Reklama
Reklama

Ukrajina, aneb když dva dělají totéž…

Vyjádření Borise Johnsona a Henryho Kissingera o Ukrajině – odlišné pozadí jejich návrhů
Počet zobrazení: 2829

V uplynulých dnech se v médiích objevily o budoucnosti Ukrajiny představy dvou mužů, kteří si zaslouží pozornost. Jde o Borise Johnsona a Henryho Kissingera. Ale po pořádku. Podle italského deníku Corriere Della Serra navrhl britský premiér vytvořit na bázi nedůvěry k Bruselu a odporu proti Rusku alianci, která by mohla kromě Velké Británie a Ukrajiny zahrnovat také Polsko, Estonsko, Lotyšsko, Litvu a možná někdy v budoucnu i Turecko. Státy prý spojuje „nadšení pro národní suverenitu, liberální tržní hospodářství a zcela jednoznačná neústupnost proti vojenské hrozbě ze strany Moskvy“. Tuto svoji vidinu údajně Johnson představil ukrajinskému prezidentovi Volodymyru Zelenskému v průběhu dubnové návštěvy Kyjeva.
 

Kořeny zášti

Tento týden si nejen Rusko připomene 350 let od narození cara Petra Velikého. Jistě tu budou i paralely k probíhající válce na Ukrajině. Petrova Azovská tažení nabízejí úvahy o tom, že se za současné války Azovské moře stalo opět ruským mořem. Pak je tu Poltavská bitva se Švédy (1709), která se odehrála v severovýchodní oblasti dnešní Ukrajiny. Tato bitva rozhodla nejen o osudu ruského národa a státu, ale pozměnila i evropský politický systém. Ale je tu ještě jeden Petrův čin: „prorubal okno do Evropy“, což bývá spojováno se stavbou Sankt-Petěrburgu. Jenže slavná báseň Alexandra Puškina Měděný jezdec, se kterou je citované rčení spojováno, má i své, vpravdě geopolitické, vyznění:

„To město, jehož základ kladu,
svůj tady věčnou vyhrůžkou
sousedům švédským ze západu!
Zde příroda nám velí stát,
v Evropu okno prorubat;
zde konečně nám dáno moře.“

                                                                                                                                              (překlad Bohumil Mathesius)

Puškin v této pasáži nehovořil ani o vysoušení bažin při stavbě Sankt-Petěrburgu, ani o kráse tamních paláců. Zato je v básni zřetelný vztah k moři i sousedům ze Západu. Udržet nové město na Něvě jako námořní přístav vyžadovalo nově upořádat vztahy v Baltském moři. A tak po vítězství v pozemní bitvě bylo nutné Švédsko, tehdejší mocnost prvního řádu, porazit i na vodě. Stalo se tak v srpnu 1714 v bitvě u Gangutu: bylo to první ruské velké námořní vítězství, onen, jak říká americký historik John LeDonne, „námořní ekvivalent Poltavy“. Rusko ovládlo Balt – a přitáhlo tak na sebe pozornost Londýna, který se tehdy usilovně snažil vykolíkovat si ve světě obvod vlastního impéria, jehož rozvoj a udržení spojoval s nadvládou nad všemi vodami. Předpoklad ke konfrontaci byl položen.
 

Stýkání a potýkání

Byla období společného boje proti někomu, především během napoleonských a světových válek, ale i války proti sobě. Ovšem i boj proti nepříteli, jako byl Napoleon, měl hořkou příchuť. Spojenectví předcházela likvidace cara Pavla I., který se na Londýn zlobil kvůli obsazení Malty (pravoslavný Pavel byl velmistrem katolického řádu maltézských rytířů). A po napoleonských válkách? Mimo jiné Krymská válka (1853–1856), kde proti Ruskému impériu vedla koalici ochotných britská královna Viktorie – křtěná jako Alexandrina Victoria podle jejího kmotra, jímž byl vítěz nad Napoleonem, ruský car Alexandr. Inu, jak situaci shrnul lord Palmerston, který byl na konci Krymské války premiérem: Británie nemá stálé spojence a stálé protivníky, má jen stálé zájmy… Na to by společníci Velké Británie neměli nikdy zapomínat, neboť takovýmito zásadami je dlážděná cesta do Mnichova.

Stojí za to si v této souvislosti připomenout esej F. M. Dostojevského Geok-Tepe. Co je pro nás Asie? (1881). V ní označil za chybu, že se Rusko po vyhnání Napoleona nezastavilo na svých hranicích a šlo osvobodit Evropu od uzurpátora. „Všechny ty osvobozené námi národy, ještě, než dorazily Napoleona, jaly se pohlížet na nás se zřejmým nepřátelstvím a s nejzlobnějším podezřením.“ A pravděpodobně s narážkou na Krymskou válku dodal: „Skončilo se to tím, že nyní každý v Evropě, každý rod a jazyk drží za zády dávno už připravený kámen na nás a čeká jen na první srážku. Co jsme vyhráli v Evropě tím, že jsme jí tak sloužili? Pouze nenávist!… Přitom Asie – vždyť to přímo může být naše východisko v naší budoucnosti – zase to volám!“[i] Podobnost není čistě náhodná.

Ovšem ani na východě Eurasie nebyl klid. Londýn nikterak netajil svoji podporu Tokia v rusko-japonské válce (1904–1905). Tomu předcházel spor o Střední Asii, který dostal název Velká hra. Ta načas skončila po britské okupaci Tibetu (začátek 1903), k níž se Londýn uchýlil mimo jiné díky chybným informacím rozvědky, že se do Tibetu chystá ruská armáda. Pak už se blížila 1. světová válka. Jenže Velká hra neskončila, jen si počkala na nové kolo. Jak píše Rudyard Kipling v románu Kim, Velká hra skončí, „až všichni umřou. Dřív ne.“
 

Oddělit Rusko a Německo

Halford Mackinder, jeden z otců anglosaské geopolitiky, přišel se zobecněním britského pohledu na Rusko. Ze své koncepce těžiště světa v srdci Eurasie, Heartlandu, odvodil představu „smrti Evropy“ v případě jejího rozdělení na Západ a na rusko-německý Východ. Proto jako základní úkol britské politiky představil oddělení Ruska a Německa. V knize Demokratické ideály a realita (1919) zformuloval ideu, která směřovala k novému uspořádání Evropy po 1. světové válce:

Kdo vládne východní Evropě, ovládá Heartland:
Kdo vládne Heartlandu, ovládá Světový ostrov:
Kdo vládne Světovému ostrovu, ovládá svět.“

Tato myšlenka představovala doporučení pro architekty evropské bezpečnosti na pařížské mírové konferenci po 1. světové válce: vytvořit mezi Ruskem a Německem pás nárazníkových států. Jistě přispěla k tomu, že britská delegace podpořila vznik Československa. Mackinder svoje návrhy prosazoval i jako britský vysoký komisař pro jižní Rusko v době tamní občanské války.
 

Mezimoří

Tehdy se rodilo účelové spojenectví Londýna a Varšavy. Po 1. světové válce obnovené Polsko nepostrádalo politiky, kteří se shlédli v hranicích Polsko-litevské unie. Ta byla kdysi největším evropským státem, který sahal od Baltského moře téměř k Černému moři. Pod patronací Józefa Piłsudského vznikl plán Mezimoří, Intermarium – sen o federaci středoevropských a východoevropských států, samozřejmě pod polským vedením.

Tato vize prožila svoji reinkarnaci v předvečer války na Ukrajině. Napřed tu ale byl projekt Organizace pro demokracii a ekonomický rozvoj (GUAM), která vznikla, byť vlastně jen na papíře, v roce 2001. Mělo jít o blok států mezi EU/NATO a Ruskem: propojení Ukrajiny, Moldavska, Gruzie, Ázerbájdžánu a Uzbekistánu (ten vystoupil v roce 2005). I tento projekt nesl rysy sanitárního kordonu na západ od Ruska.

Obnovená vize Mezimoří navrhuje spojenectví států v širokém pásu mezi Baltským a Černým mořem, konkrétně Polska, Estonska, Lotyšska, Litvy, Rakouska, Česka, Slovenska, Maďarska, Bulharska a Rumunska. Některé variace počítají i s Ukrajinou a Běloruskem. Varianta s připojením Slovinska a Chorvatska ležících u Jaderského moře získala název Trojmoří. Protože ale o velkých změnách hranic rozhodují války, dnes je pravděpodobnější „suvorovské“ protažení ruské hranice podél celého černomořského pobřeží až k Moldavsku. A případně připojení Lvovské oblasti k Polsku, což jistě pohrobci banderovců ocení.
 

Poměr sil

Protože britský premiér parazitující na vizi Mezimoří zaútočil jak proti Rusku, tak i proti Evropské unii, učinil svůj projekt nejen nerealizovatelný, ale i veřejně téměř nediskutovatelný. Navíc byl jeho návrh zveřejněn v okamžiku, kdy i na Západě sílí hlasy těch, kdo umějí počítat. Nejen ekonomické ztráty, ale i zbraně a vojáky. Stačí prostá aritmetika – počty a charakteristiky raket, letadel, děl, tanků, vycvičených posádek a obsluh, vojáků v rezervě… Přiložený obrázek ukazuje stav části výzbroje v předvečer ruského úroku – s dvěma důležitými výhradami. Autoři obrázku nepředvídali roli dálkového dělostřelectva a raketometů, zbraní, které se ukázaly pro povahu bojů na Ukrajině mimořádně významné.

armady-rf-a-ua-22.jpg

Je tu však ještě jedna drobnost: Ruská federace má téměř šest tisíc jaderných náloží, Ukrajina ani jednu. Tedy alespoň zatím – v únoru, ještě před ruskou intervencí, na bezpečnostní konferenci v Mnichově ukrajinský prezident koketoval s možností, že jeho země si jaderné zbraně pořídí. A jak uvedl v květnu na konferenci v Davosu Rafael Grossi, generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii, v Záporožské jaderné elektrárně, nyní obsazené ruskými speciálními jednotkami, se nachází 30 tun plutonia a 40 tun obohaceného uranu.[ii] V této chvíli je ale nepoměr sil zřejmý a nic zásadního na něm nemohou změnit ani západní dodávky zbraní Kyjevu. Alespoň těch, o kterých se mluví veřejně. A tak osud války na Ukrajině téměř zcela závisí na rozhodnutí Kremlu, kdy – při jaké situaci na frontě – se rozhodne skončit.
 

Umění diplomacie

Když před několika dny Henry Kissinger hovořil na světovém ekonomické fóru v Davosu, mluvil jinak než britský premiér. Neopomněl zdůraznit, že „Západ by se měl vzdát snahy o vojenskou porážku Ruska na Ukrajině“. Upozornil, že „čelíme situaci, kdy by se Rusko mohlo zcela odcizit Evropě a hledat trvalé spojenectví jinde“.  Vyzval Západ, aby se nenechal strhnout „momentální náladou“ a varoval, že „pokračování ve válce za tímto bodem by nebylo o svobodě Ukrajiny, ale o nové válce proti samotnému Rusku“. Jeho vystoupení vyvolalo vlnu emotivní kritiky, protože bylo pochopeno jako výzva Kyjevu k teritoriálním ústupkům.

Henry Kissinger je z jiného těsta než Boris Johnson. Britský premiér je moderní státník západního střihu, nádoba, kterou je nutné každý večer vyprázdnit, aby ji ráno nejrůznější poradci a mediální mágové znovu naplnili podle momentálních potřeb. Naopak porozumět Kissingerovi vyžaduje seznámit se s konzistentní teorií, prolistovat alespoň některé z jeho knih. Začít je možné disertační prací Mír, legitimita a rovnováha, kterou obhájil na Harvardově univerzitě v roce 1954. Ta pojednává o Vídeňském kongresu, který uspořádal poměry v Evropě po napoleonských válkách. Kissinger v ní pojednává o legitimitě jako dohodě velmocí, ne jako o spravedlnosti. Tehdy se rodilo poznání rozdílu mezi Vídeňským kongresem, který jednal s poraženou Francií jako rovnoprávným členem společenství, a Versailleskou mírovou konferencí po 1. světové válce, která ponížila a zbídačila Německo – čímž přispěla k nástupu nacismu a 2. světové válce. Dnes Kissinger ví, že neplatí černobílý pohled mnoha západních politiků a novinářů: „Čím dál od Ruska, tím lépe!“ S Ruskem bude muset Evropa žít i po válce na Ukrajině. Rozum tu však nestojí jen proti hlouposti a emocím, ale i proti sobeckým zájmům některých západních mocností.

Poznámky:

[i] DOSTOJEVSKIJ, F. M.: Geok-Tepe. Co je pro nás Asie? In: DOSTOJEVSKIJ, F. M.: Deník spisovatelův. Olomouc: Votobia, 1996, s. 224–235. Geok-Tepe byla turkmenská pevnost, kterou vojáci Ruského impéria dobyli v roce 1881.

[ii] Bomba svržená na Hirošimu obsahovala 64 kg obohaceného uranu, bomba shozená na Nagasaki měla plutoniové jádro o váze 6,2 kg.

(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.
CAPTCHA
This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama