Reklama
Reklama

Strategie 24 znaků

Počet zobrazení: 1199

Politolog Oskar Krejčí se ve svém komentáři zamýšlí nad přístupem Číny k zahraniční politice v dobách krize a nejistoty.

Letošní rok získá svá hodnocení do značné míry podle toho, zda Spojené státy a Čína naleznou společnou řeč. Obnova věcného dialogu a spolupráce bude obtížná mimo jiné proto, že se tyto země vloni představily v době koronavirové v tak odlišném světle. Je obtížné rozumět Číně, která během zápasu s novým koronavirem a pod tlakem nejrůznějších sankcí plnila své rozvojové plány. Něco podobného ale předváděla už před třiceti lety. To si Západ – nikoliv poprvé a rozhodně ne naposled – ucpal uši a odmítal slyšet čínské vysvětlení událostí na náměstí Brány nebeského klidu. A zahájil politiku sankcí. Tehdy prý Teng Siao-pching, architekt politiky reforem a otevírání se světu, napsal 24 znaků, které jsou od té doby pokládány za strategii pekingské diplomacie. Pro Čecha, neznalého čínštiny a usilujícího o pochopení zahraniční politiky této země, tak vznikl problém. Překladů této instrukce do angličtiny a ruštiny totiž existuje velice mnoho, přičemž většina z nich je z dílen renomovaných sinologů – a přesto se liší. Jako nejvhodnější pro tuto poznámku se jeví ruský překlad ze studie Natalie Morozové O roli jazyka v politickém diskurzu ČLR, který v češtině zní:[1]

Pozorovat chladnokrevně; upevňovat vlastní rozkolísanou pozici; zdrženlivě reagovat; držet se ve stínu; nenárokovat si vedení; plnit vlastní konkrétní úkoly.

冷静观察 、 稳住阵脚 、 沿着应付 、 韬光养晦 、 决不当头 、 有所作为
 

Dějinotvorná řeka

Bez ohledu na globální počasí Čína loni plnila vlastní konkrétní úkoly – od vymýcení extrémní chudoby po návštěvu Měsíce. Letošní rok zahájila mimo jiné tím, že začala postupovat podle svého 14. pětiletého plánu s ohledem na výhledové cíle do roku 2035. V platnost vstoupil nový občanský zákoník. Symbolem tohoto přístupu ale může být událost zdánlivě na okraji všeho dění: od Nového roku vstoupil v platnost desetiletý zákaz rybolovu na jedné z nejdelších řek světa, na Jang-c’-ťiang – Dlouhé řece.

Jang-c’-ťiang – to není pouze 6300 kilometrů dlouhé říční koryto, to je také téměř polovina dějin Říše středu. Tou druhou polovinou dějin protéká Žlutá řeka, Chuang-che. V povodí obou řek přibližně deset tisíc let před naším letopočtem došlo k zázraku: člověk začal domestikovat rostliny i zvířata. Propojení těchto řek Velkým čínským kanálem představuje jednu z nejúžasnějších staveb, která udivuje nejen jako inženýrské dílo, ale také jako umělá geopolitická osa čínské civilizace. Dnes se staví několik kanálů směřujících od Dlouhé řeky na sever země, kam mají přivést potřebnou vodu.

Jang-c’-ťiang a Chuang-che utvářely čínskou civilizaci. Jenže čím více řeka nabízí, tím více může vzít. Jen roku 1931 zabily záplavy v Číně 2,5 až 3,7 milionů lidí, což je tragický rekord lidských dějin. Podle hrubých odhadů se Dlouhá řeka v období 618 až 1911 rozvodnila 223krát, tedy v průměru jednou za 5,8 roku. V moderní době byl na řece Jang-c’ záplavový cyklus 1,85 roku, katastrofické či vážné záplavy pokaždé za 3,8 roku.[2]
 

Globalizovaná řeka

Na Dlouhé řece jsou jako korálky na niti mnohamilionové městské aglomerace, které jsou spojeny s nejdůležitějšími událostmi novodobých dějin. Řeka Jang-c’ se stala svědkem začleňování Číny do moderního světa. Viděno proti proudu vody:

  • V ústí Jang-c’ leží Šanghaj – dnes největší kontejnerový přístav na světě a nejdůležitější finanční brána Číny. Za 2. světové války byla okupována Japonci: právě tady byly v roce 1932 poprvé v historii hustě obydlené čtvrti cílem masového bombardování z letadlových lodí; při obraně města v roce 1937 zahynulo přibližně 200 tisíc lidí. André Malraux ve svém slavném románu Lidský úděl popisuje řádění Čankajškových vojáků a triád v Šanghaji roku 1927. Hnutí 30. května vzniklo poté, kdy britští vojáci v Šanghaji v roce 1925 rozstříleli manifestaci čínských dělníků a studentů. Tady byla před sto lety založena Komunistická strana Číny. Během první opiové války bylo město okupováno Brity a stalo se takzvaným „smluvním městem“ s polokoloniálním statutem – jeho část byla vyjmuta z čínské jurisdikce a byla spravována podle konzulárního práva. Takových měst pak na Dlouhé řece přibylo ještě deset.
  • Dále proti proudu řeky leží město Nanking, které bylo mnohokrát „jižním hlavním městem“. Za první opiové války byl okupován Brity a byla zde podepsána mírová smlouva. I Nanking se stal „smluvním městem“. Během povstání tchaj-pchingů byl Nanking „nebeským hlavním městem“ vzbouřenců. Čankajšek v roce 1927 vyhlásil Nanking hlavním městem Čínské republiky. Po okupaci Nankingu Japonci o deset let později zde císařští vojáci rozpoutali hrůzný masakr, který stál život přibližně tři sta tisíc lidí.
  • Po pádu Nankingu se hlavní město Čínské republiky posunulo na horní tok řeky Jang-c’, do města Čchung-čching. Bylo to nejhlouběji v Číně položené „smluvní město“.
  • Japonští okupanti postupovali dál po řece Jang-c’ k dnes díky novému koronaviru celosvětově známému Wu-chanu. Čtyři a půl měsíce trvající bitva stála tehdy život přibližně čtyři sta tisíc čínských vojáků, ale také stovky sovětských poradců. V tomto městě v roce 1911 začala Sinchajská revoluce, která vedla ke svržení monarchie.

Smluvní města vznikala na Dlouhé řece podle její splavnosti: rozhodovalo, kam až mohly plout válečné lodě západních kolonizátorů. Tato skutečnost přispěla ke zformování klasické anglosaské geopolitiky, konkrétně její mytické představě o nadvládě mořské moci nad pozemní mocí. Tyto vize se začaly bortit v dubnu 1949, kdy na Dlouhé řece v oblasti mezi Nankingem a Šanghají došlo ke střetu pozemní revoluční armády s britskými válečnými loděmi, které pak ustoupily do Hongkongu. Začaly nové dějiny řeky Jang-c’ i Číny.
 

Rozkolísaná pozice

Podle dostupných údajů ještě v polovině 50. let minulého století poskytovala oblast Dlouhé řeky více než 60 % sladkovodních ryb ulovených v Číně. Dnes je to méně než jedno procento. Výrazně vzrostla produkce dalších řek, ale i rybníků a umělých sádek. Ale nejen to. V roce 1950 za použití jednoduchých metod lovu bylo z řeky Jang-c’ vyloveno 420 tisíc tun ryb. Než začal platit zákaz rybolovu, klesl výlov na Dlouhé řece pod 100 tisíc tun ryb ročně, a to i s využitím moderních metod lovu.

Tato čísla však pouze symbolizují úroveň narušení celého ekosystému Dlouhé řeky. Proto ono radikální řešení: zákaz rybolovu na deset let v řece a jejích přítocích v deseti provinčních oblastech kolem řeky. Cílem je obnovit drasticky poničenou biodiversitu. Deset let bylo vybráno jako doba přibližně tří rybích generací. Je dokončován zákon, jenž by nejen sjednotil nejrůznější normy, které byly dosud přijaty, ale také odstranil jejich překrývání i nežádoucí lokální rozdíly a zohlednil nové zkušenosti. Pod ochranu by se mělo dostat celé povodí jako jeden ekosystém.

Přijmout takové rozhodnutí nebylo určitě snadné. Zákaz se týká 231 tisíc lidí a více než 11 tisíců lodí. Lidem bylo nutné zajistit nové zaměstnání a někdy i bydlení. Prudký rozvoj Číny se podepsal na mnoha problémech. Důležité je zaznamenat co nejdříve jejich závažnost a soustředit kapacity na jejich odstranění. Kapacity intelektuální i materiální s vědomím, že řešení problému zpravidla vytvoří problémy nové. To samozřejmě platí také o přehradě Tři soutěsky. Čínská výrobní ofenziva, která z této země učinila továrnu světa, si vyžádala ekologickou ofenzivu. Ta probíhá stejně razantně jako industrializace. Od zelených hesel Evropské unie se liší tím, že již několik let probíhá. Ale nejen tím. Brusel vyčlenil peníze a teď hledá projekty. Čína začala projekty, vyhodnocuje jejich provázanost, testuje jejich důsledky. Výhodu má Peking i v tom, že si peníze nemusí půjčovat či si je „vymýšlet“.
 

Vleklá válka

O strategii 24 znaků bylo popsáno mnoho stránek. Lze v ní hledat ohlas taoistické filosofie, která usiluje o dosažení cíle prostřednictvím nicnedělání. Možná je to ohlas dva a půl tisíc let starých představ Mistra Suna z knihy Umění války o vítězství bez boje. Nebo je to nová verze  Mao Ce-tungovy koncepce vleklé války proti silnějšímu nepříteli. V každém případě může být strategie 24 znaků, právě tak jako moudrost Umění války, užitečná nejen na válečném poli a v politice obecně, ale také v osobním životě.

Henry Kissinger se v knize O Číně ptá, zda oněch 24 znaků bylo jen reakcí na aktuální problémy, či zda se jich Peking bude držet, „až bude dostatečně silný, aby je nemusel dodržovat“.  A dodává, že „od odpovědi Číny na tyto otázky závisí velká část budoucnosti čínsko-amerických vztahů“.[3] Problém je ale složitější, tak trochu opačný: od budoucích americko-čínských vztahů do značené míry záleží, jaká bude čínská odpověď na Kissingerovy otázky. Někdo by mohl dokonce říci, že chladné nicnedělání stačí Číně k vítězství ve chvíli, kdy vnitřní spory v USA překročily – nikoliv zatím nezvratně – hranici užitečné diskuse.

Problémem strategie 24 znaků je, že ekonomika Číny je už tak velká, že ji nelze držet ve stínu. To ale neznamená, že Peking musí v mezinárodní politice postupovat obdobně jako Západ a Japonci, když se v 19. a 20. století po Dlouhé řece drali do Číny. Zdrženlivě reagovat, nenárokovat si vedení a podporovat partnerství velkých i malých států bez hegemonie může Peking i tehdy, kdy jeho ekonomika bude největší a technologie nejvyspělejší. Přestože provázanost domácí a globální ekonomiky narůstá, konkrétní úkoly bude mít i v budoucnu Čína především doma. Nejpravděpodobnější demografické prognózy naznačují, že přibližně v době stého výročí založení Čínské lidové republiky by měl začít výrazný pokles počtu obyvatel – což znamená, že populace bude stárnout. Stabilita země bude záviset na úrovni produktivity práce, nikoliv na nějaké expanzi západního typu. Čínská velikost by neměla být v tom, že bude silnější než současný hegemon. Skutečná velikost Číny by se měla projevit tím, že se stane nepostradatelným a spolehlivým partnerem v multipolárním světě.

Odkazy:

[1] Podle МОРОЗОВА, Наталья B.: Роль языка в политическом дискурсе КНР. In: Историческая психология и социология истории. 1/2016, s. 79.

[2] LIU Zhenhua: Analysis of Flood Disasters from 206 BC to 1949 in China. In: Computer Modelling & New Technologies, 2014/18(11), s. 750, 752 a 755.

[3] KISSINGER, Henry A.: On China. New York: The Penguin Press, 2011, s. 439.

(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama