Reklama
Reklama

Třicetiletá válka – 400 let • 2. část

Esej o horoskopu a touze nechat se zabít
Počet zobrazení: 839

valdsejn_titulka_300_72dpi.jpg
Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna

Třicetiletá válka – 400 let • 1. část
 

Valdštejnovo válečné tažení


Historik českého stavovského povstání a jeho účastník Pavel Skála ze Zhoře den 23. května 1618 pojmenoval jako „počátek a dvéře všechněch našich následujících bíd a neřestí“ (Janáček 1978: 145). Toho dne evangeličtí aktivisté navštívili císařských místodržících v Praze. Soustředili se na dva – na katolického fanatika Jaroslava Bořitu z Martinic a na kariéristického konvertitu Viléma Slavatu z Chlumu, kdysi příslušníka jednoty bratrské. Ostatní radní byli vyvedeni z místnosti a pak se hlasovalo o těch dvou, zda jím nasadit psí hlavu, nebo je jednoduše vyhodit z okna, jak kázala stará pražská tradice. Hlasování bylo jasné předem: „aby zrádci ven z okna vandrovali“… Aequitas magistratuum –  oba místodržitelé putovali oknem do hradního příkopu. Pak ještě furiantsky poslali za nimi i chudáka písaře Filipa Fabrícia. – Jak nespravedlivé! Ale, pravil Vergílius: terque quaterque beati – po třetí je to nejhezčí. Nevím, zda myslel zrovna na defenestraci, ale hodí se to ještě i dnes. ––– Zejména ve vztahu k znesvářeným habsburským bratrům, císaři Rudolfovi II. (V 1612) a arcivévodovi Matyášovi (V 1619). Právě díky defenestraci se stal Valdštejn – v duchu Keplerova horoskopu – na jedné straně loupežníkem a na straně druhé nizozemským žoldnéřem. ––– Matyáš po Rudolfově úmrtí usedl na trůn, ovšem jen na chvilku, jak vidno. Pak přišlo to třetí – nejhezčí, Ferdinand II. Štýrský… Matyáš zklamal jako slabý panovník. Neuměl zvládnout rozpornou konfesní situaci v říši, ani povstání českých evangelických stavů, které do velké míry padá na jeho hlavu. Zklamal i Valdštejna. Po ustanovení sjezdu moravských stavů 25. června 1618 vytáhl Valdštejn se svým plukem na Olomouc a odnesl si s sebou sněmovní pokladnu, kterou však Matyáš okamžitě moravským stavům vrátil, načež Valdštejnovi překvapením padla dolní čelist až ke kolenům. ––– „Příkaz k verbování moravského vojska byl vydán dříve, než začaly v Čechách vojenské akce, a přitom se tomu vojsku zatím nepřisuzovala žádná konkrétní vojenská úloha. […] Proč tolik opatrnosti? Mohlo moravské vojsko v případě potřeby sloužit i spojencům? (Janáček 1978: 151) Jak jsme uvedli, Valdštejn dobře věděl, co s tím… Zřejmě se „ olomouckého sjezdu zúčastnil, jmenování plukovníkem bez váhání přijal a pustil se hned do příprav k postavení svého regimentu. Začátek povstání ho nepřivedl do vnitřních rozpaků [….].“ Naopak, konečně byl ve svém živlu. A hlavně – naplňoval přece svůj osud, daný Keplerovým horoskopem. ––– Po brzké smrti bezdětného Matyáše (1619) nastoupil na český trůn Ferdinand II. ze štýrské habsburské větve. Hned v červenci 1619 požádal Ferdinand II. Moravany mazaně, aby polovina jejich stavovského vojska bojovala po boku císařské armády. Moravské stavy však odmítly a pouze umožnily průchod císařských vojsk Moravou. Valdštejn se tedy k boji nedostal, ale nabídl císaři, že na vlastní náklady najme v Nizozemí regiment kyrysníků. Spolu s dalšími protestoval v červnu 1618 proti vypovězení jezuitů ze země, za což je záhy stižen evangelickým direktoriem domácím vězním. Poté, co Thurn, který původně formoval pluky v Jižních Čechách, změnil strategii a vtrhl na Moravu, byl Valdštejn převelen s plukem, kterému velel, do Olomouce. Zde se 30. dubna 1619 z vlastního rozhodnutí pokusil vojáky převést na císařskou stranu pochodem do Vídně. Jeho vrchní strážmistr se proti tomu rozhodnutí postavil, ale Valdštejn jej chladnokrevně na místě zabil. Avec plaisir  – s potěšením sobě vlastním. I podle Keplerova horoskopu. Ještě té noci v čele čtyřiceti mušketýrů vtrhl do domu moravského zemského výběrčího v olomoucké Ostružnické ulici a vynutil si klíče od truhlic s penězi moravských stavů (tedy Zemské vlády). Moravská zemská jízda, která se vydala Valdštejnův pluk stíhat, přinutila šest setnin pluku k návratu. Zbylé čtyři setniny a vozy s ukradenou stavovskou pokladnici dovezl Valdštejn do Vídně a předal císaři. Jak se císař zachoval, už víme. A Moravané prohlásili Valdštejna za „bezectného psance, který se již nikdy nesmí vrátit do Markrabství moravského“. Jeho majetek propadl stavům. Císař s ohledem na tísnivou vojensko-politickou situaci moravské peníze i zbytek pluku vrátil zpět na Moravu, ale s Valdštejnem, coby oddaným a statečným císařským plukovníkem a velitelem, se do budoucna vřele počítalo. V dalších letech se Valdštejn osvědčil v císařských službách, ale punc zrádce a intrikána, od kterého se možná odvíjela i pozdější nedůvěra ze strany Habsburků, na jeho jméně ulpěla už navždy. Komu čest, tomu čest, pastýřovi trouba… ––– Valdštejnovi nizozemští vojáci bezostyšně válčili na straně Habsburků. Měli lví podíl i na tragédii bitvy na Bílé hoře a po porážce evangelických stavů se bez skrupulí podíleli na zatýkání „viníků“. Krvavé popravčí lešení na Staroměstském náměstí je do značné míry také Valdštejnovou zásluhou. Ale co na tom? Když bylo vítězství císařské koruny dovršeno, byl Albrecht jmenován císařským komisařem pro vymáhání kontribucí. Stal se, popři tom, i členem spolku, který vytvořil kníže Lichtenštejn s židovským bankéřem Jakubem Baševi a holandským obchodníkem Hansem de Witte. Založili mincovní konsorcium. Razili znehodnocené mince, což nakonec skončilo státním bankrotem. Valdštejn však vydělal jmění. Mluví se o 6 miliónech rýnských zlatých. ––– Po hanebné smrti Valdštejna byl tedy zabaven majetek v nesmírné výši. Jeho rodina získala zpět pouze pražský palác pro Maximiliána z Valdštejna a panství Česká Lípa pro vdovu Isabelu, s kterou se Valdštejn oženil 9. června 1623. Na zabrané Valdštejnovo území se pak natlačila, ba navalila drobná cizí šlechta. Císař za odměnu rozdával každému, kdo se na smrti vévody Valdštejna podílel. V době zavraždění Albrechta mu císař Ferdinand II. ještě dlužil na 3 miliony zlatých. Tomu se latinsky řekne utilitatum, kramaření. – Jak vrátíte peníze mrtvému?
 

Pecunia nervus belli
 

Peníze až na prvním místě! Nad majetky Valdštejnovými se začaly stahovat černé mraky. Účastník tažení do Slezka, vedeného Valdštejnem, Heřman Questenberg, takto hodnotil situaci: „ Všechny státní zájmy pomalu hynou. Jako kdysi Archimedovi byly plány v písku vším, tak i nám jsou životním úkolem tělocvičné hry a honitba zvěře. Z tábora nemáme zpráv, jen že naši bez úspěchu obléhají Svídnici. Lstivým vyjednáváním jsme klamáni, maří se čas, spotřebovává se obilí, vojsko upadá, zem se mění v poušť a nepřátele se stávají svými úspěchy nestoudnými […].“ Císař Ferdinand II. byl apatický a Valdštejnovy taktické a strategické chyby nepochopitelné. Nebo že by už měl války dost?… ––– Opět ten Keplerův fatální horoskop: Valdštejn – a válka jako hra. Když sám císař neví, kam z konopí, proč si nezajet na hon? Proč nepořádat vojácké turnaje a zápasy titánů? ––– Už i ve Vídni se začaly objevovat vážné pochybnosti o Valdštejnově kompetenci. K jeho nečinnosti ve Slezku přibyly další strategické přešlapy: Zabrzdění Aledingerova samostatného sboru pro útok na Švédy, kde byli Švédové jak na zlatém tácu: Měli obtíže se vzpourami pluků kvůli nevyplaceným žoldům. Zabránil také pomoci Habsburkům v Německu, kam měla původně napochodovat armáda vévodu z Ferie se španělskými posilami (Janáček 1978: 434). Řezno podlehlo Švédům 14. listopadu 1633 a už nic jim nemohlo zabránit vpádu do Rakouska. Neglegentia viva. Zchátralý život vojáka do morku kostí, jenž mu kdosi vysál až na dřeň. Generalita byla vážně znepokojena a snažila se probudit císaře z apatie, pocházející zřejmě z dezorientovanosti složitými mezinárodními souvislostmi Třicetileté války. A snad i jistým druhem znechucení a únavy. Rozpad amorální osobnosti Valdštejna výstižně ilustruje také vývoj jeho podpisu:




podpisy.jpg




Pak následovala tajná schůzka císařských generálů s požehnáním panovníka, který na schůzku vyslal generála Pavla Ondřeje Wolkensteina, aby se ujistil o loajalitě ostatních účastníků. Výsledek musel klapnout. Iniciátory byli generálové Piccolomini a Gallas. Jak píše Janáček (1978: 468): „Je velmi pravděpodobné, že se báli jeden druhého a že Gallas měl skutečně strach mluvit s Piccolominim o Valdštejnovi mezi čtyřmi očima. Odmítnou Piccolominiho, i když se zdál jako spojenec nespolehlivý, dost dobře nešlo. […] Přítomnost vídeňského generála Gallasovi však potvrzovala, že se konflikt Valdštejna s Vídní blíží k dramatickému zauzlení a že Piccolominiho iniciativa měla dostatečné oprávnění.“ ––– Ovšem, podezření z Valdštejnovy zrady a plánování údajné konfiskace majetků, na které neměl nárok, byla spíše konkurenční záminkou. „Ve skutečnosti se tři generálové stali spiklenci proti Valdštejnovi a jejich jednání nebylo zdaleka tak šlechetné, jak je dodatečně vylíčil polní maršálek Piccolomini.“ (Janáček 1978: 469) ––– Konflikt se ještě zdramatizoval, když Valdštejn přivedl vojsko do Čech k přezimování, což kronikář zaznamenal slovy: „Patria nostra Čechia krchovu se přirovnává, je té zlodějské zběře víc a víc.“ ––– Vysocí důstojníci, věrni Valdštenovi sice podepsali 12. ledna 1634 reverz na podporu Valdštejna, aby nadále zůstal, navzdory těžce podlomenému zdraví, generalissimem armád – ale už bylo pozdě. I když reverz dodatečně podepsal i podloudník Piccolomini. Avšak „několik dnů po podpisu sepsal Piccolomini obšírné udání o zrádných záměrech svého velitele, císařského generalissima Albrechta z Valdštejna. A jakmile Piccolomini uchopil pero, věděl, že jeho rána proti Valdštejnovi musí být smrtelná. […] Když Piccolomini tuto zákeřnou zprávu psal, záleželo mu jen na tom, aby vzbudila proti Valdštejnovi nesmiřitelný hněv císařského dvora. Nehledal hranici mezi pravdou a lží, ale cílevědomě útočil proti velkému a stále ještě mocnému muži.“ (Janáček 1978: 480) – Tak dopadl vojevůdce, který nechal razit nejenom na mince, ale i na kordy či ostruhy heslo Invita-Invitia (Navzdory závisti!) Jakoby si tím sám napsal malinký, ale výstižný horoskop. – Ortel padl těžce: Ferdinand II. dlouho váhal odsoudit svého nejoblíbenějšího generála. Nakonec rozhodlo Piccolominiho udání, návrhy tři císařových vojenských poradců a nezávislý posudek císařova zpovědníka, jezuitu Lamormaina, jenž choval k Valdštejnovi dlouhodobě osobní zášť. „Nyní záleželo hlavně na tom, jakým způsobem se císař Valdštejna zbaví, a tato otázka se zdála už na první pohled velmi komplikovaná.“ (Janáček 1978: 483) Pod tlakem nakonec 24. ledna 1634 císař podepsal patent, kterým zbavoval Valdštejna vrchního velení. K patentu byl připojen ještě rozkaz: Hlavu spiknutí [Valdštejna] a její nejvýznamnější spojence, pokud to bude možné, zatknout a dopravit do Vídně nebo jako usvědčené provinilce zabít! (Janáček 1978: 484) Tak skončil generál, který sklízel úspěchy ve válce falcké, dánské a švédské, i v dalších velkých taženích.  Otázka, zda Valdštejn zradil císaře, je absurdní: Vždyť jako vrchní velitel měl ne právo, ale přímo povinnost jednat s nepřítelem – například o podmínkách příměří, míru či kapitulace.

 

Kapitola definitivně poslední
 

S císařským rozkazem a maršálským patentem v ruce Ottavio Piccolomini bez rozmýšlení odložil poslední myšlenky na Valdštejnovo ospravedlnění a obratem vymyslil plán, jak by mohl být Valdštejn odstraněn. V Linci si Piccolomini vybral jistého kapitána Spinace [špináče – zajímavé nomen omen], dosud velitele své tělesné stráže, který mu byl oddán, a přidal k němu hrstku vojáků […]. S nimi se chtěl vypravit do Plzně a v příhodném okamžiku dát Valdštejna zavraždit.“ (Janáček 1978: 488) Ovšem, jak Piccolomini záhy zjistil, Plzeň byla celá na straně Valdštejna – tedy alespoň vojensky určitě, a tak odvaha Piccolominiho rychle opustila. Dospěl k tomu po konzultaci s hrabětem Gallasem a plukovníkem Diodatim, jemuž jako Italovi naprosto důvěřoval. Později psal alibisticky císaři: „Gallas rozhodl, aby příkaz Vašeho Majestátu byl proveden bezpečnějším způsobem.––– Bezpečnějším způsobem byl pokus eliminovat plzeňskou posádku, chránící Valdštejna, ale kromě jedné drobné šarvátky k ničemu nedošlo – císařští odmítli bojovat proti císařským. ––– To už ovšem Valdštejn pochopil, o co jde. Nakonec, jako vrchní velitel armády, měl svoje zpravodajské zdroje. A tak se rozhodl – chyba lávky – ukrýt se v Chebu. Zdánlivě to bylo dobré rozhodnutí: posádka s osobním kladným vztahem k veliteli Valdštejnovi, která o papírovém sesazení generalissima neměla ponětí. Albrecht však nepočítal s podlým komplotem ctižádostivých plukovníků Gordona, Leslieho a Butlera. ––– Vzhledem k věrné chebské posádce si akce k zavraždění Valdštejna vyžadovala poměrně složitou strategii:

* Především bylo potřebné zabránit nepokojům ve městě po ukončení komplotu. K tomu bylo určeno 200 Butlerových dragounů.

* Pak bylo nutné eliminovat poslední věrné Valdštejnovy generály z jeho štábu – Trčku, Kinského, Ilova a Niemanna. Ti dostali srdečné pozvání na večeři ve světnicích chebského hradu, které ochotně a rádi přijali, cítíce se poctěni. Netušili, že jejich vrahové už čekají utajeni v záloze.

* Bylo pak ještě nevyhnutné pod záminkou výměny stráží obsadit hrad Gordonovými, Leslieho a Butlerovými vojáky.

Pak mohla akce začít. – Po krátké srdečné debatě u bohatě prostřeného stolu dostali vrahové pokyn a všechny hosty probodli, nebo, když se bránili, ubili je mušketami. „Butler, Gordon a Leslie nyní už neměli žádné zábrany. Valdštejn byl poslední, kdo by je mohl usvědčit z proradnosti, a proto musel zemřít, jako ti ostatní. Zatímco Leslie organizoval pořádek ve městě a také mezi trčkovskou pěchotou (mnoho nechybělo a náhodný výstřel by ho připravil o život), Gordon zůstal na hradě a Butler vedl tlupu dragounů, která měla zavraždit Valdštejna. Bylo už mezi desátou a jedenáctou hodinou a přes všechnu opatrnost spiklenců bylo v ulicích mnoho hluku. Městští strážní byli notně postrašeni, když se před nimi vynořili dragouni se zbraněmi v rukou a důstojník v jejich čele se na ně osopil, aby táhli po svých. ––– Butler řídil celou akci z ulice. Geraldina  poslal s jeho dragouny, aby obsadili všechny východy domu, a Deveroux se už dral do dveří se svou skupinou. Potyčka se stráží byla krátká, ale Deveroux si při ní zlomil kord. Vytrhl partyzánu nejbližšímu vojákovi a hnal se přede všemi po schodech do prvního poschodí. Jedno páže probodli, druhé odhodili. A potom už stál Walter Deveroux, kapitán Butlerova dragounského pluku, tváří v tvář vévodovi frýdlantskému. ––– Valdštejn byl v noční košili a až do tohoto okamžiku nechápal, co se vlastně děje. Jen na malou chviličku se zarazil i Deveroux. Potom si výkřikem dodal odvahu. »Ty špatná, křivopřísežná, stará, rebelantská šelmo!« A Valdštejn stačil jen slabě pozvednout ruku, jakoby chtěl zarazit ostří partyzány, pronikající do jeho hrudi.“ (Janáček 1978: 522)

partyzana.jpg

Partyzána

 

Do konce Třicetileté války a podepsání Vestfálského míru zbývalo ještě čtrnáct let. V roce 1644 se v německém Osnabrücku a Münsteru ve Vestfálsku sešli diplomaté, aby dojednali ukončení konfliktu. Vestfálský mír, podepsaný roku 1648, nepřinesl nic dobrého – příklon k absolutismu a drsné dodržování augšpurského určování náboženství podle panovníka, na základě zásady cuius regio, eis religio; jinými slovy: kdo má moc, použije ji legálně na vnucování víry obyvatelstvu. ––– Etický lapsus, který se Evropě mnohokrát vymstil. A ještě i vymstí. Mocní totiž nejednají nikdy racionálně a logicky. Jednají jako mocní, což je málem jako – nemocní…

*   *  *

Literatura:
Horský, Z. Kepler v Praze. Praha: Mladá fronta 1980
Janáček, J. Valdštejn a jeho doba. Praha: Svoboda 1978
Kolektiv. Československé dějiny v datech.  Praha: Svoboda 1986
Srbik, H. von. Walensteins Ende. Seidel & Sohn, Wien 1920

Priemer: 5 (1 hlas)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama