Trumpova prohra

Politolog Oskar Krejčí ve svém komentáři analyzuje dostupné údaje o těch motivech voličů,  které by mohly vést k porážce Donalda Trumpa v listopadových prezidentských volbách v USA.

Předvídat výsledky prezidentských voleb v USA je zpravidla obtížné. Pokud jde ale o ty, které se mají odehrát počátkem listopadu, vše v tuto chvíli vypadá téměř rozhodnuté: k vítězství potřebuje kandidát 270 elektorů z 538, přičemž například časopis U.S. News & Report ve své analýze uvádí, že Joe Biden má 248 jistých volitelů a plus 86 nadějných. „Bidenova převaha oproti Trumpovi roste uvnitř řady demografických skupin, včetně žen, seniorů, a dokonce i bílých voličů z dělnické třídy, což je klíčová volební základna prezidenta.“ Tohle je na ručník do ringu – jak to kdysi udělal Lyndon Johnoson, který s ohledem na informace o poklesu své popularity především v důsledku války ve Vietnamu v roce 1968 nekandidoval do druhého volebního období. V současné chvíli je ve Spojených státech stále o co hrát.
 

Naděje neumírá
 

V minulých dnech začal týdeník The Economist na svých internetových stránkách zveřejňovat průběžně aktualizovanou interaktivní prognózu výsledků volebního prezidentského klání v USA založenou na všech dostupných výzkumech. V následujících třech grafech je obsažena podstata této předpovědi. Předně, jak ukazuje graf číslo 1, z výzkumů volebních preferencí je dlouhodobě patrné, že většina respondentů upřednostňuje Joe Bidena před Donaldem Trumpem.

Graf vyznívá jednoznačně, jenže své poslední slovo neřekl americký těkavý volič. V roce 1972, kdy Indočínou zmítala válka, připravil poradce pro otázky národní bezpečnosti Henry Kissinger takzvané říjnové překvapení: oznámil, že „mír je na dosah ruky“. Bylo dokonce zastaveno letecké bombardování i námořní odstřelování Severního Vietnamu. Úřadující prezident Richard Nixon pak v listopadu výrazně vyhrál nad protikandidátem – ale na konci roku, a to i během Vánoc, provedlo letectvo USA těžké bombardování Hanoje i Haiphongu; došlo také k dalšímu zaminování severovietnamských přístavů. Nakonec musel Nixon kvůli aféře Watergate odstoupit a vojáci USA museli z Indočíny odejít – ale Kissinger předvedl kouzlo, které by jistě někdo v Trumpově volebním štábu rád napodobil. Třeba pokud jde o špinavé prádlo protikandidáta.

Stačilo by poměrně málo. Začít by se muselo tím, že by volební průzkumy volebních preferencí začaly rozdělovat naději na úspěch rovnoměrněji než nyní. Pak by se stal Trump kandidátem, který u svých příznivců nevyvolává depresi. Nelze přece zapomenout, že volby „John Kennedy versus Richard Nixon“ v roce 1960 vyhrál Kennedy rozdílem 0,17 % odevzdaných hlasů; prý rozhodlo až sečtení volebních lístků poslaných poštou.
 

Zastaralý systém
 

A nejde jen o těkavého voliče – archaický systém volby prezidenta USA skýtá pozoruhodný prostor pro matematická kouzla. Popis amerických prezidentských voleb vypadá tak trochu jako chyták u zkoušky z politologie. Problém je v tom, že prezidenta USA nevolí občané, ale jimi zvolení elektoři – volitelé. Na první pohled se zdá, že je to reprezentativní demokracie, protože počty elektorů za jednotlivé státy Unie se blíží počtu obyvatel daného státu. Toto množství je dáno součtem počtu senátorů v Kongresu USA (ti jsou za každý stát dva) plus množstvím poslanců v Kongresu za daný stát. Počet poslanců ve Sněmovně reprezentantů je dán počtem obyvatel daného státu. To vše se navíc přizpůsobuje zákonům jednotlivých států. Skutečný problém ale přichází až po lidovém hlasování. Tradice totiž velí, že elektoři mají vázaný mandát: na shromáždění volitelů hlasují všichni elektoři z daného státu pro toho kandidáta, který u nich ve státě zvítězil byť o jeden hlas. Vyhrát v Kalifornii o jeden hlas, odkud pochází 55 volitelů, je cennější, než získat všechny hlasy voličů ve Wyomingu, který na shromáždění elektorů dodává tři hlasy. Graf číslo 2 ukazuje, jak vypadá aktuální stav možného zisku elektorů v jednotlivých státech.

Donald Trump má hru s volebním systémem USA odzkoušenou. Vždyť v roce 2016 získal méně hlasů voličů než jeho protikandidátka Hillary Clintonová, a to v poměru 48,2 % ku 46,1 % hlasů. Přesto se Trump stal pánem Bílého domu, protože dostal o 77 volitelů víc než Clintonová. Toto volební kouzlo se událo v dějinách USA celkem čtyřikrát. Bylo to v letech 1876, 1888, 2000 a 2016, kdy prezidentský kandidát, který získal více hlasů než jeho protivník, měl méně hlasů elektorů a prezidentem se nestal. Ve volbách, kdy proti Al Gorovi (48,4 % hlasů) kandidoval George Bush ml. (47,9 % hlasů) se přepočítávaly hlasy na Floridě tak dlouho, až tam zvítězil guvernérův bratr – a Bush pomocí volitelů z Floridy získal ve sboru elektorů převahu 15 hlasů. Po této zkušenosti Al Gore ukončil politické aktivity a následné nabídky na novou prezidentskou kandidaturu odmítl.
 

Bidenovy výhody
 

Velké události mohou pomoci ve volbách naplnit sny, ale i pohřbít naděje. V roce 1932 zničila volební šance prezidenta Herberta Hoovera začínající hospodářská krize, která naopak ulehčila kampaň jeho protikandidátovi Franklinu D. Rooseveltovi. Tomu pomohlo i schopné řízení státu nejen při obnově ekonomiky, ale i během 2. světové války k rekordnímu čtvrtému zvolení prezidentem. Tím porušil nepsanou tradici odvozovanou od projevu na rozloučenou George Washingtona. To vedlo k přijetí XXII. dodatku k Ústavě USA, která od roku 1951 umožňuje zvolení prezidentem nejvýše dvakrát po sobě. To po Spojených státech zopakoval téměř celý svět. Z hlediska čisté demokracie je to ale sporná zásada, protože lid by měl mít právo zvolit si, koho chce. Pro úplnost dlužno dodat, že někteří z otců-zakladatelů Spojených států, konkrétně Alexander Hamilton a James Madison, během příprav Ústavy USA podporovali ideu doživotního prezidentství.


Kresba: Ľubomír Kotrha

Největší výhodu Joe Bidena představuje Donald Trump. Trumpovi nelze upřít snahu naplnit předvolební sliby, ale – američtí vojáci stále umírají na Blízkém východě; zeď není dostavěná; Bílý dům prohrává soudní procesy tu o přistěhovalcích, jindy o zákazu prodeje knih; jednání o míru na Korejském poloostrově selhalo hlavně díky rozporům v týmu Bílého domu; v rámci vyhlášené obchodní války se sice podařilo zatknout finanční ředitelku čínské firmy Huawei a zhoršit vztahy mezi Pekingem a Ottawou, ale právě od nejbližšího spojence z Velké Británie přišla zpráva, že tato hrůzostrašná čínská firma zakládá se souhlasem britské vlády poblíž Cambridge svoje výzkumné centrum… Tak by bylo možné pokračovat ještě hodně dlouho.

Většina aktivní části voličů ze středních vrstev se orientuje podle perspektivy proměn vlastní životní úrovně. Ekonomický výhled USA do listopadových voleb ale není nejlepší. Mezinárodní měnový fond odhaduje pokles globálního HDP -4,9 %, ovšem zrovna ten čínský by měl o jedno procento narůst. To není mnoho, ale poslední dohady pro letošní ekonomický výkon USA znějí dramatičtěji: hlásí pokles v roce 2020 o pět procent. Domácí statistikové v tuto chvíli uvádějí přibližně 21 milionů nezaměstnaných, tedy 13,3 % pracovních sil. Graf číslo 3 ukazuje, jak týdeník The Economist na základě dostupných výzkumů volebních preferencí odhaduje šanci na vítězství Joe Bidena a Donalda Trumpa. Nadějné vyhlídky pro kandidaturu úřadujícího prezidenta by měly vypadat jinak.

Samozřejmě že se na tomto ekonomickém dramatu podepsal COVID-19. Jenže pandemie sama o sobě upozornila, jak neohrabané je krizové řízení z Bílého domu. Už hurikán Karina v roce 2005 ukázal na meze bezpečnosti USA ve chvíli, kdy nelze věci řešit střelbou na dálku. Přírůstky nakažených v USA lámou rekordy. To není žádná tajemná druhá vlna, to je obyčejný chaos. Zvláště významný je velký nárůst v Texasu a na Floridě, tedy ve státech, které by měly poskytnout Trumpovi volební podporu.

Také občanské bouře dodaly sebevědomí odpůrcům současného prezidenta. Vyrůstají sice ze systémových problémů, ale není pravděpodobné, že by měly hloubku dostatečnou pro zásadní změnu. Barevné revoluce v Tunisku, Egyptě, Sýrii či na Ukrajině vstoupily do fáze převratu nebo občanské války v okamžiku, kdy sdělovací prostředky informovaly o tajemné střelbě jak do řad manifestantů, tak i policistů. To byl zlom, k němuž v USA nedojde. Třeba proto, že média, a to i ta antitrumpovská jako CNN, by informace o takovéto provokativní střelbě utlumila. Trump má pravdu – mediální obraz občanských nepokojů má dobrou režii.
 

*          *          *

Středoevropany přirozeně zajímá, jaký dopad bude mít případná změna v Bílém domě na zahraniční politiku USA. Pokud se jedná o toto téma, je z dosavadní předvolební agendy Joe Bidena nejzajímavější, že neobsahuje nic o zahraniční politice. To naznačuje, že se čeká na kompromis uvnitř Demokratické strany spojený i s výběrem kandidáta na viceprezidenta/viceprezidentku, přičemž je pravděpodobné, že zvítězí přívrženci globalizace z líhně Clinton–Obama. Protože svět prochází nezávisle na USA výraznou proměnou, vypadá to, že vystřídání nevyzpytatelného Donalda Trumpa znamená skok do neznáma.