Summit za všechny peníze…

V pondělí se summit EU - Turecko bude věnovat spolupráci při zvládnutí migračního pohybu přes Egejské moře. Sedmý březen tak podle politiků i médií má být jedním z klíčových dní historie evropské integrace. Skutečnost je taková, že summit může dopadnout jakkoliv - úplnou dohodou nebo naprostým krachem, ale to podstatné spočívá v tom, že za jednacím stolem ani v jednacím sále nebude nikdo, kdo by měl na migrační proces nějaký vliv.

Kolem migrace vzniklo několik mýtů, které celý problém zjednodušují. Jedním z nich je mýtus, že stačí zastavit válku v Sýrii a migrace se zastaví. Druhý mýtus zní, že lze zastavit migranty na hranici mezi Tureckem a Řeckem a třetí mýtus zní, že všechno zvládne dobrá vůle Evropanů pod přitroublým heslem „my to zvládneme“.  Se „zvládnutím“ je spojen mýtus spočívající v tom, že se snad po skončení nějaké války začnou lidé příchozí do Evropy vracet domů, a s tím související celá série úvah o tom, že migranty lze vrátit, pokud nesplní nějaká kritéria. Z názorů vyznavačů tohoto mýtu vyplývá, že migranty vnímají asi jako zboží z internetového obchodu.

Na summitu EU - Turecko se sejdou především lidé, kteří uvažují v kategorii těchto a dalších mýtů, ale na základě dětinských představ vytvořených v mramorových palácích Bruselu, Štrasburku a Berlína se život a jeho pohyb nedá řídit. To ostatně nejde skoro nikdy, ale takto se nedá život ani ovlivňovat a dokonce ani žít. Dovolím si připomenout našeho významného rodáka, antropologa Aleše Hrdličku a jeho zákony, které říkají, že lidé migrují za lepším cestou nejmenšího odporu. Spouštěčem migrace zdaleka už dnes není jenom mor, sucho, válka nebo nějaké jiné konkrétní zlo, od kterého lidé se lidé začnou vzdalovat. Nebylo tomu tak ostatně vždy ani v minulosti, spíše bylo dané zlo zveličováno a zdůrazňováno, aby bylo patrné, že už není návratu, není cesty zpět. Mosty jsou strženy, lodě jsou spáleny.

Dnešek je pak zvláštní především tím, že migrovat je díky infrastruktuře globalizace daleko snadnější, než ještě před několika lety. Moderní komunikační technologie dávají migrujícím lidem ohromnou mediální sílu a chrání je daleko účinněji než jakákoliv ochranka. Lidé neopouštějí své domovy proto, aby někde za nejbližšími hranicemi v uprchlickém táboře několik let vyčkali, až se budou moci vrátit domů a znovu si budou moci vybudovat svou nuznou existenci, kterou jim vezme další válka, ve které je zase budou cizí páni nutit umírat, aby následně přišli další klauni s červeným křížem, dali jim v lepším případě stan, deku a šlichtu do ešusu a řekli jim „čekejte“, než si to my velcí kluci u vás doma vyřídíme, komu vlastně budete patřit.

Lidé především stále méně chtějí bojovat za vlast, která jim po sebevětším prolévání jejich krve stejně nepatří. Začalo jim být jedno, jestli mají umírat za ty z Londýna, Paříže nebo Moskvy či Washingtonu, rozhodli se hloupě neumírat a dojít se podívat, jak si tam vlastně ničitelé jejich domovů a životů žijí. Nová kvalita migrace spočívá rovněž v tom, že mnozí lidé přicházejí s ambicí cílovou destinaci ovládnout. Jsou sebevědomí a cítí slabost společnosti, do které vstupují, a zcela přirozeně se jim zdá přirozenější nastolit vlastní pravidla než se složitě podřizovat cizím. Možnost sebeemancipace a recyklace lidského odpadu tržního hospodářství v novou elitu je ohromným vnitřním motorem migračního toku, který je srovnatelný se stěhováním národů.

Dalším, neméně ohromným, tentokrát vnějším motorem dnešního migračního pohybu jsou peníze a organizovaný zločin, který ho provází od pramenů v horských vesnicích a uprchlických táborech až do evropských metropolí. Naskýtá se prostá otázka, proč na některých místech, kde by logicky měli být, nelze na uprchlíky najít, není po nich ani vidu ani slechu. Je to dáno tím, že v daných teritoriích by uprchlíci rušili nejrůznější bosse, vojáky, ba i pěšáky organizovaného zločinu, při užívání si vydělaných peněz v hernách, bordelech a drogových doupatech. Objem peněz, který se dnes kolem uprchlíků pohybuje, je natolik mimořádný, že v Evropě neexistuje reálná politická moc, která by mohla pomýšlet na to, aby jejich vliv potlačila.

Do třetice platí, že Evropou opět obchází strašidlo, a tím je strašidlo Panevropy. Minimálně v mozcích politiků z klasické karlovské Evropy, která byla pro USA i zakladatelským teritoriem dnešní EU, se nutně musí toulat myšlenky na rozpuštění Evropy národních států, protože jinak bychom nemohli být svědky výroků, svědčících o tom, že jim na současném uspořádání Evropy moc nezáleží. Někdy se v této souvislosti hovoří o Coudenhove - Kalergiho plánu. Mezi méně otevřeně propagované panevropské metody k potlačení národních států a zájmů patřila likvidace rozdílů národních genofondů prostřednictvím maximálně možného počtu nadnárodních „kříženců“, včetně vlivu masové imigrace. Šlo o analogii stalinské teze  „není člověk, není problém“, transformované do „není národ, není národní stát“. Ostatně známe přitroublou ideu národa československého, stejně jako ještě větší a o to více přitroublou ideu národa sovětského a podobně měl být formován i národ evropský, Stejně tak víme, že lidé jsou ochotni k určitému omezení  a spolupráci s jinou skupinou, pokud je tato spolupráce oboustranně výhodná. Jakmile se ale na obzoru událostí objevuje asimilace, dávají jednotlivé skupiny zpátečku, a to s veškerou silou, jaké jsou schopny. Dobře si pamatujeme na další principy, které měly v dlouhodobé perspektivě potlačovat národní státy a tím je princip Evropy regionů a princip subsidiarity.

Ve vztahu k summitu EU-Turecko můžeme uzavřít, že v sále bude možná několik lidí, kteří vědí, co je to Coudenhove - Kalergiho plán, a částečně z vlastní blbosti a částečně za cizí peníze, jak říkával Jan Werich, vidí v migrantech posly velkého smíšení genetických informací. To promění pestrou různorodost Evropy, která je její podstatou a zdrojem z něhož znovu a znovu povstává, v jakousi prapodivnou jednotnou kaši. Kdybych to měl nějak obrazně vyjádřit, tak si představte chuťově bohatou obloženou mísu, jejíž ingredience vám někdo rozmixuje v bujónu nebo kakau a nutí vás k nadšené konzumaci s vírou, že posunul věci k lepšímu. Ostatně „amarouny“ jsou u nás dlouhodobě podobenstvím tragické budoucnosti bez drobných hříšných, leč v podstatě čistých radostí života. Je jistě pouhým souběhem okolností, že NDR je vlastí nejen paní Merkelové, ale rovněž gastronomické zrůdičky zvané „Eintopf“…

Za druhé v sále nebude nikdo, kdo by měl jakýkoliv vliv na organizovaný zločin, který migraci pohání všude tam, kde už, už hrozí, že by se mohla zpomalit. Možná tam bude několik osob nacházejících se na výplatní pásce migrační mafie a to na obou stranách. Turecké vyhrožování a vydírání otevřením stavidel, není ničím jiným než odmítnutím přiznání, že je zavřít prostě nemohou, protože by museli turečtí politici vrátit pravomoci armádě. Kdo by chtěl opět nějaký ten ilustrativní pohled, pak nabízím Hlavu XXII., kde konec konců bylo jednání americké armády na ostrově Pianosa (a bůh ví, kde ještě) určováno zájmy Milo Minderbindera a jeho syndikátu M&M Enterprises. Rád bych zdůraznil, že okolnosti, že kapitán Yossarian byl Syřan a na summitu jistě zazáří duo M&M v obsazení Merkelová&Mogheriniová jsou opravdu stejně jako další paralely s Hlavou XXII. nebo Švejkem podobnosti čistě náhodné.

Do třetice nebude v sále na summitu EU-Turecko nikdo, kdo by měl sebemenší představu o náhradních motivacích, které by mohla Evropa nabídnout lidem, kteří jsou na cestě nebo se na ni chystají. Nebude tam nikdo, kdo by měl nějaký vliv na stav války v Sýrii, protože tihle borci sedí ve Washingtonu a Moskvě. Z EU zaznívá k aktuálnímu příměří pochybovačný a přezíravý tón, podobně jako z Turecka. Možná tak jediným výsledkem summitu bude rezoluce proti míru v Sýrii, protože mír přece bere možnost „našim“ islamistickým teroristům bojovat proti zlým Rusům, Kurdům a Syřanům. Jinými slovy, nikdo, kdo by dokázal pracovat s východisky Hrdličkových zákonů, zejména s tím „směřují na lepší“. Bude tam několik lidí, kteří si říkají, že dokážou pracovat s pojmem „cestou nejmenšího odporu“. Myslí si, že stavění bariér je řešením, ale předem vyklízejí pole informační války kolem migrace a ponechávají je hysterickým „vítačům“ a neméně hysterickým „odmítačům“.

Nikdy neškodí si znovu připomenout Válku s Mloky, která je věrným obrazem současné migrační krize, a konstatovat, že alegorií summitu EU-Turecko je Čapkova konference ve Vaduzu. Bude zajímavé vidět, kdo všechno na tom pondělním summitu bude za Mloky a špinavý kšeft s nimi, jejich jménem a na náš účet. Ještě jeden summit a z migračního problému bude zlatý věk migrace, podobně jako když se na základě londýnské konvence o právech mloků proměnil problém s mloky ve zlatý věk mloků.

Umberto Eco v závěru své eseje Migrace z roku 1990 napsal: „Velké migrace nelze zastavit. Zkrátka se připravme na to, že budeme žít v nové éře afroevropské kultury“. Uvádím to pro to, že jsme už ztratili minimálně celé čtvrtstoletí, které jsme mohli k přípravě na novou éru využít. Je to náš způsob myšlení, který nám brání vnímat a pochopit dynamiku prostředí, kterého jsme součástí. Způsob vzdělávání, kterému jsme po staletí vystaveni, v nás nejen potlačuje jako něco nepatřičného instinkty, ale navíc nás učí myslet v jednotlivostech bez souvislostí. Přes veškerou násilnou zelenou výchovu a environmentalismus zůstáváme v přesvědčení, že jsme to my lidé, kteří jsou vyvoleni Bohem a stvořeni k jeho obrazu. To mimo jiné způsobuje, že jsme ochotni věřit, že nějaké summity vyvolených mohou něco změnit tam, kde už je dávno po válce. Potlačujeme instinkty i zdravý rozum, které nám velí konat ve jménu budoucnosti, a čekáme, co se dohodnou na summitu ti, kteří nic dohodnout nemohou. Nejsme schopni pochopit, že to nejsme jenom my, kteří rozhodujeme o svém pohybu, že mnohdy důležitější pro náš pohyb je pohyb prostředí, se kterým se pohybujeme i my a zároveň má vliv na podobu našeho pohybu. Náš život, tak, jak jej vnímáme, je výsledkem vzájemné reflexe mysli a prostředí. Migrační vlna představuje takovou změnu našeho prostředí, že naše cesty už nebudou takové jako před tím, a lze s úspěchem tvrdit, že je tahle změna zcela nedostatečně reflektována, a to ani rozumově ani instinktivně. Čím dříve se začneme starat o novou podobu našeho bytí a přestaneme usilovat o obnovu starého života nebo na něj nostalgicky vzpomínat, tím dříve přispějeme k nastolení nového uspořádání prostředí, ve kterém budeme moci normálně žít a nebudeme zmítání vlastní hloupostí a nedostatkem intuice jako třtiny ve větru se klátící… 

Uverejnené v spolupráci s českým názorovým portálom Vaševěc.cz
Na úvodnej fotografii je autor