Reklama
Reklama

USA versus Čína

Počet zobrazení: 1559

Oskar Krejčí ukazuje vývoj postoje Spojených států vůči Číně, ale také bezperspektivnost a rizikovost konfrontačního přístupu k Pekingu.

Říká se tomu spoils system – tedy způsob stranického či protekčního obsazování úřadů. Volný překlad je výstižnější: prostě „vítězi náleží kořit“. Tento tolik kritizovaný systém znamená, že jmenování přihlíží více ke stranické příslušnosti a zásluhám ve volbách než k odborným schopnostem. Dnes je to ale prý jiné… V každém případě po složení prezidentské přísahy získá John Biden právo obsadit přibližně čtyři tisíce funkcí. Pro zhruba 1200 z těchto pracovníků bude prezident potřebovat souhlas Senátu, přičemž přibližně 760 pozic je pokládáno za klíčové.

Udržet si přehled o tom, kdo je kdo, nebývá při využívání této prezidentské pravomoci vždy snadné. Za čtyřleté vlády Donalda Trumpa se v čele ministerstva obrany vystřídalo šest lidí, z nichž čtyři bez souhlasu Senátu; ministři zahraničí byli čtyři, z toho dva pověření; na důležité pozici poradce pro otázky národní bezpečnosti se vyměnilo šest lidí. Je obtížné prokázat, kolik změn bylo vyvoláno komplikovanými osobními vztahy a kolik vylaďováním vlády na prezidentovy představy o prioritách zahraniční politiky. V každém případě se dá říci, že k hlavnímu odkazu této proměnlivé skupiny lidí bude patřit obrat ve vnímání Číny.
 

Doktrinální revoluce

Ve vojenské oblasti se postoj USA vůči Číně změnil za prezidentství Baracka Obamy. Už tehdy, konkrétně v Národní vojenské strategii USA z roku 2015, je obraz hlavního protivníka přesunut od terorismu ke státům, především na Rusko a Čínu. Ovšem již od podzimu roku 2011 vláda USA mluvila o potřebě „rebalancování“ poměrů v pacifické oblasti, což znamenalo a stále znamená návrat nadvlády US Navy ve zmíněné oblasti i v době růstu moci Číny. Za Obamova prezidentství také došlo k obnovení dodávek amerických zbraní na Tchaj-wan. Přesto Trumpova administrativa přinesla významnou přeměnu v přístupu k Číně, a to na úrovni zahraničněpolitické doktríny.

china_usa-640x390.jpg

Jak zdůrazňují oficiální dokumenty a současný ministr zahraničí USA, v přístupu k Číně převládalo od dob návštěvy Richarda Nixona roku 1972 přesvědčení, že se ČLR změní začleněním do světového systému. A nejen to: vžila se představa, že ekonomický růst automaticky povede ke změně politiky Pekingu. Například v prognóze Globální trendy 2030 vydané Národní radou pro zpravodajské služby z roku 2012 se lze dočíst, že „hodnota HDP na hlavu ve výši 12 000 dolarů je někdy považována za úroveň, nad kterou se demokracie nevrátí k autoritářskému systému“. Což bylo vnímáno jako představa, že za touto hranicí by se měl režim v Číně pod tlakem nových středních vrstev posunout k liberálnímu uspořádání. Mimochodem: Podle údajů Světové banky byl loni hrubý domácí produkt na hlavu v Číně téměř 10 262 dolarů a rychle se zvětšuje i při růstu počtu obyvatel.
 

Reinkarnovaný mccarthismus

Letos washingtonská představa o kontrapozici „USA versus Čína“ vyzrála do nové podoby. Řečeno jazykem britské elity, místo „umného nicnedělání“ opatrnými tahy usměrňujícími údajný přirozený vývoj nastoupil útočný aktivismus. V červenci ministr zahraničí Mike Pompeo v programovém vystoupení nazvaném Komunistická Čína a budoucnost svobodného světa dospěl k závěru, že ideolo­gie čínských komunistů „informuje o jejich desetiletí trvajícím úsilí o globální hegemonii“. Komunistická strana Číny je „stále více autoritářská doma a agresivnější ve svém nepřátelství ke svobodě všude jinde“. Problémem se stává, že čínská moc roste, aniž by se tamní režim měnil. Čína prý (a) usiluje o změnu uspořádání světového politického systému, přičemž (b) nebezpečný není stát, ale režim, který by mohl nabízet alternativu vůči americkému způsobu života.

Před několika dny vydala Rada pro plánování politiky (Policy Planning Staff) Ministerstva zahraničí USA dokument Prvky čínské výzvy (The Elements of the China Challenge). S ohledem na autoritu zmíněné Rady, kterou zakládal George Kennan, otec poválečné politiky zadržování komunismu, lze tento dokument pokládat za nejdůležitější odkaz Trumpovy administrativy v oblasti mezinárodních vztahů. I v tomto dokumentu je za hlavního protivníka označena Komunistická strany Číny. Ta prý usiluje o „fundamentální změnu světového uspořádání“ tak, aby sloužilo „autoritářským cílům Pekingu a jeho hegemonistickým ambicím“. Podle zmíněného materiálu domácí čínské úsilí o obrození má vyvrcholit právě ve změně uspořádání světa, přičemž intelektuální zdroje tohoto úsilí Pekingu pramení ze dvou zdrojů: „z marxisticko-leninské víry KS Číny a extrémní interpretace čínského nacionalismu touto stranou“.

Dokument přinesl seznam údajných slabostí Číny a stanovil deset úkolů, které mají Spojené státy naplnit, aby čínskému nebezpečí efektivně čelily. Je mezi nimi i spolupráce, ale zároveň „podpora těch v Číně, kteří hledají svobodu“ (úkol č. 6); „vzdělávat (educate) americké občany o rozsahu a důsledcích čínské výzvy“ (úkol č. 7); s ohledem na tuto výzvu „připravovat novou generaci státních zaměstnanců, a to v diplomacii, ve vojenské sféře, financích, ekonomice, vědě a technologii a v dalších oblastech“ (úkol č. 8). S těmito požadavky spojuje dokument i cíle, o jejichž plnění ze strany USA za současné vlády lze pochybovat: „Spojené státy musejí posouvat svobodný, otevřený a na pravidlech založený mezinárodní řád vytvořený po druhé světové válce, který je složen ze suverénních národních států a založen na dodržování lidských práv a věrnosti vládě zákona“ (úkol č. 3); USA také mají „posílit svůj alianční systém o efektivnější sdílení odpovědnosti s přáteli a partnery a vytvářením různých seskupení a koalic k řešení konkrétních hrozeb pro svobodu“ (úkol č. 5). Řečeno z nadhledu, je tu práce pro samozvané elfy, kteří vědí, co je jediná pravda, prostor pro barevnou revoluci, ale také pro další zbrojení.
 

Akademická vize

Skupina autorů z RAND Corporation, což je jedno z nejprestižnějších výzkumných pracovišť v USA, vydalo v tomto roce rozsáhlou studii Čínská doktrína (China’s Grand Strategy). Ta pojednává o trendech a o tom, že „Čína a Spojené státy si pravděpodobně budou navzájem konkurovat po mnoho let, která přicházejí“. Podle uvedené studie je čínská doktrína národního obrození „extrémně ambiciózní“, široce rozkročený program KS Číny, jehož cílem má být roku 2050 „dobře řízená, sociálně stabilní, ekonomicky prosperující, technologicky vyspělá a vojensky silná“ Čína. Naplnění či nenaplnění daného programu spojují autoři studie se čtyřmi možnými scénáři postavení Číny v mezinárodních vztazích, což přibližuje následující tabulka.

tab_cina_krejci.png

V návaznosti na tyto čtyři scénáře vývoje Číny rozpracovali autoři studie tři potenciální konkurenční dráhy:

  1. trajektorie „paralelní partneři“ je nejpravděpodobnější, když bude Čína stagnovat, a je někdy možná, když Čína poroste, ale nebude zasahovat v některých oblastech.
  2. trajektorie „kolidující konkurenti“ se naplní, když bude Čína triumfovat, stane se sebevědomější a asertivnější. ČLOA se bude snažit „vykázat americké vojenské síly ze západního Pacifiku (nebo jinde), potenciál pro konfrontaci a konflikty se zvyšuje“.
  3. trajektorie „odlišné směřování“ předpokládá, že Čína a USA nebudou spolupracovat, ale také nebudou v přímém konfliktu. Tato vývojová linie je nejpravděpodobnější, když se Čína bude hroutit, implodovat.

Pro lidi s veřejnoprávním pohledem na svět bude znít nadějně, že podle autorů je triumfující Čína málo pravděpodobná, neboť tento scénář pracuje s malými rezervami pro chyby a krize. Zároveň ale autoři dospěli k závěru, že „velká krize nebo vážný neúspěch od současnosti do roku 2050 je nepravděpodobný předpoklad“. Vize naplnění scénáře implodující Číny „je nepravděpodobná, protože doposud se čínští vůdci – z větší části –osvědčili v organizaci a plánování, byli šikovní v překonávání krizí a obratní v přizpůsobování se změněným podmínkám“.
 

Biden a Čína

Podle informací televizního kanálu CNN, který má blízko k Demokratické straně, Bidenův transitní tým se skládá z přibližně 500 lidí, z nichž více než polovinu tvoří ženy (53 % vedení týmu). Přibližně 41 % vedení týmu „reprezentuje komunity historicky podreprezentované ve federální vládě“, a to barevné, jednotlivce, kteří se hlásí k LGBTQ+, a lidi s hendikepem. Kdo má v nové vládě zaujmout pozice ministra obrany, zahraničí či poradce pro otázky národní bezpečnosti, není zcela jasné, přestože se už výběr zúžil. Mnoho prostoru dostanou náměstci z dob prezidentování Baracka Obamy, kdy měl Joe Biden nebývalý vliv na výběr kádrů.

Z hlediska stability světového systému však nejsou tak důležitá jména jako otázka, zda Bidenova vláda bude pokračovat v Trumpově útočné politice proti Číně. Nepřímým indikátorem změn by mohlo být, že západní pobřeží jako celek (až do hloubky Nového Mexika) převážně hlasovalo pro Joe Bidena. To doplnili dva srozumitelní radikálové: Havaj předběhla těsně Kalifornii a postavila se za výměnu prezidenta v poměru 63,7 % : 34,3 % odevzdaných hlasů, zatímco Aljaška chtěla zachování současného prezidenta v poměru 53,1 % : 43,0 % voličů.

Základním problémem je dosavadní neschopnost americké politické elity přijmout fakt, že čínská ekonomika roste a sociální plány se v této obrovské zemi daří naplnit. Z toho, nikoliv ze zlých úmyslů KS Číny, vyrůstají proměny ve světovém politickém systému. Je možné v USA a u jeho poslušných spojenců embargovat Huawei, ovšem to nic nemění na faktu, že Čína je s více než sedmi sty tisíci přípojkami 5G nejdále v modernizaci internetových sítí – a že vyslala minulý týden do vesmíru družici, která testuje novou generaci připojení, tedy systém 6G. Proto bez ohledu na propagandu bylo možné v uplynulých dnech zaznamenat nebývalou diplomatickou smršť, která ukazuje marnost snahy izolovat Čínu:

  • 15. listopadu podepsalo s Čínou 14 států dohodu Regionální ekonomické partnerství (RCEP), což je nejrozsáhlejší dohoda o volném obchodu – odstranění cel v rámci Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN) a přidružených států. K pozoruhodnostem dohody patří, že se k ní připojili spojenci USA – Japonsko, Jižní Korea, Austrálie, Nový Zéland. Dohoda zůstává otevřená pro Indii, která se zatím obává zvýšení obchodního deficitu s Čínou.
  • 17. listopadu proběhl summit zemí BRICS, tedy Číny, Ruska, Indie, Brazílie a Jihoafrické republiky.
  • 20. listopadu následoval summit zemí Asijsko-pacifického hospodářského společenství (APEC), který v závěrečném komuniké shrnul úkoly: Boj proti dopadům COVIDu-19, zlepšení podmínek o obchodu a investicích, inkluzivní ekonomická účast prostřednictvím digitální ekonomiky a technologií, podpora inovativní a inkluzivní udržitelnosti a posílení zapojení zúčastněných stran.
  • 21. až 22. listopadu proběhl summit zemí G20, schůzka nejvyšších představitelů 19 ekonomicky nejsilnějších států a Evropské unie.

Na všech těchto jednáních byla patrná snaha společně svést boj s novým koronavirem a nalézt společnou cestu ke globální ekonomické rekonvalescenci – bez ideologických předsudků. Žádné America First!, žádná ostrakizace Číny. I pro země, které si z Číny nechtějí vzít příklad, je Peking vítaným ekonomickým partnerem. Ti, kdo nejsou závislí na českých veřejnoprávních sdělovacích prostředcích, vědí, že podle Světové zdravotnické organizace aktuálně probíhá klinické testování 48 vakcín proti COVIDu-19, z nich jedenáct je v třetí, závěrečné fázi – přičemž čtyři jsou čínské.
 

Omyly a rizika

Washington zatím interpretuje změny ve světě jako ohrožení svých zájmů, což verbalizuje jako útok proti mezinárodním pravidlům. Ztráta možnosti válečného námořnictva USA svévolně jednat v Jihočínském moři, jak tomu bylo za války ve Vietnamu, je v oficiálních materiálech interpretována jako útok na svobodu. Jenže nemusí se jednat o zápas o hegemonii ve světě, souboj mezi USA a jeho čínským vyzyvatelem. Transformace by mohla směřovat k vytváření multilaterálního uspořádání světa společně spravovaného velmocemi a dalšími státy. Stačí jen větší porozumění zákonitostem vývoje – a odpustit si takové nekvalifikované komentáře, jako představuje nedávné prohlášení Ministerstva zahraničí České republiky o Hongkongu.

Díky Spojeným státům má Západ nastartováno směrem k izolaci od nejdynamičtější oblasti, tedy od indo-pacifického regionu. Ten se mění na globální výrobní a inovační centrum, jehož jádrem je Čína. Navíc asijsko-pacifická forma integrace, která je mnohem méně byrokratizovaná než Evropská unie a postrádá snahu setřít národní rozdíly, bude stále více přitahovat i Latinskou Ameriku. Stanovisko Pekingu je jiné, než uvádějí oficiální dokumenty USA. „Hospodářský rozvoj a prosperitu v asijsko-tichomořské oblasti umožňuje přístup požadující pokračovat ve spolupráci jako sobě rovní a řešit rozdíly se vzájemným respektem,“ prohlásil čínský prezident Si Ťin-pching na summitu APEC. Tedy v době, kdy Evropská unie řeší zavedení teď už vnitřních sankcí vůči státům, které podle brožurkově stanovených kritérií porušují vládu práva. Západ zatím reaguje na probíhající změny dílem chaoticky, dílem podrážděně. Musí je ale především respektovat, protože alternativou je jeho zaostávání spojené se spoustou konfliktů – nebo velká válka.

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama