Reklama
Reklama

Trumpova daňová pecka

Počet zobrazení: 2331

Není to prohraný rok, může si říci americký prezident Donald Trump, když odchází slavit Vánoce se schválenou daňovou reformou. Pro něj má samozřejmě hlavně politický význam, protože předpokládá, že změny pozitivně naladí většinu voličů.

Americká politika často působí dojmem díla nezvládnutelných chaotů, ale nenechte se mýlit, když dojde na hlasování, vládne železná kázeň. Všichni republikánští senátoři jako jeden muž nakonec hlasovali pro Trumpovu daňovou reformu, a všichni demokratičtí senátoři, opět jako jeden muž, byli proti. Zbývající hlasování ve Sněmovně reprezentantů, které mělo potvrdit posledních pár změn, pak završilo první opravdu velkou Trumpovu výhru. Největší politickou pecku prvního roku vlády.

trump_843a.jpg
Ilustračné foto: Michael Vadon/Flickr

Je to i důsledek faktu, že jeho elektorát za ním pevně stojí. U jeho voličů ztroskotaly všechny pokusy prezidenta rozviklat. Veřejnost zůstává rozdělena na podpůrce a odmítače Trumpa zhruba stejnou měrou jako na začátku, jedni i druzí mají 40 procent. Mezi těmito dvěma tábory pak stojí asi 20 procent nezávislých. Jenže odmítači nemají figuru, která by jim přitáhla hlasy pro jejich kandidáty v nejbližších volbách v listopadu příštího roku. To v Trumpově táboře není pochyb, kdo je šéf a má hlavní slovo při sestavování kandidátek. Žádný z republikánských zájemců o politickou živnost proto nechce udělat tu chybu, že by zrovna teď nesouhlasně pípnul.

Demokrati odmítli reformu za hlasitého kvílení, že zvýší státní dluh, zatímco republikáni srší jistotou, že nižší daně naopak povzbudí ekonomiku a vytvoří pracovní místa. Vymlouvat to demokratům nemá cenu, dluh by jistě rostl i bez kvílení. Rostl dosud, poroste zas. Ale ani republikánům nelze bránit, když se chtějí vytahovat růstem. Americká ekonomika prožívá konjukturu, takže nějaké ty experimenty unese. Klíčový rozdíl je v tom, že zatímco demokrati mají starost o HDP, kterým se nikdo nenají, republikáni slibují víc peněz v kapsách voličů.

Hodně lidí s nižšími příjmy si polepší, protože reforma zavádí snížení sazeb i daňového základu. A čtvrtině voličů jsou daně úplně jedno, aspoň ty z osobních příjmů, protože žádné neplatí, jsou pod prahem. Proto je celá reforma zajímavá také jako cvičení v politickém marketingu, ve kterém se funkční nástroje kombinují s chrastítky, schopnými zaujmout veřejnost.

Vlajkovou lodí reformy je fakt, že sazba daně z příjmů organizací klesne skoro na polovinu, na 21 procent ze současných 35 procent. Vypadá to náramně, je to obrovský skok, který má být živou vodou pro podnikání. V daních je však důležité nejen ono procento, ale také daňový základ, čeho se to týká, a co je naopak odkopnuto výjimkou.

O skutečném pohybu daňové zátěže lépe napoví průměrná efektivní sazba daně, která vznikne, když se vydělí celkový objem zaplacených daní celkovým objemem firemního zisku podléhajícího zdanění. Efektivní sazba je pak pochopitelně nižší než nominální sazba, o to se starají ty výjimky, úlevy, odečty či způsoby, jak nakládá se ztrátami. Loňská americká efektivní míra zdanění činila 21 procent. Bude zajímavé zjistit, jak se změní, když se na tuto úroveň přesune nominální sazba. Existují odhady, že efektivní zdanění zamíří k 9 procentům.

Do hry vstupuje také změna zdanění menších firem s omezeným počtem podílníků nebo partnerů. Jejich zisk nebude zdaňován na úrovni firmy, tou jen „prochází“ („pass-through“). Zdaní se až osobní příjem těch, komu firma patří. Třeba zisk obchodu „máma, táta“ je chápán jako osobní příjem vlastníků a podléhá tedy daňové sazbě fyzických osob. Menší firmy navíc dostanou právo snížit daňový základ o 20 procent.

Systém „průchozího“ zdanění má výhody i nevýhody. Úprava zabraňuje dvojímu zdanění, které zdaní zisk, a když dojde na výplaty podílů, daní znovu. Avšak korporátní daň, která se přenese do osobních příjmů, dostane i jednu méně líbivou vlastnost, stane se progresívní. To je nevýhoda daně z osobních příjmů.

Nejvyšší sazba daně z osobních příjmů klesla jen mírně. Po velkém boji, kdy se argumentovalo rizikem federálního zadlužení, směla horní sazba daně z příjmů fyzických osob klesnout jen z 39,6 na 37 procent. Když to vztáhneme na firmu „pass-through“, partneři bohatých účetních či právních firem, budovaných na principu partnerství, by měli nově platit dvakrát víc, než činí ryze korporátních 21 procent. Ale kdo by o jejich služby stál, kdyby si nedokázali poradit, jak se tomu vyhnout?

V New York Times se objevil pokus jít do většího detailu. List nabídl porovnání možného vývoje 25 tisíc domácností „střední třídy“ s příjmy od 40 tisíc do 140 tisíc dolarů ročně. Má podobu interaktivních grafů, ze kterých lze vyčíst i situaci jednotlivých subjektů.

https://www.nytimes.com/interactive/2017/11/28/upshot/what-the-tax-bill-would-look-like-for-25000-middle-class-families.html

Většina těchto domácností si reformou polepší, nejčastěji získají do 2 tisíc dolarů ročně. Je tu však i velký počet domácností, které na reformě tratí, byť méně. Stačí klepnout na příslušný bod grafu a dozvíme se proč. Pro Trumpa je však důležité, že těch, kdo vydělají, je podstatně víc než těch, kdo prodělají.

Hodně to ovlivnilo rázné mýcení plevele daňových výjimek. Z analýzy je zřejmé, že kdo používá paušální odpočet základu daně, ten vydělá, ale kdo dokládá jednotlivé položky účetnictvím, ten si pohorší. Změna může být dokladem žádoucího zjednodušení daňového systému (paušál je výhodnější). Stejně dobře však může jít o nápravu toho, že dosavadní paušály byly hrozně nevýhodné. Taky tady asi uslyšíme obě argumentace.

Situace bezdětných domácností je celkem vyrovnaná z hlediska počtu těch, kdo vydělají a kdo prodělají, avšak zřetelná je tendence pomoci více těm, kdo mají vyšší příjmy. U rodin s dětmi je víc těch, které vydělají. Ale i tady platí stejné pravidlo, že kdo víc vydělá, ten i víc ušetří.

V Senátu se o reformě hlasovalo jednotně podle stranických linií, ale ve Sněmovně reprezentantů se vzepřel tucet poslanců z největších a nejbohatších států jako je Kalifornie nebo New York. Jsou to státy, kde se platí největší lokální daně a daně z nemovitostí, které se dosud odčítaly od federální daňové povinnosti. Trump toto pravidlo ruší. Proč? Potřebuje něčím vyrovnat rozpočtové ztráty ze snížených sazeb. Mimochodem, v loňských prezidentských volbách pobřežní státy častěji volily Clintonovou. Ale to tu asi nehraje roli…

Odhaduje se, že zhruba čtvrtina snížení korporátních daní se dlouhodobě promítne do zvýšení mezd. Někde se však bude korporátní daň výrazně zvyšovat. Výraz „výrazně“ vztáhněte k nule, zvýší se tam, kde se neplatilo nic. Jedním z motivů reformy byl totiž fakt, že nejsou to jen ti nejchudší – tvořící čtvrtinu společnosti! – kdo daně neplatí (a ti je neplatí legálně). Horší je, že daně prakticky neplatí ani ty největší společnosti v USA, jako jsou Amazon, Facebook nebo Alphabet s Googlem, a raději syslují peníze na zahraničních kontech. O legálnosti jejich postupu jsou spory, ale Trump dal přednost pozitivní motivaci. Smířil se s tím, že stačí, když do USA proudí jakékoliv peníze, nemusí to být nutně daně.

Pro návrat zisků ze zahraničí, kde se ukrývaly před zdaněním, nabízí přátelskou sazbu 15,5 procenta. Původně ji chtěl mnohem nižší, ale v tomhle narazil. Sešlo také z pokusů trvale zavést odlišné zdanění společnosti podle „hraničního principu“, kdy by nebyly uznány žádné náklady pro výrobu v zahraničí (platilo by se z prodejní ceny jako u DPH). V opačném směru naopak míří ustanovení, které osvobozuje od daně dividendy ze zahraničních investic (požaduje se aspoň 10 procentní účast). Snad ty dividendy ze zahraničí poslouží k přikrmení domácí ekonomiky v USA.

Zavádí se řada dalších výhod. V první roce bude možné odečíst veškeré výrobní investice v USA. Lze to vztáhnout i na převzetí společnosti se starším zařízením. Z produktivních investic lze tedy v prvním roce odepsat nikoliv poměrnou část, ale všechno. Na druhou stranu, aby se to nepřehánělo, omezuje se odečitatelnost úrokových nákladů na 30 procent zdanitelného příjmu. Také ztrátu nelze převést do dalších let celou, ale jen z 80 procent.

Americká daňová reforma je nyní pečlivě analyzována nejen v USA, ale i ve světě. Ekonom Miroslav Zámečník soudí, že nás se týká víc, než si myslíme. Poukazuje na naši závislost na Německu, které zprostředkovává naše exporty. Má obavu, že americká daňová zvýhodnění budou pro německé firmy příliš lákavá a přetáhnou je přes Atlantik. Partner nám zmizí. Proti tomu však lze argumentovat zkušeností Volkswagenu, který by rád vzal svoji někdejší americkou expanzi zpět. Kdyby to šlo, samozřejmě. Amerika je teď hodně riskantní terén. Zájem světa se nejspíš omezí hlavně na to, jak funguje něco, co je hodně jiné.

Uverejnené v spolupráci s českým názorovým portálom Vaševec.cz

Priemer: 3.4 (8 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama