Reklama
Reklama

Svět ve stínu militarizace. Jak z toho ven?

Počet zobrazení: 1930
Veronika Sušová-Salminen v časopise !Argument rozbrala príčiny a prejavy súčasnej celosvetovej militarizácie. Rozumieme ešte v roku stého výročia konca prvej svetovej vojny jej tragickej lekcii?
 

Současná doba se vyznačuje posilující militarizací a zbrojením. V evropském kontextu dochází k militarizaci východní hranice Evropské unie a k militarizaci vztahů mezi euro-atlantickým blokem v Evropě a Ruskem na jejím východním okraji. Je to změna, ke které došlo v uplynulých letech jako prvoplánový důsledek krize „strategického partnerství“ EU a Ruska a také do značné míry kvůli politice východního rozšiřování NATO.

Ruská strana měla v podstatě od konce studené války obavy z rozšiřování této vojensko-politické organizace, které významně dominují Spojené státy jako vojensky nejsilnější členský stát organizace. Po roce 1989 obavy z rozšiřování NATO východním směrem vyjadřovaly vlády prezidenta Borise Jelcina a později také Vladimira Putina. Ruská kritika ale nebyla vnímána jako relevantní. Východoevropské a středoevropské vlády vstupovaly do NATO s více či méně silným protiruským pretextem.

dragouni_us.jpg
Americkí dragúni v Prahe, 2016. Foto: Zdeněk Hrabica

V současnosti se NATO stalo znovu řešením problému, který pomohlo vytvořit. Mainstreamový výklad říká, že NATO je tu, aby svoje členy ochránilo před agresivním Ruskem a jeho expanzivní politikou vůči Západu. Otázka ruských námitek, které mají dlouhodobý charakter, a také ruských bezpečnostních zájmů, není považována za legitimní nebo je přímo chápána jako strategie imperiální expanze. Na pořadu dne je naopak posilování NATO, a dokonce jeho rozšiřování do zemí, které byly tradičně neutrální, jako je Švédsko nebo Finsko na severu Evropy. Dále se uvažuje o rozšíření NATO na Balkán, včetně Srbska. A o členství projevila zájem po-majdanská Ukrajina či Gruzie.
 

Obecný rozměr militarizace jako krize
 

Probíhající militarizace má ale svoje hlubší kořeny v alespoň třech různých procesech, které chápejme v podstatě jako krizové projevy Velké deprese po roce 2008.

Prvním krizovým procesem je krize evropské integrace. Ta se projevila hned v několika krizích, které časově následovaly či vznikaly paralelně. Řecká dluhová krize a obecně také krize eura byla prvním krizovým procesem, který oslabil EU a zpochybnil její smysl, včetně skutečného smyslu „solidarity“. Ukrajinská krize byla vnitro-ukrajinskou politickou krizí, který se ale stal evropskou krizí a přivedla ke konfliktu s Ruskem a k otevřené krizi partnerství s EU. Východní Ukrajina se stala válečným kolbištěm a do Evropy přinesla znovu válku. Třetím krizovým procesem v EU byla migrační krize, která mimo jiné otevřela pod povrchem skryté nerovnosti mezi centrem a východní periférií na pozadí už zmíněné ekonomické krize.

Dalším krizovým procesem, který probíhal souběžně, je krize americké hegemonie v globální měřítku. Trumpismus se je krizovým jevem, výslednicí dlouhodobé domácí neoliberalizace (čti kulturní a politické devastace) americké společnosti a také slábnoucí schopnosti USA odpovídajícím způsobem reagovat na složité výzvy v různých regionech světa. Trump chce hegemonii udržet ovšem za cenu externalizace nákladů. Není první, kdo se o to pokouší, nicméně činí tak s bezostyšným egoismem bez „liberální“ fasády. S krizí hegemonie se pojí jednak domácí problémy v USA a jednak krize americké měkké moci – což ale zrcadlí celkové oslabování Západu a jeho ideologie univerzalismu.

Posledním krizovým procesem, kterého si musíme mít vědomi, je krize ruského systému vládnutí  a modernizace, ke které došlo v letech 2009-2012 a která přivedla ke konzervativnímu obratu třetího prezidentství Vladimira Putina a k vojenské modernizaci. Tato krize měla samozřejmě také hospodářské aspekty. Patřily k nim propad příjmů z prodeje ropy a plynu a dlouhodobá hospodářská stagnace, které kontrastovala s růstem putinských „zlatých let“ (2000-2008).

Všechny tyto krizové projevy či procesy je nutné chápat jako součást globálnější krize. Fakticky byly jejími lokálními projevy. Jejich kupení a souběžnost přivedly fakticky ke krizi evropsko-ruského partnerství a vztahů a k ukrajinské krizi, kde se tento problém projevil v plné šíři. Šlo ale také o nárůst napětí mezi Ruskem a USA (a NATO), který přešel do studené konfrontace. Taková konfrontace se projevila různě. V Rusku pocitem obklíčení a logikou „obležené pevnosti“ ve vztahu k EU a hlavně USA. V USA zase „ruskou stopou“ v americké politice. Hlavním nástrojem této konfrontace se staly ekonomické sankce (formy vnuceného hospodářského protekcionismu) a pokračující militarizace.

Je důležité sledovat ale také dění mimo Evropu. Militarizace se dotýká rovněž prostoru Asie či Eurasie. Zde dochází k novým mocenským změnám, kterým dominuje Čína a vedle ní Indie, dvě „demografické supervelmoci“ současnosti. Vzestup Číny doprovází nejen militarizace Tichomoří-Asie, ale také nová geopolitika Číny v podobně projektu Jedno pásmo, jedna stezka.  Potenciálním neuralgickým bodem je oblast Jihočínského moře, ale i oblast střední Asie a hranice Indie-Čína.  Tyto nové „velmoci-hybridi“ získávají novou dynamiku, která hlásí přicházející konec eurocentrické (na Evropu a západ zaměřené) globalizace.

V důsledku ochlazení vztahu Ruska a Západu došlo v rámci této konstelace v Asii k užší spolupráci mezi Ruskem a Čínou v podobě nového strategického partnerství. Jejich vztahy nejsou bez problémů, ale USA dělají zatím dost pro to, aby Moskva i Peking svoje vazby posilovaly a svojí politiku koordinovaly. Pro USA to znamená, že musí čelit konkurenci hned na dvou frontách – s Ruskem a s Čínou. Obě země jsou pro USA nyní protivníky.

Situace na začátku 21. století tedy nevypadá příliš vábně. Zbraně a důraz na bezpečnost, a tedy celková, spirálovitá militarizace se stávají odpovědí, kterou sice známe dobře z minulosti jako cestu do pekel, ale přesto se ji nebojíme v nové formě následovat. Navíc se klade nový důraz na politiku jaderného zastrašování, namísto denuklearizace je tu jaderná modernizace USA a také Ruska.

Hlavní problémy dneška
 

Nacházíme hned několik problémů, které zatím neumožňují změnit výhybku vlaku či vyskočit ze spirály dění.

Prvním problémem je samotná militarizace, která potenciálně může vést k válce. Z hlediska zdraví společností, které sotva vyšly z poslední velké krize kapitalismu, těžko přispěje k něčemu dobrému. Společnosti devastované neoliberálními škrty nyní budou namísto obrody, sponzorovat ze svých daní obrovské výdaje na obranu, která se může stát eufemismem pro masové vraždění.

Tím druhým je krize diplomacie jako nástroje k hledání kompromisů a místa k dialogu v rámcích společných zájmů a sdíleného prostoru. Namísto diplomacie tu máme výměnu odlišných (hodnotově a ideologicky prezentovaných) názorů, dialog hluchých, patovou situaci a celkem logicky důraz na obranu, zastrašování či dokonce vyhrožování. Můžeme si jenom domýšlet, jak moc je tento problém spojený s krizí kvality současných elit.

Třetím problémem je přílišná ideologizace mezinárodních vztahů, což vede k představám o tom, že „moje pravda“ je ta jediná relevantní a oprávněná. Boj za legitimitu přerostl v boj per se. Ideologické vnímání zvyšuje rizika špatného úsudku. Ruku v ruce s tím jdou stále častěji mediálně pěstované obrazy nepřítele a politicky konotované strachy, které jsou politicky využívány ve společnostech s chronicky podfinancovaným školstvím, podvázanou občanskou společností a sníženým kvality médii, které se řídí prodejností a bulvarizací a cpou občanům místo informací primitivní „komiksové“ obrázky o hodných a zlých „hrdinech“.

Čtvrtým problémem je přílišný důraz na bezpečnost a daleko menší na otázky spravedlnosti. Bezpečnostní diskurz samozřejmě souvisí s militarizací, podporuje jí, ale eventuálně může ovlivnit pilíře klasicky pojímané demokracie, tj. svobodu slova či svobodu vyznání. Zdá se, že řešením neoliberální devastace společnosti je z pohledu moci represe, cenzura a popřípadě „zneprávnění“ občanů jako nekompetentních.

A konečně posledním problémem je vytrácení fundamentální hodnoty míru, kterou nahrazují parciální „evropské hodnoty“ či „liberální hodnoty“ anebo „tradiční hodnoty“. Usilování o mír, dialogem a dohodami, je dokonce v extrémních podobách považováno za „zradu“ nebo „užitečné idiotství“. Všude po Evropě, včetně Ruska, se najde dost těch, kdo nepřímo či přímo naznačují, že „naše“ válka za hodnoty je dobrá a spravedlivá válka. Za její vznik samozřejmě nese vinu nepřítel.
 

Jak z toho ven?
 

Diplomacie je jediný způsob, jak řešit konflikty a problémy v mezinárodních vztazích.  Nic lepšího nemáme. Její význam ještě zvyšuje technologická úroveň moderní války. V tomto případě platí, že jednací stůl a dobré kompromisy se musejí vrátit do centra mezinárodní politiky. Přitom není možné přistupovat k jedné straně stolu jako k nelegitimní na základě hodnotových (a kulturně situovaných) soudů. Úkolem především (nejen) levicových stran, hnutí i jednotlivců by tak logicky měla být podpora dialogu, důraz na kvalitu společnosti, demaskování militarizace jako nástroje moci i kritika zneužívání obrazů nepřítele jako nástrojů válečného bubnování.

Mír se musí vrátit jako fundamentální hodnota, jako podmínka pro existenci demokratických společností. Hájit mír není užitečné idiotství. Jedná se o vskutku univerzální hodnotu, která dokáže spojovat společnosti s rozdílnými kulturními konfiguracemi v oblasti například demokratických hodnot, politické kultury nebo lidských práv. S tím souvisí další témata pro veřejnou debatu: systematické odmítání politiky strachu (v jakékoliv podobě) a militarizace společnosti, návrat k moderně pojaté osvětě a k investicím do lidí.

Západní společnosti či společnosti s eurocentrickým modelem vidění světa musí začít chápat, že západní nadvláda či eurocentrická globalizace se chýlí ke konci. Liberální hodnoty znamenají respekt a toleranci k jinakosti, která má různé, hybridní (právě v důsledku globalizace) podoby. Způsob odcházení Západu ze světové scény v roli nezpochybnitelného centra bude skutečným testem jeho „liberálnosti“. V daný moment se dá jen konstatovat, že svým liberálním hodnotám nedostává a nesnaží se o novou formu soužití odlišností, které pomohl stvořit. Naopak jedná tak, jak to známe z tragických dějin dvou globálních válek a koloniální expanze. Rok 2018 je výročím sta let od konce první světové války. Chápeme ještě její strašné poselství?

(Příspěvek zazněl na pracovní skupině Global Stategies, kterou koordinuje síť Transform! Europe ve spolupráci s Evropskou levicí).

Priemer: 4.3 (7 hlasov)