Smlouvy o volném obchodu jsou proti volnému obchodu

Volný obchod je jedním z hlavních manter kapitalismu jakožto historického systému. Volný obchod je kázán jako optimální aranžmá pro rozšiřování výroby, snížení výrobních nákladů a tedy i spotřebních cen, pro zvýšení příjmů celku v dlouhodobém horizontu. To všechno může být pravda. My se to nikdy nedozvíme, protože jsme se nikdy se světem volného obchodu nesetkali. Protekcionismus byl vždy dominantním modem ekonomických vztahů mezi státy.

Ale můžete si myslet – nejsou to státy, kdo neustále ratifikuje smlouvy, které jsou označovány jako smlouvy o volném obchodu? Ano jsou. Ale takové smlouvy nejsou ve skutečnosti založeny na volném obchodu, ale spíše na protekcionismu. Pojďme začít s prvním základním faktem. Neexistuje tam žádná taková věc jako volný obchod, pokud nezahrnuje každý stát do světového systému.

Pokud smlouva zahrnující jakýkoliv počet států funguje pro dva až n-1 států (n je celkový počet států v dané době), znamená to podle definice, že některé státy, jsou vyloučeny z ustanovení této smlouvy. Spojenectví států v této takzvané Smlouvě o volném obchodu ve skutečnosti vytváří protekcionistickou zónu proti vyloučenému státu nebo státům.

Jedním z důvodů, proč to vždycky vypadá tak těžké, aby se státy dohodly na tak zvané smlouvě o volném obchodu je to, že státy mají za úkol vyjednat kompromis. Každý ze států se rozhoduje o tom, která protekcionistická opatření je připraven obětovat vis-à-vis omezené skupině států, které mají být zahrnuty ve smlouvě za účelem získání výhod, které by přicházely do úvahy pokud by jiné státy byly ochotné obětovat svá vlastní protekcionistická opatření.

Můžeme nahlédnout, jak to funguje, podíváme-li se na hlavní jednání, která byla vedena nějakou dobu pod hlavičkou Trans-Pacific Partnership (TPP). V současné době existuje dvanáct států zapojených do perspektivní smlouvy: Austrálie, Brunej, Kanada, Chile, Japonsko, Malajsie, Mexiko, Nový Zéland, Peru, Singapur, Spojené státy, a Vietnam. Tato skupina 12 zahájila jednání v roce 2008 a stanovila termín 2012 pro dokončení. Rok 2012 je za námi. Nyní se tvrdí – v roce 2015 – že současná jednání jsou v závěrečná fázi a pravděpodobně budou dokončena v letošním roce.

Pokud se podíváme na seznam zúčastněných států, je to zvláštní geografický mišmaš. Kromě toho, jsou to země zcela odlišné ve velikosti, HDP a významu ve světové ekonomice. Existuje dlouhý seznam potenciálních dalších zemí, které mohou usilovat o vstup, jakmile TPP bude fungovat. Existují však dvě velmi velké země, o kterých se nemluví ani jako o potenciálních členech – Čína a Indie. Proč tomu tak je?

Stávající a potenciální seznam je samozřejmě založen především na politické, nikoliv ekonomické, úvaze. Nicméně, spíše než diskutovat o politice výběru vnější hranice TPP zóny, pojďme se raději podívat na důvod, proč to trvalo tak dlouho, aby se dospělo k okamžiku, kdy všech dvanáct států bude připraveno k ratifikaci.

Vezměte na otázku, mléčných výrobků. Kanada je chrání. Nový Zéland je vyváží. Kanada se chystá mít volby. Strana, která vede Kanadu dnes, se bojí ztráty v těchto volbách. Proto neexistuje žádný způsob, jak přimět Kanadu k podpisu omezení ochrany svých producentů mléka. Prosperita Nového Zélandu však závisí na schopnosti rozšířit prodej mléčných výrobků.

Vezměte další problém, který zahrnuje Nový Zéland. Udržuje své rozsáhlé zdravotní výhody pomocí využívání generických léků. Stejně tak i Austrálie. Farmaceutické společnosti ve Spojených státech se nemohou dočkat, aby zavedly přísná omezení na využívání generik, které ničí příjmy z chráněných léků. Nazývají to „ochranou duševního vlastnictví“ a ta ochrana je eufemismus pro protekcionismus.

Nebo vezměme další problém: tzv otázky lidských práv. Odborové svazy ve Spojených státech tvrdí, že existuje exodus pracovních míst ze Spojených států, protože v jiných zemích jsou podmínky, které zkracují práva zaměstnanců, čímž se snižují náklady na výrobu. Opozice v odborech se spojuje s opozicí skupin bojujících za lidská práva.

K dosažení tohoto cíle však různé jiné země v TPP nebude jen muset slibovat více nechutných opatření, ale skutečně je vymáhat. Politický problém pro Spojené státy je, jak dospět k formulaci, která se bude držet tyto státy v TPP, ale neznepřátelit si přitom takový počet členů amerického Kongresu, který by mohl ohrozit ratifikaci TPP. Zatím se to ukazuje jako obtížné.

Dalo by se pokračovat o ochraně cukru nebo jak definovat, co to je nákladní automobil, vyrobený v rámci TPP zóny. Podstatné však je, že státy TPP nyní ztratily poslední „konečný“, termín pro dohodu. Titulek The New York Times zní „To co mělo být poslední položkou jednání o smlouvě končí zašlápnuto kramflekem“.

Vzhledem k různorodým požadavkům kongresových plánů, i když by nyní bylo dosaženo dohody, žádné hlasování by nemohlo v americkém Kongresu proběhnout před rokem 2016, volební rokem prezidenta. Zdá se přinejmenším nepravděpodobné, že smlouva bude ratifikována. Pokud je to pravda o TPP, o to víc to platí pro trans-atlantickou smlouvu, jednání o které jsou v ještě ranějším stádiu diskuse.

Vracím se k mé fundamentálnímu bodu. Takzvané smlouvy o volném obchodu jsou o odbavení ochranářských zájmů různých stran těchto smluv. Ať dělají co chtějí, je výsledkem vždy anti-volný obchod. Abychom pochopili, co se děje, musíme začít s tímto faktem a podle něj hodnotit jakýkoli návrh, o kterém uvažujeme.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 407, 15.o8.2015. Z angličtiny přeložil Stanislav Vozka.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER Binghamton University, USA. Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.