Reklama
Reklama

Smrt ministra

Počet zobrazení: 3444

Pokud si teď kladete otázku, ministra které vlády mám na mysli –- jestli té minulé, Sobotkovy, nebo té nové, Babišovy – asi vás zklamu. A pokud si myslíte, že bude řeč o dodnes nevyjasněné smrti Jana Masaryka, zklamu vás opět.

I když souvislost s Masarykovou smrtí tu je, a dokonce velmi těsná. Protože ať už Jan Masaryk spadl z okna Černínského paláce nešťastnou náhodou, vyskočil sám, anebo ho shodili sovětští agenti, jisté je, že šlo jen o vyvrcholení toho, co začalo Stalinovým příkazem československé vládní delegaci v Moskvě: „Musíte odmítnout Marshalův plán!“ Masaryk na onen Stalinův diktát reagoval známými slovy, že odjížděl do Moskvy jako ministr československé vlády a vrací se jako Stalinův pohůnek.

Známý slovenský intelektuál, komunistický politik a redaktor londýnského rozhlasu za druhé světové války Vladimír Clementis byl po válce státním tajemníkem na ministerstvu zahraničních věcí a po Masarykově smrti se stal dokonce ministrem zahraničí v Gottwaldově poúnorové vládě, ale už v lednu roku 1951 byl zatčen a obviněn z buržoazního nacionalismu, v listopadu 1952 odsouzen k trestu smrti a 3. prosince téhož roku popraven.

Před několika málo dny tedy uplynulo od jeho smrti 65 let. A právě při této příležitosti uvedl Slovenský dům v Praze v rámci druhého ročníku svého Minifestivalu slovenské kultury kromě jiných pořadů také monodrama Ireny Žantovské Smrt ministra, napsané na motivy stejnojmenného románu slovenského prozaika Ľuboše Juríka. V režii samotné autorky monodramatu se role Vlada Clementise zhostil slovenský herec Marko Igonda.

Já však nepíšu žádnou recenzi, a proto se nebudu pokoušet ani samotnou hru či její režii, ani Igondův herecký výkon (a už vůbec ne Juríkovu literární předlohu) hodnotit. Chci se jen podělit o svůj divácký zážitek a dojmy, které ve mně doznívají ještě dnes.

Příběh poslední noci Vladimíra Clementise před popravou je strhující politický thriller a psychologické drama současně. Ale je to i zvláštní detektivka, ve které předem známe vrahy a kde se oběť stává současně i detektivem hledajícím odpovědi na otázky viny či spoluviny. Ty otázky klade Clementisův obhájce – na scéně fyzicky nepřítomný – nebo možná ministrovo vlastní svědomí. Ze všeho nejvíc je to však příběh šíleného XX. století a současně novodobé antické drama.

Správné antické drama má ale přinášet katarzi, následný pocit očištění a povznesení. Ale jakou katarzi může přinést příběh politického teroru a justiční vraždy?

Přesvědčeným antikomunistům snad potvrzení toho, že boží mlýny, o kterých se tvrdí, že melou pomalu, ale jistě, mlely v případě procesu s tzv. Slánského spikleneckým centrem setsakramentsky rychle. Pozůstalým po obětech snad skutečnost, že Stalina i Gottwalda dostihla smrt ani ne do roka jako Lomikara, kterého podle pověsti vyzval pod šibenicí na boží soud Jan Sladký-Kozina: Stalin zemřel čtvrt roku po Clementisovi 5. března 1953 a Gottwald krátce po návratu ze Stalinova pohřbu 14. března téhož roku.

Ale já v sobě našel jiný povznášející pocit. Vyplývá ze skutečnosti, že trest smrti byl u nás (a nejen u nás) zrušený, takže se podobné justiční zločiny snad už nemohou opakovat. I když na různých internetových diskuzních fórech se to hemží lidmi, kteří – kdyby se octli na místě prokurátora Urválka, jenž žaloval Slánského a spol., či prokurátorky Polednové, stíhající obžalované v kauze Milady Horákové, a kdyby měli jejich tehdejší možnosti – by nechali dopadat železnou pěst proletariátu nebo buržoazie (to podle svého politického přesvědčení a angažovanosti) na hlavy tehdejších či dnešních obžalovaných stejně drtivě jako jejich předchůdci. A kdyby mohli, neváhali by ani používat u výslechů útrpné právo. Protože fanatici ve službách jakékoli ideologie se nikdy nespokojí s diskuzí a přesvědčováním, ba dokonce ani s humánními tresty, a poslušní lokajové moci splní jakýkoli její příkaz. Fanatici chtějí vidět krev a lokajové si chtějí zasloužit svou odměnu a další služební postup.

Ale co chtějí diktátoři? Přece dosáhnout absolutní moci – třeba i demokratickými prostředky – a pak si ji upevňovat a udržovat likvidováním svých odpůrců.

Bohužel i mezi dnešními pseudodemokraty se najde dost protofašistů a neostalinistů. A zvěrstva islamistických teroristů přece přímo volají po obnovení trestu smrti a vládě tvrdé ruky, nebo snad ne? A politicky hyperkorektní „vítači“ jen přilévají oleje do ohně.

Takže teď jde nejen o to ubránit se infiltraci islamistů a jejich terorismu, ale také o to, abychom se v zápalu boje nedostali z bláta do louže či dokonce z deště pod okap! Jinými slovy řečeno, abychom sami neskončili s oprátkou na krku nebo před popravčí četou nějakého novodobého kvazispasitele! Ať už by mělo jít o nějakého tuzemského a charismatického „vůdce“ či o národním zájmům pansky nadřazenou evropskou byrokracii.

Priemer: 4.9 (85 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Najčítanejšie

Reklama
Reklama
Reklama