Reklama
Reklama

Ukrajina – geopolitické hřiště

Počet zobrazení: 1713

Politolog Oskar Krejčí připomíná některé zásadní souvislosti pařížského jednání normandské čtyřky, která projednává možnosti zastavení války na východě Ukrajiny. 

„Bez Ukrajiny přestává být Rusko eurasijským impériem. Rusko se bez Ukrajiny stále ještě může snažit o imperiální status, ale v případě úspěchu by se stalo především asijským imperiálním státem, jenž by byl pravděpodobně zatažen do vyčerpávajících konfliktů s probuzenými státy Střední Asie, které by, za podpory sousedních islámských států na jihu, bránily svou nedávno nabytou nezávislost.“[1] Toto je citát z dnes již klasické knihy Zbygniewa Brzezinského Velká šachovnice s podtitulkem Americká převaha a její geostrategické imperativy (tento podtitul American Primacy and Its Geostrategic Imperatives v českém vydání lehce upravili na K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha – snad aby se čtenář nepohoršil či dokonce nevylekal). Tato kniha poprvé vyšla v USA roku 1997; v ukrajinštině spatřila světlo světa v roce 2000, rusky ale už dva roky po svém anglickém vydání. Ty roky jsou důležité – mimořádná autorita Brzezinského, jeho schopnost srozumitelně formulovat politické teze bez ideologických příkras, jít takřka cynicky na morek kosti vedly k tomu, že se po skončení studené války při nedostatku jiných idejí právě na této knize nová generace politiků učila porozumět mezinárodní politice. Vyšla dva roky před prvním rozšířením NATO k ruským hranicím a před bombardováním Jugoslávie.

Pro mnohé ruské čtenáře představovala kniha Velká šachovnice šok. Moskva se tehdy pod vedením Borise Jelcina všemožně snažila začlenit do „rodiny západních demokracií“ – a tady někdo mluvil o neměnných zákonitostech konfliktu s Ruskem, ať už tam vládne liberální, monarchistická, či sovětská elita. Z druhé strany pro americké politiky usilující o udržení hegemonie USA byl vymezen jasný úkol: zabránit sjednocení Eurasie vyžaduje odtrhnout Ukrajinu od jejího východního souseda a vlastně i z její dosavadní historie.
 

Nestabilní Ukrajina
 

Ukrajina představuje ideální terén pro geopolitické hrátky mocností. Silné vlastenecké až šovinistické hnutí je spojeno se složitou etnickou strukturou, která dala vnitřní politice téměř konstantní bipolární charakter. Podle posledního sčítání lidu v roce 2001 tvořili Ukrajinci 77,8 % obyvatel a Rusové 17,3 %; lze ale oprávněně předpokládat, že migrace v důsledku války tato čísla proměnila směrem k poklesu podílu Rusů. Spory se odehrávají v hranicích, které nemají jiné historické kořeny než ty, které jim dala sovětská byrokracie, přičemž tyto hranice nectí rozhraní mezi etniky. Hrdost na získání vlastní ukrajinské státnosti – poprvé v dějinách! – doprovází sociální frustrace.

  • Jestliže v roce 1992, tedy po rozebrání Sovětského svazu, činil podle Mezinárodního měnového fondu podíl Ukrajiny na světovém hrubém domácím produktu 0,97 %, pak v současnosti je to jen 0,29 %.
  • Počet obyvatel Ukrajiny se podle oficiálních ukrajinských údajů snížil za dané období z 52,1 milionů na 42,2 milionů. Dostupná data hovoří o tom, že na Ukrajině připadá letos na jednu ženu 1,44 dítěte, přičemž prostá reprodukce obyvatel vyžaduje 2,11 dítěte. Podle prognózy OSN by měl počet obyvatel Ukrajiny do roku 2050 klesnout ve srovnání se současností o dalších 20 %.

Tato základní čísla nejen odrážejí realitu, ale promítají se do podvědomí veškeré politiky na Ukrajině. Prezident Volodymyr Zelenskyj právě vyhlásil velkorysý program, který by měl pomoct Ukrajincům, kteří emigrovali za prací do ciziny (podle polooficiálních údajů jich jsou 3,2 miliony) a rádi by nastartovali podnikání v mateřské zemi. Je to správný krok, který ovšem jde proti proudu snah spřátelených zemí, jako je Česko. Ty totiž stimulují přistěhovalectví kvalifikovaných Ukrajinců a s jejich pomocí se pokoušejí záplatovat nedostatek pracovních sil na vlastním trhu. Nemluvě o tom, že příjmy Ukrajinců žijících v zahraničí zasílané domů tvoří velkou a podle některých údajů stále rostoucí část tamního hrubého domácího produktu.
 

Válka v zastoupení
 

Řešit vlastní komplexy potem a krví jiných je sen každého otrlého západního geopolitického hráče. V sociálně frustrované zemi mnozí rádi uslyší, že existují snadná a rychlá řešení jejich problémů, zvláště když toto vábení zní od lidí a institucí, které disponují velkými penězi. A tak se na Ukrajině volby střídají s povstáními, přičemž výsledkem je přesun moci od jednoho oligarchy k druhému a někdy i zpět. Opakovaná prohra, zvláště když je pociťovaná jako krádež či násilí menšin, nutně vede k tomu, že se konflikt radikalizuje. Na východě Ukrajiny, kde žije koncentrovaná ruská menšina, to po svržení řádně zvoleného prezidenta Viktora Janukovyče v roce 2014 a přijetí necivilizovaného jazykového zákona vyústilo v povstání a následnou regulérní občanskou válku. V ní si téměř každá zahraniční mocnost našla stranu, které pomáhá. Zatím v tomto bezmála šest let trvajícím bratrovražedném konfliktu zahynulo přibližně 13 tisíc lidí a 27 tisíc jich bylo zraněno. Běženci se počítají okolo 1,5 milionu.

Etnické rozdíly se mění v politické spory ve chvíli, když ony odlišnosti někteří politici zneužijí ke své kariéře. Nemluvě o tom, že dlouho před prvním postavením stanů na Majdanu Brzezinski v knize Velká šachovnice psal, že „v letech 2005 až 2010 by měla být připravena k vážným jednáním s Evropskou unií i s NATO Ukrajina, zejména pokud by významně pokročila s vnitřními reformami a dospěla celkově tak daleko, aby ji bylo možno jednoznačně identifikovat jako středoevropskou zemi.“[2] Na první pohled se některým politikům zdálo, že ony kýžené vnitřní reformy obstaral euromajdan. Vedl k ukrajinskému přijetí pravidel Evropské unie. To však například dnes téměř znemožňuje dlouhodobou smlouvu o dodávkách a tranzitu ruského plynu, protože unijní pravidla vyžadují změnit ukrajinského operátora. Ukázkou absurdity daného konfliktu je skutečnost, že takovéto problémy vyžadují k řešení jediné – dobrou vůli. V druhém případě by přijetí Ukrajiny do NATO do roku 2010 vedlo k tomu, že by americké rakety chránící Washington mohly být umístěny například u krymského Sevastopolu, tedy přibližně 1280 kilometrů od Moskvy, nebo u východoukrajinského Luhanska, tedy zhruba 800 kilometrů od Moskvy.
 

Normandský formát
 

Nesmyslná válka na Ukrajině vedla k tomu, že se začala hledat cesta ke kompromisu. Tu zatím nejnadějnější připravuje takzvaná normandská kontaktní skupina, která se schází buď na úrovni nejvyšších představitelů či ministrů zahraničních věcí čtyř zemí: Francie, Německa, Ruska a Ukrajiny. Její počátek i název je třeba hledat na oslavách 70. výročí vylodění spojenců ve Francii, tedy v červnu 2014. Šestý summit v normandském formátu se koná v pondělí 9. prosince v Paříži, tři roky po zatím poslední schůzce hlav států. Je prvním summitem po inaugurační řeči Zelenského, v níž nový ukrajinský prezident označil dosažení míru na východě za svoji prioritu. Očekává se, že po jednání ve čtyřech – tedy francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, německé kancléřky Angely Merkelové, ruského prezidenta Vladimíra Putina a ukrajinského prezidenta  Volodymyra Zelenského – zasednou ještě zvlášť ukrajinská a ruská hlava státu. Optimisté a pragmatici svorně věří i v dosažení dohody o plynu.

Všichni členové normandské skupiny říkají, že je důležité plnit minské dohody uzavřené v únoru 2015. Ty by mohly být výrazem mírového kompromisu, ovšem mají dvě chyby. Tou první je, že dohody v normandském formátu jsou tak trochu účtem bez hostinského: nezúčastněnou stranou v jednání, ale zásadní v ukrajinské krizi jsou Spojené státy. To ostatně nepřímo potvrzuje i argumentace snažící se v Kongresu USA prosadit impeachment prezidenta Donalda Trumpa. Tím druhým problémem minských dohod je velký úspěch Putinovy diplomacie: závěry se vůbec netýkají Krymu, což militantním skupinám v Kyjevě i ve Washingtonu vadí.

Přesto je naděje na posun. Prezident Zelenskyj naznačil, že Ukrajina je připravena akceptovat takzvanou Steinmeierovu formuli. Jedná se o návrh dnešního německého prezidenta Frank-Waltera Steinmeiera, v době převratu v Kyjevě německého ministra zahraničí, z října 2015. Předpokládá, že zákon O zvláštním statutu místní samosprávy v některých okresech Doněcké a Luhanské oblasti vstoupí v platnost hned po hlasování v místních volbách na uvedeném území poté, kdy ony volby orgány OBSE uznají za čestné a svobodné. Letos počátkem října Steinmeierovu formuli přijala minská kontaktní skupina složená ze zástupců Ukrajiny, OBSE a Ruska, a to v její závazné redakci – což vyvolalo protesty nacionalistů na Ukrajině.
 

*          *          *

Válka na Ukrajině je od počátku uměle vyvolaná v podmínkách vyčerpanosti tamního obyvatelstva. Ti, kdo válku podnítili či její oheň stále udržují, by si mohli uvědomit, že svého cíle nedosáhli. Brzezinského geopolitický model je příliš statický, tradičně podceňuje ruskou schopnost pod tlakem zvenku se sjednotit a modernizovat – byť zatím ještě není zdaleka rozhodnuto, že se to Rusku podaří. I když Brzezinski zaznamenal růst Číny, jeho model nezachytil onu obrovskou energii měnící globální uspořádání. Chaos na Ukrajině a obracení Kyjeva k Západu nesrazily Rusko na kolena, naopak pomáhají jeho obrození a obrací ho směrem k Číně. Zároveň evropskému Západu začíná Rusko z nejrůznějších důvodů chybět. K udržitelnému míru na východě Ukrajiny ale zbývá ještě dlouhá cesta. Teď vstupuje do etapy, kdy je prezidentu Volodymyru Zelenskému souzeno poznat, že být sluhou lidu, který je rozeštván zájmy mocností a rozepřemi oligarchů, rozhodně není snadné.

Odkazy:

[1] Brzezinski, Zbigniew: Velká šachovnice. K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha. Praha: Mladá Fronta, 1999, s. 52.

[2] Tamtéž, s. 90.

(Komentár vyšiel v českom webovom časopise !Argument 9. 12. 2019)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama