S Maďarskem a Polskem na věčné časy – ale trochu jinak

Na okraj i do hloubky nového sloganu Milionu chvilek pro demokracii.

Milion chvilek pro demokracii má nové „volební“ heslo: „Nechceme jít cestou Maďarska a Polska.“ Už jsem dost starý, a tak si pamatuju, kdy jsem tohle heslo viděl v českém veřejném prostoru poprvé: na začátku roku 1989, kdy na všech veřejných místech ještě povinně visely transparenty „Se SSSR na věčné časy a nikdy jinak“, ale PLR a MLR se svolením Gorbačovova SSSR už opouštěly Východní blok. Je zajímavé, jak jsou jmenované dvě země historicky spojeny: v zásadě už od roku 1848 v nich paralelně probíhají revoluce, procesy, totality, okupace…

My Češi – ačkoli království české, polské a uherské po většinu našich dějin tvořily unii: ať už pod Přemyslovci, Jagellonci nebo Habsburky – jsme na tom vždy byli trochu jinak. Nikdy jsme na rozdíl od Polska a Maďarska neměli své mnohonárodnostní impérium (jako byla Polsko-litevská a Uhersko-chorvatská unie), nikdy jsme neměli tak silný poměr k tradici, šlechtě, armádě ani ke státnímu náboženství (když jsme se v husitství postavili za svou víru a armádu, byla to víra a armáda, kterou jsme si vytvořili sami: bez krále, státu i tradice), a na rozdíl od Maďarska a Polska, kde byla sociální hnutí vždy marginální, u nás bylo masové (KSČ byla po svém založení třetí nejpočetnější komunistickou stranou na světě – po sovětské a německé), na rozdíl od PLR a MLR, kde byly komunistické režimy dosazeny sovětskou okupací, my jsme se panzersocialistickou zemí stali díky svobodné volbě lidu v roce 1946 – a na rozdíl od PLR a MLR u nás v roce 1956 nedošlo ke krvavé antikomunistické revoluci. Zato o dvanáct let později, v roce 1968, u nás došlo (jak to správně nazval Dr. Miroslav Polreich) „k pokojnému celonárodnímu referendu o demokratizaci socialismu“. Náš český cíl (přežít jako svébytný národ) je stejný, ale (i proto, že jsme dnes z oněch tří národů nejméně početní) naše taktika je jiná; na rozdíl od svých husitských předků nevítězíme v otevřených střetnutích, ale skrze skrytý boj a humor. Je to dáno i naším národním diskurzem, který je docela jiný, nežli polský a maďarský: u nich jsou vždy jako první na mušce druhé národy, u nás - my sami. Naším národním archetypem nejpozději od roku 1849 není někdo jako Dąbrowski či Kossuth, ale někdo jako Švejk. 

Nikdy jsem nebyl v Maďarsku, ale osud mi dopřál, že dvě mé mateřské přítelkyně, překladatelka Erna Dománová a dramatička Viktoria Hradská, jsou etnické Maďarky, v Polsku jsem se poněkud rozkoukal během své cesty loni v létě a od té doby se o té zemi snažím přemýšlet, v čemž mi pomáhají moji milí polští přátelé Piotr Nabožny, Maria Rabowa a Kacper Kuźnicki. Ti mi zprostředkovali jeden zásadní fenomén, v němž se „mainstreamoví Češi“ liší od „mainstreamových Maďarů a Poláků“. V roce 2017 odstranila městská rada 13. budapešťského obvodu z místního parku sochu židovského filosofa Györgyho Lukácse a letos byl z nových učebnic maďarské literatury odstraněn židovský nositel Nobelovy ceny, spisovatel Imre Kertész. Z úst svých přátel z Polska (země, kde ještě 4. července 1946 proběhl pogrom, při němž zahynuli 42 lidé) pak slyším hodnocení: „Běžní malí lidi jim vyčítají, že můžou za to, že u nás byl násilím zavedený komunismus. Říkají, že György Lukács byl politruk Kúnovy Maďarské republiky rad – a Kún je pro ně taky Žid. Za to někdy dostáváme mezinárodně přes prsty.“

Antisemitismus a antikomunismus. U nás známe především to druhé, ale tyto dva fenomény nijak nespojujeme, přestože (nebo možná právě protože) první zakladatelská generace KSČ byla také židovská a z velké části zahynula buď za okupace (jako členové protektorátního 1. Ilegálního ÚV KSČ bratři Synkové) nebo během procesu se „Slánského klikou“. A už vůbec se u nás nestává, aby tak jako v Maďarsku, kde se spolu se stalinisty, jako byli Béla Kún a Mátyás Rákosi, svezli k opovržení nižšími vrstvami u nás milovaní židovští spisovatelé jako István Örkény (autor slavné Kočičí hry) či Ephraim Kishon (který svou slibnou kariéru humoristy začal už v rodném Maďarsku pod vlastním jménem Ferenc Hoffmann), anebo v Polsku, kde ke jménům spojovaným s (v zemi obecně nenáviděnou) levicovou politikou a filosofií, jako jsou Zygmunt Bauman, Adam Michnik nebo Bronisław Geremek, jsou z titulu stejného etnického původu přiřazována i jména více méně nepolitických umělců jako Julian Tuwim, Stanisław Lem, Roman Polański nebo Stanisław Jerzy Lec. V kontrastu s tímto vnímáním jsem hrdý na svoji zemi, jejímiž nejmilovanějšími autory jsou židovští spisovatelé a básníci jako Karel Poláček, Jiří Orten, Ota Pavel, Viktor Fischl, Arnošt Lustig, Ludvík Aškenazy nebo Ivan Kraus, a nejmilovanějšími herci Hugo Haas a Miloš Kopecký (přestože polovička z jmenovaných byla organizována v KSČ!), a která „neviní“ Františka Kriegela za to, že byl Žid, a v souvislosti s jeho hrdinstvím v srpnové Moskvě roku 1968 a zakládáním Charty 77 mu dokonce „odpustila“ i únorové vedení Lidových milicí…

Milion chvilek mi svým sloganem dal podnět k hlubšímu studiu kultur a současné reality dvou národů, s nimiž je naše země osudově spojena nejen Visegrádským společenstvím. Než s tím studiem ale budu hotov, rád bych svůj osobní postoj k proklamaci Milionu chvilek shrnul takto:

Chci jít cestou Polska a Maďarska v jejich čistém zápasu o samostatnost jejich státu a národa – který nám může být příkladem.

Nechci jít cestou Polska a Maďarska v nesnášenlivosti všeho druhu – které v jiných (zejména sociálních) variacích tak dobře znám ze své rodné vlasti…

(Text vyšiel v brnianskych Kulturních novinách 5/2020)