Reklama
Reklama

V pojetí duchovní i materiální kultury musíme uznat primát přírody

Deň Zeme 22. apríla
Počet zobrazení: 2174
Filozof Josef Šmajs o potrebe hlbokého duchovného obratu, ktorý vytvorí svět konzistentný pre človeka a rozvinie kultúru v súlade s možnosťami Zeme.
 

Einsteinův článek K elektrodynamice pohybujících se těles nechtěla redakce Análů fyziky uveřejnit, zdál se být absurdní. Podle volné interpretace se v teorii relativity říká přibližně toto: v reálném světě, který je předmětem lidských teoretických úvah, nemůže platit to, co tvrdíme v teorii. V teorii např. existují rovné přímky. Ve světě planet, hvězd a galaxií nemůže existovat rovná přímka, protože hmotný paprsek světla se v gravitačním poli zakřivuje. Z toho vyplývá, že teorie se musí přizpůsobit přírodě.

Mendelův teoretický přínos nebyl sice formulován tak pregnantně jako teorie relativity, ale sděloval asi toto: výzkumy na rostlinách ukazují, že živé systémy nedědí své pozorovatelné vlastnosti, ale skryté diskrétní faktory dědičnosti, které se při křížení kombinují. Řečeno dnešní terminologií, Mendel tvrdil, že organismy si při křížení předávají diskrétní faktory dědičnosti. Ještě před Darwinem neobjevil tedy nic menšího než genetickou informaci živých systémů. Padesát let tomu nikdo nevěřil, ale nakonec se biologická teorie musela přizpůsobit životu.

vlajka_dna_zeme.jpg
Neoficiálna vlajka Dňa Zeme od Johna McConnella.

Pokud jde o kulturu, zůstáváme v zajetí antropocentrismu a zmatení. Společenské vědy, jejichž předmětem by měl být konflikt kultury s přírodou, jsou zatím tak zbabělé, že nepřiznávají ani očividný fakt, že na místě nynějších dálnic, parkovišť a velkoměst nemohou existovat původní ekosystémy. Pouze evoluční ontologie má odvahu sdělovat pravdu: kultura je dočasným umělým systémem s vlastní evolucí a vnitřní informací, ale bez vlastního teritoria, látky a energie. Místo, látku, energii i špatně přečtenou informaci krade Zemi. Jak dlouho bude trvat, než politologie, média i praktická politika uznají primát pozemské přírody?

*

Je nepochybné, že v posledních padesáti letech narostl nejen rozsah a reálná složitost umělého světa kultury, ale také nároky přiměřeného intelektuálního pochopení přírody. Z přírodních věd sice přibližně víme, jakým ontickým jsoucnem je příroda, ale dosud se nerozšířilo evolučně ontologické zjištění, že přirozená evoluce může tvořit pouze tvary, formy, uspořádanost, informaci. Proto je dnes příroda složitou strukturou, jemným textem, který nesmíme zbytečně poškozovat už proto, že jsme s ním onticky sourodí. Ve sféře pochopení však ani přírodě dosud plně nerozumíme.

Přirozenou uspořádanost čteme pouze s ohledem na to, co sledujeme a co nám naše přirozená a kulturní výbava dovolí. Ale už v predátorském duchovním paradigmatu můžeme přečíst část toho, co by nám mohlo pomoci. Začínáme chápat absolutní nadřazenost přírody nad kulturou v oblasti lidského zdraví. Od řecké antiky však máme tendenci duchovně bojovat se systémem, jehož jsme součástí a s nímž musíme trvale funkčně spolupracovat. Obrovské množství přirozené informace, které jsme pro existenci kultury nikdy dříve nepotřebovali, však ukazuje nejen na funkční jednotu živých a neživých struktur, ale i na to, že kultura se musí organicky vřadit do této jednoty, protože člověk jako druh je sourodý jen s přírodním bytím.

Planetární rozsah konfliktu kultury s přírodou, který je dosud neuznanou ontickou podstatou civilizační krize, o několik řádů přesahuje možnosti našeho biologického předporozumění světu. Pod vlivem pohotového šíření informací máme sice tendenci žádné takové omezení nevnímat, ale v souladu s literaturou musíme bohužel uznat, že reálně probíhá pokles obecné lidské vzdělanosti. (Viz např. Liessmann, K. Teorie nevzdělanosti. 2008.)

Tři generace trvající působení médií, v němž se i globální problémy interpretují sociologicky a politologicky, neprohlubuje lidské intelektuální pochopení světa, ale ukazuje jen plytkou empirickou podobu kultury. Zatím, s výjimkou šíření evolučně ontologického minima, neznáme obecně schůdnou proceduru, jak rozvíjet pravdivé planetární myšlení většiny lidí. V predátorském duchovním paradigmatu, jehož základy položila už řecká filosofie a věda, však naráží na své přírodní meze nejen systém kultury materiální, ale i kultura duchovní, obecné lidské myšlení. Z narůstající kulturní složitosti vyšší úroveň pochopení světa samovolně neplyne. Neplyne ani z nynější úrovně protipřírodní vzdělanosti. Rušením výuky filosofie na vysokých školách a převahou politologie v médiích dále klesá úroveň kritického myšlení lidí.

Protože s režisérem Tomášem Magnuskem připravujeme vzdělávací film o potřebě biofilního duchovního obratu kultury, hledáme formu, která by mohla oslovit zejména citlivou a empatickou část veřejnosti. Uvědomujeme si, že biofilní obrat musí být hlubší a zásadnější, než obrat politický, který má konkrétní, dobře viditelné cíle. Také proto nemůže být od počátku záležitostí mas. I když je současně pragmatickou otázkou přežití lidstva na poškozené Zemi, jeho koncept se musí nejprve rozvinout v mysli omezené skupiny lidí. Proto jde v první fázi o výzvu shora, o podnět k rehabilitaci a filosofickému pochopení Země jako našeho vesmírného domova. Toto pochopení planety jako nejvyšší hodnoty a subjektivity obsahuje i nový mravní princip, který umožňuje rozpoznat, že nynější kultura nemá právo nevratně ničit vzácné dílo přirozené evoluce. Připomíná, že predátorsky nastavená kultura zkracuje dobu života našeho druhu a že chybné nastavení kulturní evoluce našimi předky bylo neuvážené. Vzdělaní Řekové, kteří zůstanou našimi učiteli, v teorii neznali ani nevratnost času, ani jeho lineární plynutí. Neznali vědy o živých systémech. Zakládali vědu jako překonávání mýtu, jako posvátný oheň, který vzdorovitý Prométheus ukradl bohům.

Dnes ovšem spolehlivě víme, že lidský genom, který se přirozenými vlivy formoval už před vznikem kultury, změnit nemůžeme. Budeme však nuceni, poučení zkušeností a evoluční ontologií, opustit řecké predátorské nastavení duchovní kultury, které vznikalo dva a půl tisíce let před koncem neolitu a jež dosahuje zhoubného vrcholu v současném spojení vědy a kapitálu.  

Ve snaze hledat východisku z krize vycházíme z toho, že kulturu ani přírodu nelze řídit, že oba tyto planetární systémy se strukturují a optimalizují samy, ve směru svého evolučního nastavení. Chceme-li dnes na Zemi přežít, musíme se pokusit v základu duchovní kultury zvrátit to, co se zrodilo z naivity a neznalosti, v dobré víře v pravdu a dobro. Dnes potřebujeme změnit nejhlubší duchovní základ, který staví teorii nad skutečnost a který se konvenční myšlení ani neodvažuje pojmenovat. Víme, že bude obtížné opustit nadřazenost vědy a techniky nad přírodou, osvícenský názor, který formoval západní kulturu po několik staletí. Právě tak obtížné bude opustit důvěru v pokrok, v neomezený ekonomický růst. Ale evolučně ontologické minimum v oblasti vědy a vzdělávání, jejich biofilní orientace, může přinést naději. Vytvoří svět nejen pravdivý a konzistentní pro člověka, ale rozvine kulturu v souladu s možnostmi Země i zdraví našeho biologického druhu.
 
Článok pôvodne vyšiel v českom webovom časopise !Argument

Priemer: 4.6 (9 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama