Reklama
Reklama

Sametové otazníky

Počet zobrazení: 1271

Úvaha politologa Oskara Krejčího vychází z jeho vystoupení na křtu knihy Michaela Kocába Vabank, který se uskutečnil ve čtvrtek minulý týden v pražské Galerii Lucerna.

Súvisiace: Kocáb versus Krejčí (1989 – 2019)

 

Třicáté výročí sametové revoluce přivedlo na svět řadu knih, článků i slavnostních projevů. Nejedno z těchto vyjádření je zajímavé a přínosné, problém je, že mnohé z takto demonstrovaných představ o „sametu“ se vzájemně liší, a někdy dokonce dramaticky popírají. Autory vyjádření lze rozdělit do tří skupin. Tu první tvoří vlastní aktéři změn, ti, kdo rozhodovali o jejich průběhu. Druhou skupinu tvoří ti, kdo u onoho rozhodování byli a z různých vzdálenosti se na rozhodovatele dívali. Do třetího okruhu by bylo možné zařadit ty, kdo o událostech četli nebo je znají z vyprávění. Roztříděno podle těchto kritérií se bezesporu jako nejzajímavější a nejpřínosnější jeví kniha Michaela Kocába Vabank. Přináší nová fakta i souvislosti, přičemž dokumenty propojuje s osobním prožitkem, což tomuto „dokumentárnímu thrilleru“ dává příchuť nového literárního žánru. Na každém čtenáři pak je, aby zvážil, s čím v této knize nesouhlasí či co mu v ní chybí, nebo aby se nechal strhnout jejím napínavým dějem.
 

MOST a konspirační teorie
 

Jednou z nejdiskutovanějších otázek kolem předávání moci je role iniciativy MOST, tedy aktivity Michaela Kocába a Michala Horáčka. Mnohé napovídá zmíněná Kocábova kniha Vabank. Ta ve snaze vyvrátit konspirační teorie přinesla dvojjediný posun, který z této práce dělá poutavou učebnici politiky. Především Vabank konkretizuje zákonitosti politiky až na úroveň personifikace, dává jim tváře živých lidí. Často se totiž v podání brožurkových politologů politika mění na setkávání institucí, na dohody mocností – ve skutečnosti se ale potkávají živí lidé a dohadují státníci mající jména i osudy. To Kocába přivádí k druhému posunu, který je pohříchu vzácný: snaha porozumět lidem z druhé strany. Michael Kocáb se tak dotkl poznání, že vztah k lidským právům se neměří pochlebováním vítězům, ale chováním k poraženým.

Nezřídka se za uplynulých třicet let vyskytlo tvrzení, že aktéři iniciativy MOST vlastně nic zvláštního neudělali. Sovětská armáda přece už v listopadu ´89 seděla na kufrech a moc ležela na ulici. To však není vysvětlení, to jsou jen jinak položené otázky. Proč sovětská armáda „nevybalila kufry“? Proč moc ležící na ulici zvedli právě jen a jen Kocáb s Horáčkem? Proč ji nezvedl někdo jiný? Proč přes jimi postavený most přešli v rozhodujících dnech sametové revoluce všichni nejdůležitější vyjednávači a přes který byly přeneseny všechny hlavní návrhy?

Moc – to nejsou tanky či rakety. Moc – to je podíl na rozhodování. Jan Urban v příloze listopadových Literárních novin připomíná atmosféru dvou dnů po 17. listopadu 1989: bezradnost na straně vlády i disentu. Nikdo nevěděl, co dělat. Strnule na onen klid před bouří hleděly také zpravodajské služby. V této situaci ti dva, Kocáb s Horáčkem, zaklepali na dveře bytu předsedy federální vlády a opětovně mu nabídli to, čemu se v diplomacii říká „dobré služby“. Jako první se ve chvíli všeobecné nervózní bezradnosti začali podílet na rozhodování. Po rozhovoru s nimi premiér zavolal své nejbližší spolupracovníky a začal připravovat mimořádné zasedání vlády; po rozhovoru s Ladislavem Adamcem se ti dva vydali za Václavem Havlem a informovali ho o svém jednání, čímž disentu ukázali možnost dalšího postupu.

Tato nevšední iniciativa měla ale nezbytnou skrytou předehru. Ne každému premiéři otevírají dveře svého bytu. Onomu setkání 19. listopadu 1989 předcházela řada týdnů nikým neviděného vzájemného oťukávání, poznávání. Ve chvíli, kdy začala aktivní část sametové revoluce, tři nejzasvěcenější o sobě sice nevěděli vše, ale věřili si do takové míry, že cítili to zásadní: v nastupujícím střetu dokážou spolu mluvit. Tak se začal stavět most, který se neklenul nad poklidným lesním paloukem, ale nad řekou Styx. Že se to dnes zdá snadné, je optický klam, který byl vyvolán tím, že vše probíhalo bez veřejně manifestovaných velkých problémů a hlavně tím, že to dobře dopadlo.
 

Zrádce Adamec
 

Role inciativy MOST je srozumitelnější při použití metafory. Československá společnost už rok před sametovou revolucí připomínala sud střelného prachu. 17. listopadu byl na Národní třídě zapálen doutnák; ten mohl být zapálen 21. srpna, 28. října nebo 10. prosince, efekt by byl stejný: hrozila neřízená exploze. Inciativa MOST nastartovala pokus učinit onen výbuch řízeným. Vnášela do chaosu pravidla, která destruktivní energii výbuchu měnila na energii konstruktivní.

Úspěchy původních dvou aktérů iniciativy MOST jsou neodmyslitelné od faktu, že jejich aktivity směřovaly od disentu k premiérovi. Ladislav Adamec si za to od některých vysloužil označení zrádce socialismu. To je samozřejmé v zemi, kde „jedni křičí »Hanba, hanba!«, druzí zase »Sláva, sláva!«“. Události je ale nutné posuzovat nejen podle toho, co je vidět v televizi či slyšet z magnetofonových pásků. A nejde pouze o to, že než se rozsvítily reflektory, spustily kamery a zapnula nahrávací zařízení, probíhala přípravná jednání, kde se sporné strany poznávaly, dohadovaly se o termínech jednání, o jejich obsahu a případných závěrech. Důležité je také to, co se nestalo.

Diskuse o tom, proč přestala zasahovat Bezpečnost a proč armáda zůstala v kasárnách, odhalují jen polovinu pravdy. Ladislav Adamec i jeho nejbližší spolupracovníci znali fotografie z Budapešti roku 1956, na nichž jsou zachyceni komunisté visící na lampách pouličního osvětlení. Nezapomněli na básníka a hudebníka Victora Jaru, kterému na stadionu v Santiagu vojáci zlámali ruce, přelámali prsty a pak po něm chtěli, aby hrál na kytaru. Až potom jeho tělo rozstříleli. Nemá cenu si namlouvat, že nad Vltavou nic takového není možné. Rozhořčený lid se od běsnícího davu neliší složením, ale množstvím emocí, které jsou přimíchány do chování. A dav nemá národnost. Vždy se najde někdo, kdo ochotně pod vroucím kotlem přitopí. Dějiny vědí, že zvláště aktivní bývají ti, kteří rychle převlékají kabát a potřebují nové zásluhy.

Adamec socialismus nezradil. Velmi mu vadila divoká privatizace, restituce, rozdělení Česko-Slovenska. Dnes by lamentoval nad osudem 24 tisíc bezdomovců, nad sedmi sty tisíci exekucí, dvěma sty tisíci nezaměstnaných, nad zadlužeností rodin ve výši 1,7 bilionu korun, odnárodněnou zahraniční politikou a podobně. Jenomže v roce 1989 nahlédl na situaci způsobem, který je pravdivý i dnes při pohledu na třicetiletý vývoj středovýchodní Evropy: k čemu by byli mrtví hrdinové, kteří by padli v předem rozhodnuté bitvě? Adamec nebyl zrádce, ani se nevzdal. Prostě se svými lidmi prohrál. Prohrál v bitvě, o jejímž výsledku bylo rozhodnuto dávno před 17. listopadem 1989, a to jinde než v Praze.
 

Tři základní otázky
 

Každá interpretace sametové revoluce vědomě či nevědomě odpovídá na tři hlavní otázky: (a) proč se režim, který čtyřicet let mohl dělat, co chtěl, zhroutil během tří týdnů; (b) jak vypadalo předávání moci během sametové revoluce; (c) kdy byla tato revoluce završena. Vzato od konce lze říci, že nejčastější opověď zní: revoluce byla dokončena odchodem Sovětské armády. Je-li tomu tak, pak tu ale byla ještě jedna revoluce. Přesnější se ale zdá, že i ta sametová byla dovršena až transformací nové mocenské elity v procesu privatizace. Nejde jen o to, jak draví politici z ODS vystřídali romantiky z Občanského fóra. Důležitější je, že nově vytvořená úzká vrstva velkých zbohatlíků s jejich bezpracně získanými majetky položila základy přeměny liberální demokracie v oligarchii. Tato choroba byla v genetickém kódu sametové revoluce od samého počátku, což je patrné i z toho, že zasáhla všechny postsocialistické země od Aše až po Vladivostok. Právě ona ukázala v nejryzejší podobě, jak naivní byla před třiceti lety představa o socialismu.

Z tohoto zorného úhlu se jako východisko závěrečné fáze sametové revoluce nejeví malá či velká privatizace. Ještě před vstupem v platnost privatizačních zákonů začala v polovině roku 1990 privatizace novin. Vše odstartovali v Mladé frontě, a to v době, kdy platilo jak zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění, které mimo jiné uvalilo moratorium na manipulaci s majetkem Socialistického svazu mládeže, tak i ústavní zákon o navrácení majetku SSM lidu ČSFR. Mladou frontu následovaly další deníky, včetně toho komunistického. Z vybraných novinářů se přes noc stal nechudý lid, který rozhodně neměl zájem na návratu k nějakým starým pořádkům. Kdysi pečlivě kádrovaní novináři prozřeli, objevili moudrost washingtonského konsenzu – a jen tak mimochodem oddělili potenciálně levicovou veřejnost od nekorektního jazyka a nežádoucích informací. Na českou a slovenskou scénu vstoupil prazvláštní netolerantní liberalismus, který zde panuje dodnes.

(Text vyšiel v českom webovom časopise !Argument 11. 11. 2019)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama