Trojí potlesk pro Trumpův realismus

Počet zobrazení: 3236

Zahraniční politika Donalda Trumpa by měla být vítána pro realpolitický obsah, píše článek pro nejnovější vydání Foreign Affairs.

O zahraniční politice prezidenta Donalda Trumpa píše na stránkách Foreign Affairs (September/October 2018) profesor politologie Randall Schweller z Ohio State University.

Podle Schwellerova hodnocení je Trumpova politika realistická a vychází ze strukturálních příčin, které dnešní zahraničněpolitické společenství v USA odmítá vidět. Navzdory kritice by ale podle autorova mínění měla být Trumpova zahraniční politika vítána jako v zásadě realpolitické vidění světa. Trump je ekonomický nacionalista, který míní, že by to měly být politické faktory, co ovlivní hospodářské vztahy a také, že globalizace nepřináší harmonii a ekonomická vzájemná závislost je zdrojem zranitelnosti.

d._trump_gage_skidmore.jpg
Foto: Gage Skidmore / Flickr

Tento realpolitický pohled je nejen legitimní, ale také souzní s názory amerických voličů, kteří si uvědomují, že Spojené státy už nežijí v jednopolárním světě, ale ve světě mnohopolárním s mnohem větší soutěží. Trumpova agenda „Amerika na prvním místě“ je radikální jen do té míry, že se snaží prosadit zájmy USA před všemi ostatními.

Schweller se zaměřil na tři oblasti Trumpovy politiky, které považuje za správné. Jedná se o obchodní vztahy mezi USA a dalšími zeměmi, dále potom odklon k multilateralismu k bilaterárním vztahům, a nakonec o vztah ke spojencům v NATO.

V prvním případě píše Schweller dal Trump jasně najevo, že bude vracet do rovnováhy americké obchodní účty s ostatními zeměmi. Jeho cílem je upravit extrémní nerovnoměrnosti mezi bohatou východní Asii a Evropou a USA, tj. zaměřil se na odstraňování obchodních deficitů. Vzkaz je jasný: USA vyslaly signál, že už z nich nebude nikdo dělat hlupáka. Podle Schwellera jsou Trumpovy kroky v oblasti cel a dalších protekcionistických kroků součástí širší hry, která má donutit jiné země otevřít se USA. V případě ekonomických sankcí jde o donucení jiných zemí k tomu, aby udělaly to, co USA chtějí (a co by tyto země jinak neudělaly).

Trump dal také najevo, že tyto kroky se nevyhýbají ani nejbližším sousedům a spojencům USA, jako jsou Mexiko, Kanada a země EU. Ovšem tato politika podle Schwellera bez ohledu na globální křik odpovídá klasickému realismu.

V případě multilaterarismu dal Trump už najevo, že ho považuje za omezení možnosti USA kontrolovat vlastní záležitosti.  A i ti, kdo liberální pořádek obhajují, musejí podle autora uznat, že to je přesně, co tento systém dělá. Trikem tohoto systému bylo, že se snažil přesvědčit sekundární a slabé státy, tj. všechny mimo USA, že institucionální omezení a mnohostranné sliby budou omezovat hegemonovu svobodu jednání. K tomu, aby takový systém pracoval, musí být autonomní a schopný prosadit pravidla bez ohledu na přání hegemona. Jinak tu není důvod, aby existoval.

Trump dal jasně najevo, že mnohé z institucí poválečného uspořádání omezují možnosti USA a opustil je. Slabost systému by neměla překvapit, píše Schweller, protože od konce druhé světové války mezinárodní instituce a normy stály na moci USA, takže nemohou sloužit k tomu, aby omezily právě Spojené státy.

Podle Schwellera Spojené státy prosazovaly v minulosti principy multilaterarismu a mezinárodních institucí bez ohledu na to, jak to ovlivní národní zájmy USA.

Poslední částí Trumpovy politiky je tvrzení, že spojenci USA musejí převzat svůj díl odpovědnosti za svoji bezpečnost. To znamená, že Spojené státy už nebudou platit většinu výdajů NATO, zatímco zbytek členských zemí se „veze“. Americká vláda zvažuje velké škrty sociálních výdajů, aby obnovila fiskální zdraví, takže tu není žádný důvod pro to, aby Spojené státy dál sponzorovaly evropskou bezpečnost.

Schweller připomíná, že největším nepřítelem spojenectví je vítězství. NATO studenou válku vyhrálo a ztratilo svůj důvod k existenci, píše. V současném postupně mnohopolárním světě jsou spojenectví mnohem flexibilnější, dnešní přítel se zítra stane nepřítelem, nebo aspoň konkurentem, připomíná dále autor a odkazuje na slova Henryho Kissingera: „Spojené státy nemají stálé přátele nebo nepřátele, jen zájmy.“

Trumpova politika ve vztahu k Rusku je podle Schwellera realpolitická. Jednání v Helsinkách bylo zaměřeno na snahu o spolupráci v bezpečnostních otázkách, včetně toho, že mířila k prevenci války mezi dvěma jadernými supervelmocemi. Ti, kdo Trumpa potom v USA kritizovali jako „loutku Putina“ jsou často sami zodpovědní za špatně vedenou zahraniční politiku země v posledních 25 letech, píše autor.

Ve vztahu k NATO nastal čas na to, aby se evropské země začaly samy starat o sebe, protože studená válka skončila jejich osvobozením, a to znamená spolehnutí se na sebe, míní dále Schweller. Tuto realitu Trump nevytvořil, jen přiznal její existenci.

Za jednu z chyb Trumpovy zahraniční politiky považuje Schweller fakt, že se USA nestáhly z Afghánistánu a že se Trump o tom nechal přesvědčit svým okolím.

Nicméně Trump si přiznává, že liberální pořádek je nemocný. Podle Schwellera je tato nemoc způsobena upadající bezpečnostní relevancí Západu jako bezpečnostního společenství a také ekonomickým oslabováním ve vztahu hlavně k Číně. Problémem je i to, že globalizace je mezi Američany vnímána stále víc jako důvod, proč došlo k deindustrializaci USA, k poklesu mezd a nárůstu nezaměstnanosti.

Zahraničněpolitický establishment se nechává zaslepit svojí nechutí k člověku a nevidí, že tu jsou strukturální síly, které Trumpa přivedly k moci, píše v závěru autor. A pochopit tyto síly znamená jít zpět ke konci studené války.

USA se staly samy supervelmocí a pokračovaly ve svém širokém angažmá ve světě. V době studené války mělo smysl, protože zadržovalo SSSR. Jenže po jejím konci takové angažmá bylo revizionismem v hávu liberalismu. USA se daly na cestu „křížové výpravy“ a ne zahraniční politiky, která by byla postavena na pragmatismu. Snem bylo, že všechny země, včetně autoritativních velmocí jako Rusko a Čína, se stanou prosebníky ve světě pod nadvládou USA.

Velká recese zpochybnila relativní moc USA. Unipolární éra končí, jestli už neskončila. Upadající velmoci s nízkou zranitelností obvykle omezují svoje angažmá na periferiích.

Nemělo by být překvapením, že mnoho Američanů se nakonec začalo ptát po nové velké strategii pro USA a zvolilo muže, který slíbil, že USA budou na prvním místě. S končící americkou érou Washington musí definovat novou strategii v nové situaci. Trumpova politika realismu takovou strategii nabízí.

(Text vyšiel pod značkou VSa vo webovom časopise !Argument)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984