucelené a objektivní biografie Gustáva Husáka, Lence Procházkové, spisovatelce, někdejší disidentce a neúnavné bojovnici proti církevním restitucím, Milanu Syručkovi, výbornému novináři, autorovi literatury faktu a přísně objektivnímu zahraničně-politickému komentátorovi, který důvěrně poznal ukrajinskou realitu během svého několikaletého pobytu v této rozporů plné zemi, a konečně Mozartovi české poezie a velmi subjektivnímu publicistovi i kritikovi naší současnosti Karlu Sýsovi.

Lenka Procházková je v „kavárenských“ kruzích persona non grata už dávno. Michal Macháček narazil na semknuté řady „železných“ pánů a dam hned po vydání své knihy, Milan Syruček jako někdejší redaktor Tvorby rovněž nepatří k jejich favoritům (naštěstí v době IT se všechno uhlídat nedá), ale pokud jde o Karla Sýse, povedl se jim skutečný majstrštyk. Jistý knižní distributor mu odmítl nadále poskytovat své dobře placené služby a šířit jeho knihy. To je něco podobného, jako kdyby hospodský vykázal ze své restaurace platícího hosta pouze a jen proto, že mu nevoní jeho názory.

Podle mne jde pomalu o záležitost pro ombudsmana. Ale samozřejmě vím, že úřad ombudsmana se takovou prkotinou bude sotva zabývat.

Není dnes lepší být takovým Antonem Špelcem, ostrostřelcem, na kterého medaile nakonec nezbyla?

Někomu medaile sluší

jak labradorovi uši.

Někdo je na ni alergický.

Především tedy různé nicky.