Vyber si svého teroristu

Dělení na dobré a zlé bojovníky lze až příliš často přeložit „dobří, či zlí teroristé“. Každý si může vybrat, říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.

PZ: Stále se objevují obvinění Ruska, že při vojenských akcích v Sýrii nebombarduje teroristy, ale umírněnou opozici. Domníváte se, že je toto obvinění oprávněné?

Nikdo v Praze nemůže se stoprocentní jistotu říci, kam padají jednotlivé bomby či rakety. Takové jsou hrůzy válek. Vaše otázka ale skrývá jiný důležitý problém: kdo je v Sýrii „terorista“ a kdo „umírněná opozice“? Vymezení obou těchto pojmů bývá velmi účelové.

Politické elity všech odstínů barev slovo „terorista“ milují. Je totiž velmi negativně citově zabarvené a u většiny lidí boj proti němu opravňuje užití násilí. Dokonce vede k toleranci porušování lidských práv, poněvadž nad těmito právy je podle mnoha komentátorů bezpečnost. Proto můžeme vidět, že u některých politiků volání po dodržování lidských práv jde ruku v ruce s ospravedlňováním například americké věznice na Guantánamo.

PZ: Někomu se může zdát, že přeháníte. Každý přece ví, kdo je terorista.

Každý má pocit, že to ví. Ale podstatné je něco jiného: neexistuje mezinárodně uznávaná definice terorismu. Dokonce ani mezinárodního či globálního terorismu. Už od roku 1996 je v rámci OSN připravována Komplexní konvence o mezinárodním terorismu, která by měla kriminalizovat jak terorismus, tak i jeho financování a podporu, zamezit teroristům přístup k penězům, zbraním a bezpečným úkrytům. Snaha nalézt uznávanou právní definici tu tedy je, ale její hledání uvízlo na mrtvém bodě.

PZ: Tak jak to říkáte, zní idea této Konvence rozumně. Proč tedy tato mezinárodní smlouva nebyla dosud schválena?

Definice terorismu, kterou Konvence navrhuje, je výsledkem kompromisu. Řečeno jinak, je obecná. Odsuzuje každého, kdo způsobí smrt nebo vážné zranění nějaké osoby, vážně poškodí veřejný či soukromý majetek či zapříčiní velké ekonomické škody. V této rovině vlastně odsuzuje téměř každé fyzické násilí. Tedy i tu válku, která je mezinárodním právem respektována, tedy obranu, nebo boje vedené na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN. Navíc, a v tom je další problém, mezinárodní právo respektuje použití ozbrojené síly národněosvobozeneckým hnutím. Řečeno jinak, můžete používat násilí ve jménu národního osvobození, nikoliv však proti vykořisťování či politickému útlaku, který nespadá pod cíle národního osvobození.  

PZ: Existují ale dílčí a regionální dohody o boji proti terorismu…

To máte pravdu. Dílčí normy se podařilo mezinárodnímu společenství přijmout. Týkají se například leteckého pirátství, zločinů proti mezinárodně chráněným osobám, včetně diplomatického personálu, braní rukojmí, bombových útoků a nukleárního terorismu.

Kouzelným příkladem regionálních norem je Strategie EU pro boj s terorismem, kterou v listopadu 2005 schválili ministři spravedlnosti států Evropské unie. Ta v rámci boje proti terorismu rozebírá úkoly týkající se prevence, ochrany, stíhání a reakce. A teď to přijde: definici terorismu se prostě vyhýbá.

Své vlastní antiteroristické strategie mají také jiné mezinárodní organizace, jako je Šanghajská organizace spolupráce, APEC či NATO. Ale i některé státy. Pozoruhodná je definice, kterou používá americká FBI. Ta s odvoláním na trestní zákoník USA začíná definici jak vnitrostátního, tak i mezinárodního terorismu tézí, že terorismus zahrnuje „násilné činy nebo činy nebezpečné lidskému životu, které porušují federální nebo státní zákon“. Podle takovéhoto pojetí by byl teroristou i George Washington a spolu s ním všichni bojovníci americké revoluce.

PZ: A Vy máte nějakou vlastní definici terorismu?

Upřednostňována by měla být úzká definice terorismu, která se co nejméně nepřekrývá s definicí války. Terorismus je především politicky zacílené užívání násilí proti civilnímu obyvatelstvu, které není přímým účastníkem politického sporu. Je to útok na cíl v zastoupení: nikoliv na vojáky, nikoliv na zpravodajské služby a jejich agenty, ale na nezaangažované lidi. I takto se ovšem do definice terorismu vejde aktivita státu, například teror francouzské revoluce či plošné bombardování Tokia za druhé světové války.

Ze statistik je zřejmé, že terorismus jako nástroj politického boje je dnes nejčastěji užíván náboženskými fundamentalisty. Bývaly ale doby, kdy to byla technika boje především revolucionářů usilujících o změnu sociálního řádu či zastánců národního osvobození – mimochodem, poslední organizace, která se hrdě hlásila k tomu, že je teroristická, byla skupina Lechi bojující za vytvoření státu Izrael. V ní působil i pozdější izraelský premiér Jicchak Šamir. Za nejdéle působící teroristickou organizaci je někdy pokládán rasistický Kukluxklan, který vznikl po občanské válce v USA v šedesátých letech 19. století. Analytickým problémem jsou proměny velikosti teroristických organizací. V sedmdesátých letech minulého století, kdy teroristické techniky užívali především anarchisté například z německé Frakce Rudé Armády a separatisté třeba z balistické organizace ETA, měly jejich organizace zřídka víc než 50 členů. Dnes jsou ve Spojených státech za teoretické organizace označovány například  palestinský Hamás a libanonský Hizballáh, což jsou masové politické a sociální organizace, které mají ozbrojené křídlo. Například podle každoročních zpráv Ministerstva zahraničí USA o terorismu ve světě mají neznámé množství členů, tisíce sympatizantů a podporovatelů – plus stovky teroristických operativců.

PZ: S takovým chápáním terorismu má jistě problém spousta lidí. Proč jsou podle vás směšovány politické a teroristické organizace?

Uvedu aktuální příklad. Strana kurdských pracujících (PKK) je v poslední zprávě Ministerstva zahraničí USA o terorismu ve světě označená jako marxisticko-leninská separatistická organizace, která má čtyři až pět tisíc členů a operuje v Turecku, Iráku, Sýrii a Evropě. Protože je ve Spojených státech na tomto seznamu teroristických organizací – a samozřejmě v uctivé vzdálenosti za USA je na obdobném seznamu i v Evropské unii –, nikoho nezajímá, že její tábory jsou bombardovány tureckým letectvem, přestože PKK vyzvala Ankaru k příměří a společnému boji proti tzv. Islámskému státu. Na druhé straně se v takové souvislosti často připomíná, že Kosovskou osvobozeneckou armádu (UCK) byste v oficiálních amerických seznamech teroristů marně hledali, přestože obvinění z masakrů, užívání dětských vojáků či z obchodu s lidskými orgány ze strany UCK by přinejmenším zasloužily řádně vyšetřit.

V případě UCK se prostě označení „terorismus“ nehodí, protože chlapci přece bojovali za „dobrou věc“. Právě tak jako ti, kdo dnes bojují v řadách takzvané umírněné opozice v Sýrii. Přestože se jejich aktivita do užívaných definic terorismu pohodlně vejde. A tady je zakopaný pes: terorismus jako strategie i metoda boje bývá užíván politickými organizacemi téměř všech ideologických směrů. Dělení na dobré a zlé bojovníky lze až příliš často přeložit „dobří, či zlí teroristé“. Každý si může vybrat. A to se také na mezinárodní úrovni děje – proto je tak obtížné shodnout se na definici terorismu.

Rusko obvinilo USA z rozkvětu terorismu a Islámského státu!

PZ: Jaký je současný stav při používání terorismu? Roste, či klesá počet teroristických útoků?

Statistických přehledů týkajících se terorismu je celá řada, ne každý je ale ideologicky neutrální. Připomenu ten, který vydává Institut pro ekonomiku a mír (IEP) s centrálou v australském Sydney. Podle tohoto přehledu bylo v období 2000 až 2013 spácháno přibližně 125 tisíc teroristických útoků. IEP uvádí, že v tomto období stoupl počet teroristických činů na pětinásobek. Přitom 82 % z celkového počtu připadlo na pět států: Irák, Afghánistán, Pákistán, Nigerii a Sýrii. Znovu se tak vracíme do pásu nestability na Blízkém východě a k velice chybné strategii Západu v takzvané válce proti terorismu.

PZ: Nigerie není na Blízkém východě. Proč tam?

Nigerie je ukázkový příklad neúspěšné prevence terorismu. V této zemi operuje skupina nazývaná Boko Haram. Tento název se překládá Západní učení je rouhání, ovšem oficiální pojmenování zní Lidé oddaní propagaci Prorokova učení a džihádu. Boko Haram operuje na severu Nigerie a Kamerunu, na severovýchodě Nigeru a v oblasti Čadského jezera. Vznikla v roce 2002, ale výrazné oživení jí přinesl útok NATO na Libyi, který měl za následek prosakování zbraní a nenávisti směrem na jih. Poslední zpráva Ministerstva zahraničí USA uvádí, že Boko Haram má několik tisíc členů a jen za loňský rok má na svědomí smrt téměř pěti tisíc lidí. Je napojena na další teroristické organizace typu Al Kaida či bojovníky tzv. Islámského státu.

PZ: A v čem spočívá ono selhání prevence?

Nigerie je až schematickou ukázkou sociálních příčin terorismu. Se svými více než 180 miliony obyvatel je nejlidnatějším státem Afriky. Je také zemí s jednou z největších porodností na světě. Zároveň je to stát, kde podle údajů Světové banky počet lidí žijících za méně než 1,25 dolaru na den převýšil 99 milionů, přičemž tam množství takto chudých lidí roste…

PZ: Zdá se mi, že chcete dodat nějaké „jenže“. Nemýlím se?

Nemýlíte. Podle nejnovějších údajů OPEC byla v rámci této organizace Nigerie na šestém místě mezi exportéry ropy – vyváží více než Venezuela. Loni exportovala ropu za téměř 77 miliard dolarů. Jak se může takto bohatá země propadávat do chudoby a do zoufalství, což je živná půda pro terorismus? Své by o tom jistě mohla říci britsko-nizozemská společnost Royal Dutch Shell. Ta je na ropném trhu Nigerie největším hráčem už od konce padesátých let 20. století. Na příkladu Nigerie a společnosti Shell Evropská unie názorně ukazuje, jak nedůsledně chápe zápas s terorismem. Boj proti terorismu by rozhodně neměl být zaměňován s ochranou zisků oligarchů.

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)

Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího