Ukrajina – a co dál?

Počet zobrazení: 6043


o._krejci.jpg

Prednáška, s ktorou prof. PhDr. Oskar Krejčí, CSc., vystúpil na tradičnom Vratimovskom odbornom seminári 8. novembra  2014 vo Frýdku-Místku. Napriek tomu, že sme uverejnili aj videozáznamy vystúpení, postupne uverejníme texty všetkých prednášajúcich.
(Ľuboš Blaha: Aká je odpověď lavice na globálny kapitalizmus?)

Dobrý den dámy a pánové, soudružky a soudruzi. Karel mi uložil, abych hned na úvod povyprávěl příhodu ze včerejší Bratislavy, abyste viděli, že vás zdraví nejen lidé z Ameriky a z Pekingu. Včera když jsme s profesorem Staňkem v Bratislavě na ulici nastupovali do auta, v protisměru jedoucí auto zastavilo a volali na nás: Vy jedete na Vratimovský seminář, že? Nevíme doteď, kdo to byl.

Podle organizátorů mi bylo uloženo, abych na úvod letošního setkání přednesl pár slov o Ukrajině. Je to pro nás všechny velice bolestné téma, protože Ukrajina je vlastně místem druhé války mezi Slovany po skončení studené války, druhé války v Evropě. A nejen to. Ukrajina se stala symbolem velkých proměn, velkých ztracených šancí a velkých nebezpečí, které charakterizují jednadvacáté století. Co je pro nás ze všeho nejvíc zarážející? Především je zřejmé, že ke konfliktu, a to dneska už krvavému konfliktu v podobě občanské války, v tomto konfliktu střet byl velice snadno předvídatelný. V podstatě deset let tam máme dané konstanty, s kterými musel každý počítat, už když se chystal summit Evropská unie – Ukrajina. Co mám na mysli? Sociální rozdělení Ukrajiny. Ukrajina je zemí, kde snad transformace od socialismu ke kapitalismu dopadla nejhůře. Do dneška není na Ukrajině hrubý domácí produkt ani na úrovni dob ze Sovětského svazu. Tomu odpovídá i obrovský pokles obyvatelstva o 87 % stavu z roku 1995. Vidíme tam jako odstrašující rozdělení společnosti na ty pauperizované a na nový typ oligarchů, kteří dokonce už staví vlastní armády. Kromě této sociální diferenciace doprovází Ukrajinu náboženský rozštěp, rozdělila se tam pravoslavná církev na svářící se moskevský patriarchát a kyjevský patriarchát. A v neposlední řadě Ukrajinu charakterizuje etnické štěpení, které má navíc geografické vyjádření. To znamená rusky mluvící obyvatelstvo v pruhu jihovýchodní Ukrajiny a na západní Ukrajině 97-procentní  převaha ukrajinského obyvatelstva. Což by samo o sobě nemuselo být velkou tragédií, kdyby ty rozdíly nebyly zároveň zpolitizované a ideologizované. Takže my to etnické rozdělení můžeme jednoznačně spojit s tím, že příslušníci těchto dvou etnik , přesněji řečeno jejich radikální politické reprezentace sdílejí zcela opačné zahraničně politické priority. Tato fakta jsou deset let známa. Přesto někdo rozhodl připravit asociační dohodu tak, aby vyvolal ozbrojený střet na Ukrajině.

Co se vlastně v tomto světě děje? Často čteme v novinách přirovnání, že jsme se vrátili jakoby do studené války. Podle mého názoru to není pravda. Jsou tu dva velice důležité rozdíly a oba jsou ve znamení zhoršení situace ve srovnání s obdobím studené války. Především bych chtěl říct, že v druhé části studené války, to znamená po kubánské raketové krizi Washington a Moskva uměli navzájem se číst. Byla tu velmi výrazná empatie a schopnost porozumět zájmům a možnostem té druhé strany. Proto byly možné odzbrojovací dohody přesněji řečeno dohody o omezení strategických zbraní. Když se podíváte na současný Západ, vidíte, že postrádá jakoukoli empatii, jakoukoli schopnost porozumět zájmu někoho jiného. Ta euforie, ta závrať z úspěchu po vítězství ve studené válce přivedla Washington k tomu, že se naučil pohrdat i prostým studiem potřeb a zájmů těch, kteří nejsou přímo podřízeni Washingtonu. To je velice nebezpečná tendence, protože ať máte na Rusko jakýkoliv názor, ať se vám Putin líbí nebo ne, ať souhlasíte nebo nesouhlasíte s ekonomickou politikou Kremlu, v každém případě si musíte pamatovat, že Kreml má 1500 strategických jaderných náloží. Že jeho vojenský arzenál se nerozpadá, ale v posledních letech výrazně zkvalitnil. Že posouvání NATO na východ k hranicím Ruska nutně povede k znervóznění Moskvy a vytvoření procesu, který je téměř momentálně nezastavitelný, k procesu narůstání vzájemné nedůvěry.

Druhý faktor, který je ve znamení zhoršení situace ve srovnání s druhou fází studené války je posun k právnímu nihilismu. Co tím chci říct. My jsme si po skončení druhé světové války zvykli na určitou představu o mezinárodním právu. Právu, ve které jsou díky nejrůznějším kompromisům mezi mocnostmi vytvořeny normy s určitou hierarchií. Takže od Charty OSN odvozujeme, že základem mezinárodního práva je suverenita státu. To je princip, který samozřejmě v době studené války nebyl plně respektován. Byly války, byly intervence, bylo zasahování do vnitřních záležitostí. Ale samotný fakt chápání této struktury mezinárodního práva umožňoval, že diplomaté měli základní principy, na kterých se mohli dohadovat při řešení nejrůznějších konfliktů. Že propaganda měla určité rámce , když se rozvíjely nějaké teoretické diskuze, všichni jsme respektovali prioritu suverenity státu. Pak najednou tady byla euforie z dosažené hegemonie ve světovém politickém systému ze strany Spojených států a hegemon dospěl k názoru, že mezinárodní právo je to, co on je schopen prosadit silou. Takže najednou se tu objevily nejrůznější koncepce humanitární intervence a my jsme ti, kteří rozhodneme, co je humanitární katastrofa a vyřešíme ji bombardováním. Pak se tu objevily koncepce , že suverenita není svoboda rozhodování nějakého státu. To je odpovědnost politické elity za obyvatelstvo v té zemi. Není to nejhloupější představa. Problém je v tom, kdo rozhodne, ta která vláda, že třeba Kaddáfí nerespektuje zájmy svého lidu. Když se rozhodli v Paříži, že Kaddáfí nerespektuje zájmy svého lidu, poslali tam bombardéry.

Tento rozpad mezinárodního práva přivedl svět k velice výraznému nihilismu, narůstání nervozity a chaosu. Ať se nám to líbí či ne, ať jsme sebekritičtější k politice Moskvy, musíme říct, že začátkem tohoto rozpadu mezinárodního práva, začátek toho odchodu od principů, které nám umožňovaly dialog, ten počátek je někde v bombardování srbských pozic letadly USA a NATO v Bosně a Hercegovině a bombardování Jugoslávie, to znamená v polovině devadesátých let. Ta vina je, teď to řeknu obecně, protože my jsme obyvatelé Západu, na naší straně. To znamená, že kritizovat Moskvu je možné za cokoliv, hledat ale v první řadě musíme nápravu chyb u našich vlastních politiků. My dneska cítíme po dokončených středních voleb USA, že tu nazrává určitý prostor pro změnu. Pokusme se charakterizovat, jakou změnu.

Především je třeba říct, že většina z nás prožila velké zklamání z těch nadějí, které jsme vkládali do Baracka Obamy . Byl to politik, který se nebál postavit se na náměstí a volat proti válce v Iráku, proti intervenci v Iráku. Říkal to před začátkem intervence a říkal to i poté. Proto mu i Nobelova cena míru přistála hned v prvním roce jeho vlády. To zdůvodnění norského výboru je velice zajímavé, když si ho dneska přečtete. Co mu tam říkají? Směřování k jadernému odzbrojení a změna atmosféry v mezinárodních vztazích, zvláště ve vztahu k arabským zemím. A podívejte se na těch šest let vlády. Je to ztracená příležitost. Ten základ té naděje, kterou jsme vkládali do Obamy byl v tom, že Spojené státy pochopí, že nemůžou hrát hegemona ve světě, že na to nemají ne morální právo, ale hlavně materiální prostředky. Že ta hra na hegemona uvrhla svět do chaosu a Spojené státy do 18-ti bilionového dluhu. V téhle situaci Obama, a to dokonce i s ohledem na analýzy amerických zpravodajských, Obama představoval vizi přechodu k multilaterálnímu vidění světa. Dneska, když čtete Obamovy projevy, tak tam zase máte formulace, my jsme předurčeni vést svět, my jsme ti první. To znamená, opět tu máte návrat té bushovsko-clintonovské euforie. Když se podíváte na situaci na konci devadesátých let, kdy se blížil nástup bushovského radikalismu, tak je třeba říct, že to vítězství, velké vítězství republikánů ve volbách do kongresu, podařilo se jim dosáhnout největšího úspěchu v poslanecké sněmovně, ve sněmovně reprezentantů od II. světové války a od roku 2006 poprvé zabojovali ve svůj prospěch. Tento úspěch jakoby naznačoval přechod k onomu radikalismu.

Rozdíl je podle mého názoru trojí. Především je třeba říct, že Republikánská strana, která se dneska chystá převzít v podstatě všechny pozice ve Washingtonu, byla na konci devadesátých let velice jednotná. Byla tam pevná skupina, která se zformovala už v polovině sedmdesátých let při tzv. hallowenském masakru, kdy prezident Ford vyměnil celou řadu ministrů a státních úředníků, změnil se šéf CIA, tuto pozici zaujal Bush starší, začaly nově pracovat zpravodajské služby, nastartovaly se nově  výdaje na vojenský rozpočet a byla to jednoznačně silná skupina. Tahle skupina převzala moc s nástupem Bushe mladšího. S nimi šla ruku v ruce velice zajímavá parta intelektuálů, kterým se říkalo neokonzervativci. Na konci devadesátých let, když jste se podívali po Spojených státech, nebylo významnější město, kde by nebylo nějaké neokonzervativní pracoviště. A neokonzervativci rozpracovávali pro budoucího prezidenta, pro budoucí administrativu projekty k udržení americké hegemonie. Na konci druhého období Bushovy vlády jste takováto pracoviště nenašli téměř nikde. Zprofanovali se právě těmi neúspěchy v Afghánistánu a v Iráku, jejich koncepce se vytratily. Také neexistuje dneska v Republikánské straně stmelené politické jádro, naopak tu vidíme třenice mezi budoucím šéfem sněmovny a senátu. To je první rozdíl.


Ten druhý rozdíle je ale méně příjemný. Problém je v tom, že Obamova koncepce a hlavně tedy Obamovo zahraničněpolitické chování se nápadně podobá onomu Bushovu. Že liberálové, kteří přišli s Obamou do administrativy, v podstatě hlásají stejné vize upevňování americké hegemonie a dokonce v některých ohledech radikálnější. Odpovídá to i té moji tezi snížené empatie v politické elitě USA. Co tím chci říct? Když se podíváte na tu koncepci transformační diplomacie, s kterou pracovala Bushova administrativa v druhém volebním období, když se podíváte na ty projekty C. Riceové, tak tam vidíte tu koncepci barevné revoluce v podstatě v tom vydání s lidskou tváří. Organizujeme manifestace, do čela těch manifestací postavíme hezká děvčata v bílých halenkách, kdyby tekla krev, aby to na těch kamerách, které jsme tam dali, bylo vidět. Tyto manifestace vysíláme ve všech hlavních masmédiích do světa, k tomu mediálnímu tlaku připojíme velký diplomatický tlak a ta vláda to prostě neustojí. Tohle je koncepce barevných revolucí, s kterou pracovala Bushova administrativa. A když se podíváte na ten upgrade, na to zdokonalení, které k této koncepci přidal Obama, přesněji řečeno jeho ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonová hned v době prvního volebního období, tak vidíte, že tam bylo přidáno násilí. Vidíte tam, že tam přibyli snajpeři a na Ukrajině  v Libyi a v Sýrii tanky a letadla. To znamená, ne že se přidalo, ale to nadužívání násilí, které doprovází dnešní vizi transformační diplomacie nám naznačuje, že v podstatě republikáni nemají s čím přijít.

Samozřejmě ten Senát dneska bude vypadat jinak, když se podíváte na výbor pro ozbrojené síly, senátor Bocker, který se stane pravděpodobně předsedou, republikán z Teneessee, tak ten patří ke kritikům Obamovy malé angažovanosti v Afghánistánu, Sýrii a v Iráku. Šéfem výboru pro ozbrojené síly se má stát senátor vám jistě známý jestřáb John McCain, člověk, který se proslavil rusofóbními prohlášeními na Ukrajině, v Pobaltí i v Gruzii. To znamená přinejmenším v té oblasti rétoriky a vojenských výdajů můžeme očekávat radikalizaci, ale upřímně se přiznávám, že si nedovedu představit, s čím radikálnějším by mohla přijít republikánská budoucí administrativa, než to, co představuje ten upgrade, to zdokonalení barevných revolucí. Nabízí se jenom velká válka.

Svět se ale strašně mění. Já už jsem tady naznačil, že Spojené státy se stávají velice problémovou ekonomickou mocností. Jsou destabilizujícím faktorem. My si nedovedeme pořádně vysvětlit, proč Obamova administrativa přivedla celý ten pás mezi dvacátou a čtyřicátou rovnoběžkou severní šířky do chaosu. Od Japonska po Maroko, dneska s tím výběžkem na sever na Ukrajinu. Jediné, co se nabízí jako racionální vysvětlení, je snaha získat čas pro návrat výroby do Spojených států. Vidíme celou řadu Obamových opatření, které se snaží vrátit ten výrobní potenciál Spojených států zpět do USA. Podle mého názoru, za prvé, při této interpretaci nevidíme zářné výsledky a za druhé (a to je to podstatné), kvůli tomuto návratu chaos vytvořit nemusíte. Ten čas, který potřebujete, nezískáte tím, že budete se snažit brzdit Čínu tím pásem nestability.

Podle Mezinárodního měnového fondu na konci tohoto roku by čínský podíl na světovém produktu měl být poprvé vyšší, než podíl Spojených států. A to jsou čísla Mezinárodního měnového fondu. To znamená v číslech reálné ekonomiky, že Spojené státy již byly předstiženy. Podívejte se na přípravu summitu APEC, to je Asijsko-pacifické (tichooceánské) společenství, které se schází v Pekingu příští týden a uvidíte s jak změněnými projekty přichází např. Obama do Pekingu. Když jel poprvé ve své funkci prezidenta do Pekingu, přijel s návrhem, vytvořit tandem Spojené státy – Čína ke spoluvládě nad světem, kdy USA budou určovat strategii a Čína bude přihrávačem. Neuvěřitelně naivní vize, ze které určitě vystřízlivěl. Protože tak jako Spojené státy charakterizuje 18 bilionů dluhu, tak Čínu charakterizuje 4,2 bilionů devizových rezerv.

Takovým symbolem toho, jak se svět mění, můžou být události minulý týden. Vy si vzpomenete na ty dvě katastrofy, ke kterým došlo v USA při dobývání vesmíru. Zároveň zcela nepokryto informačními toky v téže době čínská raketa obletěla měsíc a modul přistál bezpečně ve vnitřním Mongolsku. My tu vidíme nejen rozdíl v úspěchu, ale my tu vidíme i tu (já to říkám velice nerad) degeneraci naší civilizace, západní civilizace, která není schopná reflektovat proměny ve světě. Která si myslí, že tím, že zatají některé věci, týkající se třeba APEC-u, týkající se čínských úspěchů v kosmu, že problém vyřeší. Na Západě nám chybí schopnost věcné reflexe skutečných problémů. A to je základ i toho, co se stalo na Ukrajině. Vyhrát tzv. na Majdanu nad Ruskem není zas tak těžké. Máme tady tu vygradovanou barevnou revoluci, máme tu spoustu fanatiků , kteří jsou ochotni prosazovat své primitivní názory i za cenu zabíjení jinověrců. Tohle sehnat dohromady není tak velký problém. Ale problém je v tom, že ten, kdo vyhrál, vlastně prohrál.

To, že jsme vyhráli Ukrajinu dneska, bude znamenat, že bude Evropská unie a Mezinárodní měnový fond platit Rusku plyn pro Ukrajinu. A to jsme jenom na začátku. Neexistuje makroekonomický údaj, týkající se Ukrajiny, tedy který by signalizoval lepší zítřky. Bez ohledu na občanskou válku. Když k tomu přidáte občanskou válku, propadáte se do beznaděje. Jinými slovy, znova opakuji, vítěz je poražený. Co nejvíc mate lidi jako jsem já, je skutečnost, že tohle bylo jasné  minulý rok. V době, kdy se začínalo s přípravou asociační dohody. Proč k tomu politické elity sáhly, je téměř nesrozumitelné. Jediné, co se nabízí, je, že někdo skutečně věří tomu, že chaos je cestou k upevnění hegemonistické pozice Spojených států, nebo větší mírou, než jsme se domnívali, do rozhodování o mezinárodní politice zasahuje lidská hloupost. Jinak se ty faktory, které se dostaly do pohybu v souvislosti s Ukrajinou, v souvislosti s destabilizací situace ve světě, nedají vysvětlit. Aspoň já to vysvětlit nedokážu.

Jinými slovy, když se díváme na tyto události na Ukrajině i ve světě počátku jednadvacátého století, musíme si jednoznačně říct, že dochází k tektonickým zlomům, že dochází k přeměně celého světového politického systému. To jsou situace v lidských dějinách, které se mockrát opakovaly a je to období největších rizik. Rizik velkých válek, což znamená válek mezi reálnými mocnostmi. Nikoli v zastoupení, jak se to děje na Ukrajině, nebo v Sýrii. Ale válek přímé konfrontace mocností. Říkám to proto, že levice, česká levice rezignovala na celou řadu svých ideálů. Ztratila odvahu, ztratila vůli k vítězství. Při všech těchto faktorech, které musíme brát v úvahu, jsou dvě věci, které zůstávají posvátným krédem, které levici definují a definovat budou. Práce a mír. Tato témata se stávají stále živějšími. Musíme vydržet.

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Komentáre

Obrázok používateľa Peter Zajac-Vanka
#1
Peter Zajac-Vanka
24. november 2014, 18:30

Práca a mier.

To azda nestačí politickej ľavici po celom svete, aby sa zjednotila? Na čo ešte čakáme?!

Obrázok používateľa Milan Antal
#2
Milan Antal
24. november 2014, 20:41

Podstatou chaotických krokov Západu v dnešnom svete je fakt, že kapitalizmus po r. 1928, Veľkou hospodárskou krízou, kedy odišiel klasický kapitalizmus do histórie, stratil pozíciu určujúcej dejinotvornej sily. 70 rokov túto funkciu plnil socializmus, aj jeho doba však prešla.

Od Západu je to dosť detinská domýšľavosť, že vyhral v studenej vojne, v r. 1989 jednoducho bol prekonaný aj klasický socializmus, ale to vôbec nemalo nič spoločné s tým,žeby vyhral kapitalizmus, ten bol už dávno prekonaný. Nemá na to ekonomické, politické, sociálne, poznatkové nástroje. Napr. nemôže v dobe poznatkovej spoločnosti byť hegemónom niekto, kto nemá ani základné poznatky o pohybe dejín. V skratke, ak nechápe, že rôznej úrovni technologického, ekonomického, ľudského vývoja zodpovedajú aj rôzne podoby spoločenských vzťahov, väzieb, inak systém nedokáže efektívne fungovať a bude sa nachádzať v kríze. Schopnosť čítať pohyb dejín západná civilizácia stratila, jej spoločenskovedné poznanie upadlo, toto poznanie sa stratilo aj u ľavice, nielen sociálnodemokratickej ale aj komunistickej. Preto nepotrebuje humanitných vedcov, načo by jej boli, chová si ich len pre okrasu.

Preto pasovanie sa západného kapitalizmu do pozície hegemóna civlizácie je také negatívne, chaotické, nechávajúce celé oblasti civilizácie v rozklade, chaose, úpadku, a celý svet neustále na pokraji krízy.

Princíp jednoty spoločenskej kvantity a kvality (spoločenskej hmoty, alebo technologickej, ekonomickej, ľudskej úrovne s formou spoločenských vzťahov, väzieb) je jedným zo základných princípov pohybu dejín. Na jednej strane nové technológie si vyžadjujú aj nové spoločenské väzby, na druhej strane nové spoločenské vzťahy, väzby dávajú priestor aj novým technológiám. Upadli sme prakticky do stavu, kedy sa investuje len do technológií na uspokojenie osobnej spotreby, málo sa investuje do strategického, ciivlizačného rozvoja. Máme každý deň iný mobil, iný notebook, iné auto, iný televízor, ale na druhej strane strácame schopnosť lietať do vesmíru. Ustupujeme od jadrovej energie, spojenej s érou socializmu.

A hlavne, nedokážeme založiť pohyb spoločnosti na nových zdrojoch, formách energie, kapitalizmus je založený hlavne na spotrebe fosílnych palív. A vojnách o ne, keďže postupne dochádzajú. Keď tie dôjdu, čo ďalej?

Jednoducho, staré spoločenské vzťahy, kapitalstické, nedokážu usmerniť pohyb civilzácie v rastovom smere. A načo rásť, načo vyrábať viac, ak v rámcoch tohto starého sytému ponuka vysoko prevyšuje dopyt a niet pre koho vyrábať viac. Systém má svoje kvantitatívne limity, ak vyrobíte viac, objaví sa nadprodukcia, kríza z nadvýroby a tá odpíše časť bohatstva, ako sa to stalo v r. 2008.  Zdrojom toho, prečo Západ vytvára taký chaos vo svete, je preto aj to, že  dnešný kapitalizmus, kvantitatívne limitovaný v raste, je hlavne o prerozdeľovaní bohatstva (medzi chudobných a bohatých, bohaté a chudobné krajiny, o ničivých vojnách, ktoré likvidujú bohatstvo krajín (dnes na Ukrajine, v Sýrii, Iraku, predtým v Líbyi, Juhoslávii).

Zlom v r. 1989 utváral priestor pre rýchle napredovanie civilizácie, v technologickej, ekonomickej, sociálnej, poznatkovej oblasti - ale bolo to spojené s potrebou utvorenia spoločenského systému, spoločenských vzťahov, prekračujúcich ďaleko kapitalizmus i socializmus, ale samozrejme stavajúci zároveň z nich. Nestalo sa, a tak tu máme situáciu, kedy sa do pozície hegemóna civilizácie pasuje prastarý systém, pre ktorý je vnútorný pohyb spoločnosti španielskou dedinou - a tu je výsledok.

 

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984