Reklama
Reklama

Sýrie: Turecká nerozhodnost

Počet zobrazení: 1675


wallerstein_new_0.jpg

Uprostřed mnohých a stále se vyvíjejících posunů politických a geopolitických aliancí v různých zemích Blízkého východě je těžké si být alespoň trochu jist, jaké jsou hlavní cíle hlavních aktérů, a to jak v regionu, tak ve vnějším světě.

To neplatí pro dnešní Sýrii. Syrská politika je dnes tvořena trojicí: stoupenců režimu Bašára al-Assada; stoupenců chalífátu, který nazává sám sebe islámský stát (IS); a takzvaně umírněných islámských skupin, které tvrdí, že budou bojovat proti oběma jmenovaným skupinám. Boje triád je notoricky obtížné jak analyzovat, tak předvídat, protože trojice mají téměř fatální způsoby, jak se přeměniít v relativně krátkém časovém horizontu na jasnější dvoustranné boje. Nicméně, v tomto případě mnoho z hlavních aktérů v regionu i mimo něj nemá jistotu o tom, co vlastně chtějí. Mnoho z nich by raději zachovalo trojici, pokud mohou, protože mají obavy, že budou nuceni si vybrat, kterému z dvojice dávají přednost. Tato ambivalence se týká zejména Turecka, ale také Saúdské Arábie a Spojených států.

Turecko sdílí velkou hranici se Sýrií. Je řízeno už delší čas AKP (Strana spravedlnosti a rozvoje), islámskou stranou, která se snaží vyšvihnout a orientuje se na islámské hodnoty a postupy, ale přesto je tolerantní k jiným perspektivám a závazkům. V zahraniční politice udržuje své vztahy se západním světem jako člen NATO a země usilující o členství v Evropské unii, zatímco ve stejné době se snaží obnovit úlohu Turecka jako hlavní síly na Blízkém východě, toho, kdo si udržuje dobré vztahy se všemi ostatními zeměmi Středního východu.

Když začala občanská válka v Sýrii, Turecko nabídlo své služby jako prostředník. V tomto procesu nastal okamžik, kdy si turecký prezident Recep Erdogan myslel, že mu syrský prezident Bašár al-Assad lhal. Hluboce uražený, ukončil svou roli prostředníka a stal se předním zastáncem změny syrského režimu.

Turecko má velkou kurdskou menšinu, které předchozí vlády vždy upíraly uznání, decentralizaci a jazyková práva. Od doby založení turecké republiky před více než devadesáti roky, vlády reagovaly na kurdské požadavky jejich totálním potlačením, některé dokonce popíraly, že taková skupina jako Kurdové vůbec existovala. Asi před třiceti lety se kurdské militantní í marxisticko-leninské hnutí PKK (Kurdská dělnická strana) snažilo dosáhnout kurdských cílů ozbrojenou vzpourou. Vůdce tohoto hnutí, Abdullah Ocalan, byl zajat a odsouzen k doživotnímu vězení.

Před několika lety turecký režim změnil kurs a překvapil svět zahájením jednání s PKK, s účelem nalézt kompromis, který by mohl být realizován. Část PKK vyhlásila, že se nadále nehlásí k marxismu-leninismu a je připravena uvažovat o změně cíle svého snažení – namísto nezávislosti jí stačí autonomie kurdské oblasti. Tyto diskuse byly těžké, ale pokračovaly zdánlivě slibně.

Syrská občanská válka se projevila i na vnitřní situaci v Turecku. Síly takzvaného chalífátu výrazně rozšířily oblast pod svou kontolou v severní Sýrii, hlavně u hranic s Tureckem. To je region, který je osídlen převážně syrskými Kurdy. Jejich vedoucí hnutí PYD (Strana jednoty a demokracie), bylo hlavním cílem útoku IS, jako hlavní síla v zóně, která odolává IS. V současné době IS útočí na Kobani, de facto hlavní město syrské kurdské oblasti.

Hnutí syrských Kurdů je také v úzkém vztahu s kurdským hnutím v Turecku – PKK. Když Spojené státy oznámily politiku vytvoření „koalice“ sil pro boj s IS a pomocí svých letadel se pokusily zastavit jeho postup, Turecko se ocitlo pod značným tlakem USA, aby se připojilo k jejich boji. Šlo zejména o Kurdy na obou stranách hranice. Spojené státy vyzvaly Turecko k otevření hranic v obou směrech, tak aby syrští Kurdové, kteří jsou v ohrožení v Kobani a jinde mohli hledat v Turecku bezpečné útočiště a aby turečtí Kurdové mohli přecházet do Sýrie a pomoci vojensky místním Kurdům.

Turecko se velmi zdráhalo přistoupit na některé z těchto požadavků. Prezident Erdogan prohlásil, že s pohledu Turecka, jsou IS a turecké kurdské hnutí PKK stejná teroristická hnutí a Turecko nevidí důvod proč otevřít své hranice. To je zvláštní pozice, vezme-li se v úvahu, že turecká vláda vyjednávala nějakou dobu s PKK navzdory tomu ji označuje jako teroristické hnutí. Kurdská hnutí PKK a DYP nemohou být v žádném smyslu zaměněna s IS, který sleduje velmi agresivní vojenskou kampaň proti všem.

Takže co to Turecko říká světu? Vláda tvrdí, že boj s IS posílí Bašára Assada. To je asi pravda. A v tom spočívá turecká rozpolcenost. Turecká vláda požaduje slib ze Spojených států, že nebude opuštěna linie boje proti režimu al-Assada, a zejména, že v Sýrii bude vytvořena bezletová zóna. Spojené státy tvrdí, že je nemožné to provést bez vojáků na zemi, které ale nechtějí poslat.

A zde je výběr: který z dvojice? Jestliže člověk dává přednost boji proti IS, znamená to také snížení podpory poskytnuté menší skupině takzvaných umírněných islamistů v Sýrii. Jestliže dá prioritu boji proti al-Assadovi, nepochybně to povede k rozsáhlému masakru syrských Kurdů ze strany IS, jak už varoval i vyslanec Organizace spojených národů v Sýrii.

Další turecká nerozhodnost se týká jednání s PKK. Pokud se Turecko otočí zády k dilematu syrských Kurdů, pravděpodobně to povede k přerušení jednání s PKK v Turecku. PKK veřejně před takovou možností varovalo. Ale v případě, že turecká vláda zaměří na aktivní boj proti IS, může být výsledkem silnější pozice PKK v pokračujících jednáních.

Kromě toho všeho, Turecko se snaží zlepšit své vztahy s Íránem. Obě země mají silné společné zájmy v Afghánistánu a Iráku, a dokonce podporují stejné síly v Palestině. Ale odmítnutí aktivně bojovat proti IS bude v rozporu s tímto pokusem o zlepšení vztahů. Na druhou stranu, bude aktivní opozice vůči IS bude interferovat se snahou Turecka prezentovat sebe jako mistra sunnitských islamistů.

Tak či onak, Turecko bude muset začít dělat více koherentní politiku a to ve velmi blízké budoucnosti. Jinak zneplatní své tvrzení, že je hlavním aktérem v oblasti. A jeho vnitřní boj s Kurdy pravděpodobně vybuchne v novou vlnu násilí. Nerozhodnost není obdivovou vlastností v zóně horkých bojů.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 386, 1.10.2014. Z angličtiny přeložil Stanislav Vozka.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER Binghamton University, USA. Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama