Reklama
Reklama

Vavro Šrobár: Muž 28. října, Stalinův přítel, i po „Vítězném únoru“ ministr

Počet zobrazení: 970

Moje babička Božena (1923 – 2007) bydlela na pražských Královských Vinohradech v domě, kam jsem za ní jezdil třicet let. Byl postaven ve třicátých letech z dědictví ředitele tmaňských cementáren pana Truhláře, který v mladém věku předčasně zemřel a zanechal po sobě dvě děti (tak se tehdy investovalo: vzaly se peníze, postavil se dům a žilo se z nájemného). Tím domem kráčely dějiny. Před válkou v něm bydlel komunistický nakladatel Prokop, který pak skončil stejně jako jeho dvorní autor Julius Fučík, za války bratranec nacistického protektora v Holandsku Seyss-Inquarta a vojenský velitel Masarykova nádraží, kterého po válce zlynčovali a o jeho syna se starala Prokopova vdova. Po válce si majitelku domu vzal herec Svatopluk Beneš, který mezi přáteli rozhlásil, že je ve čtvrti dobře, a tak se naše ulice naplnila umělci: o dvě patra výš bydlela herečka Marie Drahokupilová, přes ulici manželé Štaidlovi se syny textařem Jiřím a skladatelem Ladislavem, o pár domů dál scenárista Ivan Osvald s dcerami Gabrielou (herečkou a textařkou) a Barborou (novinářkou), nalevo v Hradešínské v dvojdomě herci Lubomír Lipský a Miroslav Horníček, napravo v Jičínské Vlastimil Brodský. Ty z nich, které jsem mohl vidět, jsem ještě jako začínající novinář stačil obejít a udělat s nimi rozhovory. Barda prvorepublikových filmů – Jiřího Plachého, který v roce 1952 v kolmé Hradecké ulici vyskočil z okna po výslechu StB a slovenského spisovatele Laco Grosmana, který bydlel ve vedlejším domě, kamarádil s mým dědečkem a dal mu ještě v rukopise přečíst novelu Obchod na korze, načež po srpnové okupaci odešel do Izraele – ty dva už jsem nestihl.

vavro_srobar.jpgsrobarova_tabula_v_prahe1.jpg

Vavro Šrobár, 1907. Autor neznámy. Slovanský přehled – sborník statí, dopisův a zpráv ze života slovanského. (Redaktor a vydavatel Adolf Černý.) Pamätná tabuľa na Šrobárovej vile v Prahe. Foto: Ferdinand Vrábel

Proč vám to ale všechno vyprávím: Ta ulice, v níž stál babiččin dům a která měla největší koncentraci umělců na metr čtvereční, se jmenovala ŠROBÁROVA. Za minulého režimu se o doktoru Šrobárovi jako o muži 28. října nesmělo mluvit, přestože vzhledem k modu vivendi, který si vytvořil s minulým režimem, se nikdy nepřejmenovala. Proto napořád docházelo k tomu, že lidí, kteří jméno Šrobár desítky let neslyšeli, psali na adresu „Šrobárova“, „Šroubárova“, ba i „Šrubařova“. Já sám jsem se o existenci člověka, po němž byla pojmenovaná ulice mého dětství, dozvěděl až v roce 1992, v osmé třídě, když jsme probírali muže 28. října (tedy ty, co založili právě bouranou republiku). Od té doby jsem se o Vavro Šrobára začal zajímat a naznal jsem, že je to postava literárně velmi potentní. Jako ukázku povím tři příběhy z jeho života, které mi vyprávěla jeho adoptivní vnučka, herečka Jana Štěpánková.
 

Příběh první z roku 1901
 

Osmatřicetiletý lékař v Ružomberku V. Š. se zamiluje do místní krasavice. V té době do města ale přijíždí budovat slovenské zdravotnictví jeho kolega Ivan Hálek, syn českého básníka Vítězslava Hálka. Hálek si jeho vyvolenou vezme a Šrobár se o rok později natruc také ožení.


Příběh druhý z roku 1944
 

Někdejší muž 28. října a Masarykův ministr s plnou mocí pro Slovensko žije jako režimem Slovenského štátu trpěný penzista v rodné Liskové na Ružombersku. Navenek nevyvíjí žádnou činnost, se slovenským komunistickým a nekomunistickým odbojem, kteří mu svorně přezdívají „poslední Čechoslovák“, se příliš nestýká. Když ale dojde ke Slovenskému národnímu povstání, zjistí se, že Šrobár má po celém Slovensku síť dalších čechoslovakistů a prezident Beneš s ním po válce opět počítá jako se svým hlavním slovenským partnerem. Š. je tedy s dalšími reprezentanty slovenského odboje posazen do letadla a odvezen do Moskvy ke Stalinovi. Stalin hostům pouští filmy z bojů rud armády v Maďarsku, Š. pije ze všech nejvíc a během záběrů dobývaní Budapešti nadskakuje radostí. Stalinovi se to líbí a Š. slibuje, že během dalších bojů ještě přitlačí. Pak vezme láhev s vodkou, odvede se Š. stranou a až do noci si povídají. 

srobar_nahrobok.jpgNáhrobný pomník na Ondrejskom cintoríne v Bratislave. Foto: Emil Polák


Příběh třetí z roku 1950
 

Š. je 83 let a má vlastní křesťansko-demokratickou stranu, Stranu slobody, kterou v roce 1946 založil se Stalinovým požehnáním. Únorové krize se Š. nezúčastnil, je nadále členem parlamentu i vlády jako ministr poválečné česko-slovenských unifikací. Jako muž vytrvalý v citech a dávný vdovec se po smrti svého rivala Hálka ožení s jeho vdovou, svou dávnou láskou, která v té době už má velkou dceru, herečku Elenu Hálkovou, a šestnáctiletou vnučku Janu Štěpánkovou, jejíž otcem je herec Zdeněk Štěpánek. „Zapal mi doutník!“ velí své vnučce Janě. „Ale dědečku, vždyť víš, že ti to lékaři zakázali!“ namítá jeho adoptivní vnučka, už tehdy předurčená hrát v seriálu Nemocnice na kraji města anestezioložku Královou. „Já sám jsem lékař a vím, co je pro mě dobré!“ Pár měsíců nato Š. leží na sále a tým operatérů mu vyoperovává nádor na plicích. Před operačním sálem stojí dva důstojníci StB a chirurgové se třesou, že jim dají příkaz, že operace musí skončit pacientovou smrtí. Š. je poslední příslušník velké politiky, který je aktivně činný už od první republiky a přitom pořád nevstoupil do KSČ. Estébáci nakonec ze strachu, že se o jejich plánech dozví Stalin, nechají lékaře operaci dodělat. Poslední žijící muž 28. října umírá na svatého Mikuláše – aniž opustil funkci předsedy své strany a ministra. Strana, kterou založil, vydrží v komunistickém parlamentu až do roku 1990…

Priemer: 5 (1 hlas)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama