Reklama
Reklama

Věk lží a Česko

Počet zobrazení: 2266

Politolog Oskar Krejčí na případu firmy Huawei ukazuje, jak vypadá život v podmínkách výroby lží, které nelze rozkrýt. Zároveň varuje před ztrátou orientace, jež je příznačná pro politické elity, které neznají národní zájem. 

Na počátku prosince to chvíli vypadalo jako zápas o Írán. To když v Kanadě zatkli finanční ředitelku firmy Huawei prý za to, že firma, v níž pracuje, porušuje embargo vyhlášené  Spojenými státy. Pak si v polovině prosince některá americká média připomněla, že v únoru šest zpravodajských služeb USA (včetně FBI, CIA a NSA) varovalo Senát Kongresu USA, že firmy HuaweiZTE představují „největší kyberbezpečnostní riziko“, a to jak pro státní instituce, tak pro individuální uživatele. Evropa mlčela, nebyla připravena zapojit se do nejasných her. Až 17. prosince zazněl hlas z Prahy: Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost varoval před používáním softwaru i hardwaru firem Huawei a ZTE. A začala soutěž, kdo se nejrychleji a nejdramatičtěji připojí k honbě na strašidlo, které obchází Evropou a před nímž Evropany tak nezištně varoval zaoceánský bratr. Velký bratr.
 

huawei_karlis_dambrans1.jpg
Foto: Kārlis Dambrāns / Flickr

Firma Huawei se ohradila s tím, že za desetiletí jejího působení na světovém trhu nikdo porušení bezpečnosti z její úmyslné viny nezaznamenal. A začala požadovat důkazy. Vůbec jí to nepomohlo. Zkušenost praví, že ani nepomůže. Když v prosinci 2017 americký prezident Donald Trump podepsal zákon zakazující federálním institucím nákup antivirového programu zrozenému v Kaspersky Lab, taky se tato mezinárodní firma marně dožadovala důkazů k tvrzení, že její program otvírá špionážní okénko k americkým tajemstvím. Zakladatel a výkonný ředitel této firmy Jevgenij Kasperskij je totiž ruský programátor a firma má centrálu v Moskvě.
 

Špionománie a propaganda
 

„Kauza Huawei“ má celou řadu rozměrů, z nichž pouze jeden má podobu propagandy. Propaganda v daném případě hraje významnou roli, což je patrné i z faktu, že pro zjednodušení prodeje příběhu byla z veřejné části sporu vyňata (alespoň zatím) firma ZTE. Znovu se pak rozjel již několikrát použitý model argumentace, v níž se pravda zaštituje jménem slovutných zpravodajských služeb. Jejich sdělení či údajné sdělení je bráno jako nezpochybnitelné. Požadavek, aby ke svému tvrzení dodaly důkazy, je brán za nepatřičný, ba přímo absurdní: každý rozumný člověk přece ví, že zpravodajské služby neuvádějí důkazy k svým závěrům, neboť by tím mohly ohrozit své zdroje! Kdo ale uvěří závěrům bez důkazů? Skutečně rozumný člověk přece také ví, že k práci zpravodajských služeb patří dezinformační operace. Tedy znovu – kdo uvěří? Jen ten, kdo věřit chce. Věří pouze ten, kdo bez analýzy provedl soud, kdo žije v zajetí ideologických předsudků, soudů předem udělaných. Zatím v „kauza Huawei“ nejdůležitější důkaz zní „America First!“ – kdo chce, aby Spojené státy obnovily svoji pozici světového hegemona, kdo si myslí, že je to možné, věří.

Mediální a politická štvanice na firmu Huawei dostala díky moderním technologiím povahu globálního mccarthismu. Od mccarthismu z poloviny minulého století v USA se ten současný neliší jen tím, že nabírá celosvětový rozměr. Neomccarthismus je odlišný i v tom, že se na něm nadšeně podílejí mnohé liberální skupiny ve Spojených státech a státech přidružených. Je tu ale ještě jeden velký problém: rostoucí schopnosti technologií. Nedávno server prestižního amerického časopisu Foreign Affairs zveřejnil stať Roberta Chesneyho a Danielle Citronové s pozoruhodným názvem Deepfakes a nová dezinformační válka. Nadcházející věk postpravdivé geopolitiky. „Deepfake“ tady znamená výrobu nepravdivých audio a video zpráv pomocí nástrojů umělé inteligence, což v zásadě znemožňuje prokázat jejich nepravdivost. Ti, kdo si pamatují sugestivní francouzský film Není kouře bez ohně režiséra André Cayattea, jistě ví, o čem je řeč. Dnes však v globalizovaném světě, řečeno slovy zmíněné stati, „mají deepfakes potenciál být zvláště destruktivní, protože přicházejí v době, kdy je těžší oddělit fakta od fikce“. Atmosféra nejistoty a narůstajícího chaosu v době postpravdivé geopolitiky produkuje lidi ochotné uvěřit snad čemukoliv. Nadto někteří odborníci již delší dobu upozorňují, že každý čin v kyberprostoru zachovává digitální stopu, a není tudíž problém zjistit, kdo akt špionáže či sabotáže spáchal; obtížné, ne-li nemožné je však rozlišit, zda je daná stopa pravdivá, nebo zastírací.
 

Život se lží
 

„Deepfake Age“, doba dokonalých falz, se ve střední Evropě potkává s obdobím poklesu politické kultury – se snižováním obecné vzdělanosti, nárůstem role emocí v politice, vulgarizací slovníku. To vede ke stále černobílejšímu vidění světa a tím k nárůstu netolerance, šíření nenávisti a následně i k zhrubnutí nástrojů politiky, k šíření agresivity. Mnoho moudrého bylo napsáno o snadném manipulování davu. Není ale snadné vytvořit politicky významný pouliční dav. Manipulovat ambiciózní politiky a novináře je však v nastupujícím věku dokonalých lží stále jednodušší. Politici a novináři, kteří rádi uvěří každé dezinformační kampani, když jim to pomůže v kariérním růstu, jsou snad všudypřítomní.

Česká větev „kauzy Huawei“ hraje téměř důležitou roli v evropském snažení zapojit se do kampaně America First! Vyjádření čínského velvyslanectví na facebooku, které následovalo po zmíněném oznámení Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost a po setkání velvyslance s premiérem, nebylo šťastné. Odhlédnuto od přesnosti či nepřesnosti obsahu zmíněného vyjádření, nebylo vhodné s ohledem na politickou atmosféru v Česku. Vše přece dlouho nasvědčuje tomu, že vstřícný pohled prezidenta směrem na východ je nejen přechodný, ale že lze též očekávat zpětnou ničivou vlnu. A tak se stalo, že premiér označil čínského velvyslance za lháře. Skutečný státník vyhýbající se diplomatickému barbarství a myslící na národní zájmy víc než na vlastní kariéru, by třeba mluvil o chybách překladatele. Vyděšený premiér-amatér ale střílí od pasu. Nejen jakýkoliv trochu soudný velvyslanec se teď bude bát s českým premiérem mluvit otevřeně.

Stalo se veřejnoprávním zvykem stavět oslí můstky mezi současnou politikou a historií. Při lásce k dějinám by tak někdo mohl z televizní obrazovky připomenout Úřadu vlády ČR, že letos uplyne sto let od podpisu Versailleské smlouvy, první z dohod, které mezinárodně uznaly Československo. A porovnat přitom brilantní diplomatický um zakladatelů republiky – především Tomáše G. Masaryka, Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika, ale nejen jejich – s neumětelstvím současné vládní garnitury. Ne náhodou se vypráví, že britský ministerský předseda Lloyd George novinářům na otázku, kdo Velkou válkou získal nejvíce, odpověděl víc než vtipně: „Profesor Masaryk!“ A nebyl to zisk pro soukromou firmu.

Jak před několika dny v !Argumentu naznačil Zdeněk Vopat, snad každá „supervelmoc umí nasadit zásadní páky k ovlivnění české domácí i zahraniční politiky“. V dobách bouřlivé dekolonizace někteří analytici ukazovali, že v řadě nově vzniklých států slouží zahraniční politika novým elitám k sebeprezentaci a k přísahám oddanosti mocným partnerům. Představa národního zájmu coby vědomí potřeb sloužící k zachování a rozvoji národa či státu jim uniká. Loni v listopadu se český ministr zahraničí nechal slyšet, že svému čínskému partnerovi sdělil, že česká strana hodlá předkládat své připomínky k dodržování lidských práv v Říši středu. Minulý měsíc pak ministerstvo zahraničí ČR sdělilo, že kyjevské ocenění banderovců jako bojovníků za svobodu je jen historie, se kterou se má každá země vyrovnat sama – a není tudíž úkolem diplomatů se k této věci vyjadřovat. Jako by oslavování zločinců a přihlášení se k jejich odkazu nebylo aktuální politikou. Bylo by jen vnitřní záležitostí Itálie a otázkou domácího sporu o dějiny, kdyby začala oslavovat Benita Mussoliniho? A když už je tu taková starost o lidská práva, kde je vyjádření českého ministerstva zahraničí ke skutečnosti, že před rokem Donald Trump podepsal výkonné nařízení, na jehož základě byla životnost věznice na základně Guantánamo prodloužena na neurčito?
 

*          *          *

Nová geopolitika přináší život, v němž se nelze vyhnout velmi sofistikovaným lžím. V politice přestává být pravda obranou proti lži. Pravdu je totiž stále složitější dohledat v záplavě fikcí, polopravd a obtížně srozumitelných slov a čísel. Skutečnou obranou proti lži v politice je odbourávání emocí a sobectví, iracionálního sebestředného přesvědčení, že jen mé grandiózní JÁ zná pravdu a má právo na víc než ostatní. Cestou ke změně je empatie a pokorná, či dokonce trochu ironická sebereflexe plus porozumění vlastním zájmům v kontextu globálních změn. A učit se zachovat si chladnou hlavu ve chvíli, kdy média rozjedou zase další osudovou kauzu, která bude mít velice pravděpodobně půlroční život. Třeba proto, že obchodní válku mezi Washingtonem a Pekingem ukončí, byť jen dočasně, nějaký kompromis. Proto není vhodné pronášet neuvážené, obtížně odvolatelné výroky a jednat uspěchaně. Pak se „kauzy Huawei“ přestanou jevit jako casus belli – a možná se dokonce začnou objevovat méně často. Samozřejmě ale platí, že každý stát má právo i povinnost bránit se před špionáží a odhalovat cizí živé či elektronické agenty. Možná by se dokonce dalo říci, že „každý má právo být osvobozen od strachu o svou kyberbezpečnost“ – kdyby to nebylo osobní krédo Jevgenije Kasperského.

(Komentár vyšiel na českom webovom časopise !Argument. 14.1. 2019)

 

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama