Špioni byli, jsou a budou!

Na všech nádražích se vždycky kradlo, krade se a bude se krást! Z Ruska k nám se to špióny vždycky jenom hemžilo, hemží a bude stále hemžit.
 

Pravda je to odvěká
 

O tom jsem se přesvědčil i sám na sobě. V  tomto tisíciletí jsem byl na krakovském nádraží při nástupu do vagónu směrem Katovice okraden; podle policie a její kartotéky loupež odvedli beze stopy ruští, přesněji čečenští zloději.

Stejně co já díky osobním vztahům, milující z čisté duše Polsko a Poláky, jsem mohl mnohokrát potvrdit – jako to mohl potvrdit jeden z největších světových spisovatelů Jaroslav Hašek i jeho literární hrdina Josef Švejk.


Jaroslav Hašek na Lipnici, socha Josefa Malejovského.

Na oba však padlo bezpočtukrát podezření z vyzvědačství pro carský trůn, stejně jako vyzvědačství pro bolševiky.

Byly to v jejich životech těžké doby, zvláště, když si s jedním ani druhým, nikdy nikdo nesedl při půllitru, a to ani pouhý stín.

V Krakově jsem se před budovou bývalé věznice – blízko Rynku Glovnego – zúčastnil s vnukem velkého génia Richardem Haškem a se švejkologem, spisovatelem Leszkem Mazanem, před málo roky odhalení pamětní desky Jaroslavu Haškovi.

Na počest zcela výjimečného okamžiku nastoupili ve zbrani historičtí žoldnéři, zavlály prapory, hudba hrála do aleluja a bubny břinkaly do všech stran. A nám se tolik chtělo radostně křičet na lesy: „Hašek na Wawel!“
 

O co vlastně šlo?
 

Dávno tomu bylo od té chvíle, co tolik vody proteklo majestátní řekou Vislou. Policejní ředitelství v Krakově se podle haškologa Radko Pytlíka dotázalo 28. července 1903 v Praze na domovskou příslušnost mladistvého Jaroslava Haška, jenž byl uvězněn v krakovském městském vězení na rohu ulice Podzámecké a Kanovnické – pod hradem Wawel. Vydával se za úředníka banky Slavia a za dopisovatele časopisu, v němž si vydělával. Neměl u sebe ani potřebný finanční obnos. Po jeho zaslání z domovské obce byl z krakovského vězení propuštěn a odeslán šupem do Prahy.


Vnučka Jaroslava Haška Barbara Hašková, Čecho-Polka.

Bylo lze se však domnívati o lec-čemž. Neřku-li i o špionáži pro cizí zlovolné nepřátele vlasti Císaře Pána milené. Tedy pro cara.

Z Jaroslava Haška a Josefa Švejka toto podezření nikdo dodneška nesňal.

Ještě při odhalení Jezdecké sochy Jaroslava Haška v „posametové“ době na pražském Žižkově skupina kverulantů brojila proti Haškovi, ruskému to špionu – za monarchie, v legiích i v nové Československé republice.

Tak bylo, je a bude. Kdo jednou zradil, zrazuje a bude zrazovat.

Dost bylo v zemi pod Řípem, dost bylo nejenom Fučíka, Švermy, Javůrkové, jiných, dost bylo i Haška. Jednomu sochu v Holešovicích zbourali sochoborci a pak zase sochostavitelé ji přenesli na hřbitov, hned vedle pohřebiště rudoarmějců. Tam, kam po zákonu výkladu dějin všichni i patří.

Sochu Jaroslava Haška z ateliéru národního umělce Josefa Malejovského, uloženou do leteckého hangáru – nikdy v Praze nevztyčili.

Díky nadšencům a milcům z domova i ze záhumení postavili majestátní Haškův pomník v Haškově Lipnici nad Sázavou, blízko posledního místa jeho spočinutí.


Socha Hlava XXII, Lipnice nad Sázavou – Hašek, autor monumentu sochař Radomír Dvořák.

Narodil jsem se a život jsem prožil ve špionomanské době.

Kapitán Bohuslav v pražských Dejvicích, v kasárnách vedle Hotelu Internacionál (nyní se zelenou hvězdou), nás před první návštěvou ve vycházkových stejnokrojích varoval před náhodnými špióny v pražských ulicích.

„Uvedu příklad,“ zmínil ve své řeči důstojník sám sobě i nám na okraj, „zvedá se kachlička na této chodbě, kdo vylézá z díry?“

Prozíravě jsem věděl, po jaké odpovědi velitel touží, odpověděl jsem za něj: „Přece, kdo jiný než špión!“

Byl jsem dán za příklad.

Mazánek i Hujer by se nad mou rozhodností museli i dneska stydět.

Doba té minulé je už hodně v mnoha ohledech až moc blízká. Nemáme sice polní telefony s nápisy Pozor! Nepřítel naslouchá! – ale máme, kam lidské oko dohlédne, již tisíce kamer s dokonalým rozpoznáním, máme střežené hotelové pokoje pro VIP, máme rozvětvenou a potvrzenou síť odposlechů, máme mobily, špióny v nás, budeme mít čipy.


Maďarský Švejk.

Máme všude, kam noha vkročí, vlasti oddané a bdělé informátory, dříve jsme jim říkali jednoduše, jednotlivec byl pro nás Bretschneidr, máme, kde je to potřeba zase své přeochotné fízly. Udavače. Práskače.

Od března roku 2020 hledala česká BIS ruského agenta s diplomatickým pasem a s kufříkem, v němž ukrýval prudký jed, měl zlikvidovat tři nebo možná více českých politiků.

Na pokoutné bourání pražského pomníku maršála I. S. Koněva v době tzv. nouzového času nezbýval čas.

A proč také? Pod rouškou může být i tma.

Všechno kolem a jak vše bylo, je již skoro do posledního písmene všem známo. Ruské špiony jsme nejenom díky jim samým objevili. Také jsme je, když si nedali říct, ze dne na den vypověděli. Odletěli domů běžnou leteckou linkou.

Chrabré a ohrožené české politiky na životech cizí mocí jsme ochránili.


Voják Švejk v Putimi – dávno  jasnej ruskej špion!
Foto: Emil Hruška

Hned, jak to bylo trochu možné, jsem běžel na jedno orosené, abych byl ve věci in! Dal jsem si pivo v sídlištní panelákové hospodě „U kajmana“ a pousmál se nad rouškou sympatického hostinského!

Jenom ten smrtelný jed a jeho pach mi hodně zasmradil ovzduší, před nimž nás na dlouhou dobu neochrání ani sebedokonalejší rouška.

Teď zírám, pánové – předseda vlády a ministr zahraničí z televizní obrazovky po této komedii ve veřejném prostoru vzdali pukrle bezpečnostním složkám za skvěle odvedenou práci.

A těm složkám ještě popřáli hodně podobných úspěchů v jejich konání!

Kupředu pravá!

Nebo, čelem vzad.

Foto: Autor