Reklama
Reklama

Turecko a Kurdové: Možná dohoda

Počet zobrazení: 2074

Nyní se zdá, že je reálná možnost dohody mezi tureckou vládou a Kurdské strany pracujících (PKK), která by ukončila divoký zápas, který se datuje přinejmenším od založení Turecké republiky v roce 1923.

Tato otázka je od začátku poměrně jednoduchá. V důsledku rozpadu Osmanské říše se skupina tureckých nacionalistů pod vedením Mustafy Kemala (Atatürka) chopila moci  a založila sekulární republiku, jejíž hranice zahrnovaly v podstatě oblasti známé jako Anatolie a Thrákie. Stejně jako většina nacionalistů nově přišeších k moci, i tato skupina byla ve své ideologii jakobínská. Založila republiku Turků a v podstatě pouze pro Turky.

Etnické boje s Armény jsou dobře známé a samozřejmě podléhají nekonečným debatám o tom, co ve skutečnosti stalo. V současné době, většina analytiků na celém světě přijímá arménskou verzi této historie jako správnější a má za to, že se jednalo v podstatě o etnické čistky.

Kurdsky mluvící populace se nachází dnes ve čtyřech různých státech – Turecku, Sýrii, Iráku a Íránu. Kurdští nacionalisté se už dlouho snaží o vytvoření nějakého kurdského státu, který by spojil skupiny ve všech čtyřech zemích. Dosud tyto pokusy nebyly úspěšné a kurdští nacionalisté ve všech čtyřech zemích přeorientovali  smysluplně své cílena  autonomie v každém ze čtyř států.

V případě Turecka je kurdsky mluvící  populace soustředěna v jihovýchodním výběžku státu. V roce 1976 převzala heslo kurdského nacionalismu strana PKK, která se prezentovala jako hnutí marxisticko-leninské, připravené zapojit se do povstání proti turecké vládě, která nebyla ochotná přiznat jakákoli politická, kulturní, nebo jazyková práva kurdskému obyvatelstvu. Ve skutečnosti turecká vláda odmítla uznat samotnou existenci Kurdů a nazývala je horskými Turky. Následoval vojenský boj mezi tureckou vládou a PKK.

V roce 1999 byl vůdce PKK, Abdallah Ocalan, zajat tureckou vládou s pomocí CIA. Byl souzen za zradu a terorismus a odsouzen k smrti. Trest mu byl změněn na doživotí v naprosté izolaci ostrovního vězení. Mezitím se Ocalanův světonázor vyvíjel a on přestal věřit, že marxismus-leninismus by mělo být ideologií PKK. Ve stejné době různé skupiny PKK pokračovaly v ozbrojeném boji.

V roce 2002 přišla k moci v Turecku,islamistická politická strana, nyní se nazývající AKP; znamenalo to vypuzení sekulárních nacionalistů, kteří dlouho dominovali parlamentu a zneklidňovali vojenské vůdce, kteří se drželi přísného sekularismu. Vůdci AKP, Recepu Erdoganovi, se podařilo vyhrát tři po sobě jdoucí volby a AKP nyní, zdá se, bezpečně politicky kontroluje stát.

K všeobecnému překvapení zahájil v roce 2012 Erdogan jednání (které bylo původně tajné) s PKK, a také s Ocalanem. Obě strany diskutovaly o přijatelném řešení konfliktu a dlouhodobých neshod kolem kurdských práv a autonomie. Zdá se, že tento pokus o politické řešení byl veden pocitem obou stran, že nejsou schopné vyhrát vojenský boj. Stejně jako ostatních občanských válek, prvek vyčerpání začal hrát roli vedoucí protivné ke zvážení možnosti nějakého kompromisu.

Kompromisy jsou vždy bolestivé a na každé straně jsou vždy  militanti, pro které jsou  nepřijatelné. Standardní otázky jsou: co každá strana dosáhne budoucí dohodou a do jaké míry může získat podporu své politické základny.

Aby bylo vůbec možné posunout se kupředu, musí Turecko přijmout novou ústavu. AKP chce podstatně rozšířit moc prezidenta, ale ostatní strany jsou proti. PKK chce, aby se do takové nové ústavy zapracovala ustanovení, která by uznala Kurdy jako národ s právy stejnými jako u Turků. PKK chce také mít v ústavě zmínku o tom, že Kurdové jako národ jsou spoluzakladateli moderního Turecka.

Složitou záležitostí je zastavení nepřátelských akcí. Turecká vláda a PKK se dohodly na stažení  ozbrojených sil PKK do kurdské autonomní oblasti v Iráku. Tento přesun už začal. Ale nedošlo k odzbrojení, a jednotky PKK nemají v úmyslu odzbrojit, dokud nevidí konkrétnější pokrok v jednání. Zda Ocalanovi bude povoleno, aby se přesunul do svého domova v Turecku je věcí jednání, ale zdá se to být pravděpodobné.

Pro PKK je naléhavé – a bylo by to jejím velkým úspěchem – uznání kurdských práv, ačkoli termín, autonomie, nemusí být použit. Pro AKP je naléhavé to, že pro svůj cíl – získat 75% v tureckém parlamentu pro přijetí nové ústavy – budou potřebovat hlasy kurdských poslanců.

Takže, i když hodně opatrně a v atmosféře pokračujícího vzájemného podezřívání, obě strany se dostávají stále blíže k dohodě.  Ocalan,bude, sice obtížemi, ale pravděpodobně, schopen uvést svou pozici do souladu s budoucími opatřeními. Zůstává kurdským hrdinou. V případě, že dohoda projde,  dosáhnou Kurdové jazykových a kulturních práv. Teprve se uvidí, jak moc se tím zlepší ekonomická situace běžných Kurdů.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 397, 15.3.2015. Z angličtiny přeložil Stanislav Vozka.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER Binghamton University, USA. Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     

Komentáre

Obrázok používateľa Peter Zajac-Vanka
#1
Peter Zajac-Vanka
26. marec 2015, 14:08

Je smutné, ak sa imperiálne mocnosti Západnej civilizácie "postarali" v mene svojich ekonomických a mocenských záujmov, aby sa dva národy ešte v 21.storočí museli domáhať vlastného národného štátu, pričom sú to staré národy a oba majú svoju historickú minulosť.

Kurdi a Palestínčania.

Alebo je to preto, pretože nešli "cestou slobody a demokracie" ako sultanáty Bahrajn, ako Jordánsko, Saudská Arábia? Ale veď tie sú feudálne...asi preto...

Reklama
Mobilné telefóny a príslušenstvo
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama