Reklama
Reklama

Turecko především!

Počet zobrazení: 1583

Politolog Oskar Krejčí ukazuje na příkladu Turecka, jak se po skončení studené války mění prostředí světové politiky.

Ve východním Středomoří je horko. Nejen kvůli počasí, ale i díky velké koncentraci válečných plavidel, která necvičí spolu, ale proti sobě. Turecké válečné lodě nejen chrání turecký průzkum nalezišť plynu, ale také zahájily dvoutýdenní cvičení. Z druhé strany se k řeckým válečným lodím přidala Francie, jejíž vojenská plavidla se v červnu s tureckými víc než rozkmotřila při sporu kolem dodávek zbraní do Libye. Připojily se k nim rovněž lodi Itálie a Kypru. To je v dané chvíli jeden členský stát NATO versus tři členské státy téže Aliance.
 

Zákruty práva

Nalézt pevný právní fundament řešení sporu o suroviny ve východním Středomoří je asi nemožné. Základem pro vymezení mořských hranic států je Úmluva OSN o mořském právu přijatá v roce 1982 a platná od roku 1994. Jenže mezi zeměmi, které tuto Úmluvu nepodepsaly, je i Turecko a Izrael; USA Úmluvu neratifikovaly. Navíc Úmluva pracuje s třemi liniemi mořských hranic. Předně je to pobřežní moře (teritoriální vody) do vzdálenosti 12 námořních mil, tj. 22,2 km, od linie podél pobřeží při největším odlivu. Zároveň Úmluva vymezuje výlučnou ekonomickou zónu, která nesmí být širší než 200 námořních mil, tj. 370,4 km, od základních linií, od kterých se měří šířka pobřežního moře. V této zóně má pobřežní stát svrchované právo průzkumu a využívání přírodních zdrojů.

Aby to  nebylo příliš jednoduché, Úmluva ještě definuje kontinentální (pevninský) šelf jako ponořené prodloužení pevninské hmoty pobřežního státu. Také nad kontinentálním šelfem vykonává pobřežní stát svrchovaná práva týkající se jeho průzkumu a využívání jeho přírodních zdrojů. Je zřejmé, že takto nárokované hraniční linie se kříží nejen v oblasti ostrovů východního Středomoří. Zdá se, že mírové řešení konfliktu vyžaduje účast třetí strany, nestranného arbitra.
 

NATO jako rozhodčí

Skutečnost, že většina aktivních účastníků neshod ve východním Středomoří patří mezi členské státy Severoatlantické aliance, naznačuje, že by Brusel mohl být nejvhodnějším arbitrem. Jenže řecko-turecký spor trvá po celé období členství těchto dvou zemí v NATO – dnes pouze spor přerůstá v konflikt. Tento spor je v pozadí velkého zbrojení těchto dvou států, a v případě Řecka je jedním z důvodů jeho extrémního zadlužení. Také agenda Severoatlantické aliance, která se ráda prezentuje jako ochránce demokracie, v uvedených dvou zemích nepaří k tomu, čím by se NATO mohlo chlubit. Černí plukovníci – vojenská chunta, která se roku 1967 zmocnila vlády v Athénách – se dostali k moci převratem organizovaným podle plánů NATO. Od moci byli vyhnáni až v roce 1974 po neúspěšném pokusu připojit Kypr k Řecku. Tento avanturismus vyústil v tureckou intervenci v tomto ostrovním státě a vytvoření neuznávané Severokyperské turecké republiky. Řecká část Kypru pak byla přijata do Evropské unie, ačkoli striktně vzato je tento ostrov součástí Asie. Loni bylo Řecko mezi šesti státy, které vydávají na vojenství více (2,3 %), než jsou Severoatlantickou aliancí požadovaná dvě procenta HDP. Je však hluboko pod požadavkem utratit 20 % z těchto výdajů na nákup výzbroje (v minulém roce to bylo „pouze“ 12,3 %).

Postavení armády v turecké společnosti je ještě složitější než v řecké. Po vzniku republiky počátkem dvacátých let minulého století se právě armáda stala garantem sekulárního charakteru tamního režimu. To se může zdát sympatické, ale zcela jistě je to málo demokratické. V každém případě v letech 1960, 1971 a 1980 proběhly v Turecku vojenské převraty; v roce 1997 vojenské memorandum adresované premiérovi vedlo ke změně vlády. Své výsadní postavení ztrácí armáda po neúspěšném pokusu o převrat v červenci 2016, do něhož byly tak či onak zapleteny i Spojené státy. A tak prezident Recept Erdoğan řeší úkol, jenž liberální demokracie neznají: musí podřídit nemalou tureckou armádu, která je co do počtu vojáků přibližně čtyřikrát větší než ta řecká, civilní správě. V minulém roce bylo z hlediska vojenských výdajů Turecko těsně pod Severoatlantickou aliancí požadovanými dvěma procenty HDP (1,9 %), bylo však vysoce nad požadovaným požadavkem utratit pětinu z těchto výdajů na nákup výzbroje (v loňském roce 38,6 %). To však radost Pentagonu příliš nedělá například proto, že Ankara nakupuje ruský protivzdušný systém S-400.

Žádný z těchto řeckých či tureckých příběhů nevedl ke zpochybnění členství v NATO. A jejich odchod nikdo nepožaduje ani při současných událostech. Důvodem je skutečnost, že vojáci i politici v aliancích, jako je NATO, upřednostňují geografii před lidskými právy – byť propagandisté říkají něco jiného. Příklad Turecka je v tomto učebnicový: po celou dobu uváděných turbulencí byly a stále jsou v této zemi jaderné zbraně USA. Ty se tam dostaly v roce 1959 – a dodnes mají stejné cíle kdesi na severu… V současnosti mají Spojené státy na letecké základně Incirlik na jihu Turecka uskladněno přibližně 50 jaderných bomb.
 

Erdoğanova epocha

Málokteré aktivity vyvolávají tak výrazný pocit nejistoty jako politika současného tureckého prezidenta Recepta Erdoğana. Přátel v okolí mnoho nemá – do Sýrie a Iráku posílá vojáky, s egyptským prezidentem si, mírně řečeno, nerozumí, vojensky podporuje jednu z nesvářených vlád v Libyi, pořádá vojenská cvičení s Ázerbájdžánem ve chvíli, kdy se komplikují vztahy Baku a Jerevanu… A to Řecko! Snad jen Spojené státy se zdají tak nevypočitatelné jako dnešní Turecko. Je tu ale zásadní rozdíl mezi Ankarou a Washingtonem: Turecko povětšině, byť ne vždy, vstupuje do konfliktů, které rozpoutal někdo jiný.

V přehledu za loňský rok zpráva Conflict Barometer, kterou připravuje Heidelberský institut, charakterizuje spory mezi Tureckem a Sýrií, ale také mezi Tureckem a Kurdy na úrovni 5 – tedy „omezené války“. Podle publikace CIA The World Factbook tvoří Kurdové v Turecku téměř dvacetiprocentní menšinu. V některých přehledech se uvádí, že boj Ankary proti Kurdům si od roku 1978 (někdy se uvádí jako začátek rok 1984) vyžádal přibližně 40 až 55 tisíc mrtvých. Mluví se o třech milionech vysídlenců, o popravách 18 tisíců Kurdů, zničení 2,5 tisíc kurdských vesnic… Turecko se kvůli kurdské otázce zapletlo do války v Sýrii a Iráku – tedy válek, které nezačalo, ale u jejichž kolébky byli spojenci Ankary z NATO. A Spojené státy, které Kurdskou stranu pracujících v Turecku uvádějí v seznamu teroristických organizací, podporují odnože téže strany v Sýrii. Ankara navíc na severu Sýrie podporuje turkickou menšinu v Sýrii, která je většinově arabská. Obdobně podporuje turkické Azery v konfliktu s Armény – ačkoliv v konfliktu Baku s Jerevanem Ankara riskuje, že jí bude hlasitě připomínáno, že právě při popisu „řešení arménské otázky“ Mladoturky vzniklo slovo „genocida“.
 

Konflikt víry

Také islám má tisíce odstínů šedi. V případě zapojení se do konfliktu s Damaškem se může zdát, že Ankara měla náboženskou motivaci díky konfliktní linii sunnité – šíité. Na rozdíl od syrského prezidenta, který je pokládán za šíitu, většina tureckých muslimů jsou sunnité, a to včetně tureckého prezidenta. Jenže většina věřících Kurdů se také hlásí k sunnitské větvi islámu. Spor Turecka s Egyptem začal v okamžiku, kdy byl v roce 2013 svržen tamní sunnitský prezident Muhammad Mursí. Ale i ten současný je sunnita, ovšem hlásá nepolitické náboženství. Erdoğan je pokládán za přívržence umírněného politického islámu. A Mursí patřil k Muslimskému bratrstvu. Tak jako někteří členové vedení té části Libye, kterou podporuje Ankara. Tato skutečnost se promítá i do konfliktu kolem případného hospodářského koridoru mezi Tureckem a Libyí napříč Středomořím, který narušuje řeckou výlučnou ekonomickou zónu.

Do sporů byly zataženy dějiny, což znamená otevírání starých jizev. „Nebudeme dělat kompromisy ohledně věcí, které jsou naše… Jsme připraveni udělat vše, co je nutné, a to v oblasti politické, hospodářské i vojenské,“ komentoval Erdoğan současné události. Jako příležitost, kdy tato slova pronést, si vybral oslavu výročí bitvy u Manzikertu. Ta v roce 1071 otevřela Turkům cestu do jádra křesťanské Byzantské říše. Říše, která byla přímým dědicem říše římské. Její tisíc let trvající státnost – nejdelší v evropských dějinách – zůstává na Západě za okrajem zájmu, neboť se jednalo o pravoslavnou říši. Byla to tak trochu řecká říše, přičemž její porážku dokončilo až sekulární republikánské Turecko řadu století po bitvě u Manzikertu. Stalo se to po válce s Řeckem v letech 1919 až 1923. Až po ní byli Řekové vyhnáni z Malé Asie, kde sídlili od starověku. Odhaduje se, že po zmíněné řeko-turecké válce odešlo z Anatolie 1,5 milionu Řeků a křesťanů. Také konflikt s Armény má obdobné náboženské pozadí, ač Mladoturkům prý především vadilo, že tato menšina za 1. světové války podporovala Rusko. Také Rusko bylo pravoslavné a s osmanskou říší svedlo tucet velkých válek.

Vyzbrojit staré křivdy novými zbraněmi by v případě konfliktu islámu s pravoslavím znamenalo splněný sen militantních zastánců teorie konfliktu civilizací. Zatím se to ale nepodařilo. I když je Rusko počítáno k pravoslavné civilizaci, Erdoğan otevřel největší evropskou mešitu… v Moskvě. Turecký prezident je také nositelem ruské medaile k tisíciletému výročí založení města Kazaň. Kouzlo je v tom, že v 16. století vojska Ivana IV. dobytím Kazaňského chanátu, kde byl islám oficiálním náboženstvím, odstartovala vytváření ruské říše. I když Erdoğan po sestřelení ruského bombardéru v Sýrii v roce 2015 ihned spěchal do Bruselu, dnes spolu například ruské a turecké jednotky patrolují v Sýrii, ruský plynovod přes Turecko do Evropy byl spuštěn a RosAtom staví v Turecku jadernou elektrárnu.
 

Nová velmoc

Od roku 2003, kdy se Erdoğan stal premiérem, vykazuje Turecko v zásadě velký ekonomiky růst. „V zásadě“ znamená v daném případě také prudký pokles v roce 2009 o  -4,7 %, což ukázalo na závislost tureckého hospodářství na Západu. V dalším roce ale Turecko zaznamenalo růst 8,5 % a o rok později plus 11,1 %. Následoval rozkolísaný růst nad hladinou, kterou by mu Evropská unie mohla závidět. Vize 2023, projekt připravený Erdoğanovou vládou v roce 2010, předpokládá, že za tři roky by mělo být Turecko mezi deseti nejsilnějšími ekonomikami světa, ale také by se mělo zbavit závislosti na importu vojenského materiálu. Zatím se Turecku nedaří naplnit ekonomicko-sociální cíle Vize 2023, ovšem například ústavní reforma s přechodem na prezidentskou formu vlády se uskutečnila. I tak Turecko se svými více než 84 miliony obyvatel předehnalo Německo. Jeho 769,6 tisíc km2 pevniny říká, že Turecko je přibližně dvakrát větší než Německo. To patří mezi důvody, proč se některé státy bojí případného členství této země v Evropské unii.

Turecko se stalo regionální mocností. Jeho politika působí chaoticky především proto, že ofenzivně reaguje na příležitosti, které nabízí narůstající globální chaos. Pro dynamické Turecko znamenalo rozbití jaltského systému odkrytí prostoru. Po skončení studené války se vytrácí někdejší hierarchické uspořádání států i problémů. Uvolnily se bývalé  vazby mezi zeměmi a politiku America First! mimo jiné doprovází politika Turecko především! Otevřela se i možnost udělat z kdysi málo významných problémů ty nejdůležitější – tedy nejriskantnější. Bývalou hierarchii nahrazuje komplikovanější síť vztahů, kde se mohou uplatnit nové mocnosti. Řada státníků hraje na více šachovnicích najednou a motivy jejich činů jsou strukturovanější než v dobách ideologické bipolarity. Politiků a komentátorů s černobílým viděním ale příliš neubylo.

I proto současná krize ve východním Středomoří překračuje představy autorů Úmluvy OSN o mořském právu. To znamená, že v tomto případě, právě tak jako v mnoha nových konfliktech, řešení nemůže být právní, ale politické – což vyžaduje dobrou vůli. Snad se ji podaří nalézt nyní, kdy Turecko hlásí velká naleziště plynu u svého černomořského pobřeží. Jenže nelze zapomínat, že nejtvořivější silou v politice bývá lidská hloupost.

(Komentár uvrejňujeme v rámci spolupráce s českým webovým časopisom !Argument)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Mobilné telefóny a príslušenstvo
Reklama
skvelydarcek.sk

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama