Reklama
Reklama

Rudá armáda – osvoboditelka, nebo okupant?

Počet zobrazení: 4220

o._krejci_480.jpgDruhá světová válka klidně mohla začít v Mandžusku roku 1931 a také v něm skončila, říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.



PZ: V posledních týdnech se mnoho politiků a novinářů změnilo na historiky či politology a soutěží, kdo přinese více informací o pochybné roli sovětské armády v době 2. světové války. Mluví o tom, že tato armáda byla krvelačná, zatímco západní armády byly civilizované. Je takto možné hodnotit 2. světovou válku? 

Válka je soutěž v efektivnosti brutality. Každý rozumný člověk si váží nesporně obrovské role americké a britské armády při porážce německého nacismu a japonského militarismu. Jak bojovaly? Například vize strategického bombardování, která vznikla v Británii ještě před začátkem 2. světové války, předpokládala bombardování týlu nepřátelských vojsk s cílem zničit průmysl a podlomit vůli obyvatelstva. Tato koncepce byla za války praktikována Spojenci. A tak například při britském bombardování Hamburku v červenci 1943 zahynulo více než 43 tisíc civilistů. Ohnivé peklo v Drážďanech při britsko-americkém bombardování v únoru 1945 velice plasticky popisuje Kurt Vonegut ve fascinujícím románu Jatka č. 5 – více než 22 tisíc mrtvých civilistů. Při americkém bombardování Tokia v noci z 8. na 9. března 1945 zahynulo přibližně 100 tisíc civilistů.

PZ: To je ovšem z hlediska mezinárodního práva velmi problematický způsob boje.

Není problematický, je nepřijatelný. Mezinárodní právo útočení na civilisty přímo zakazuje. I proto jsou právně vzato jaderné zbraně nepřijatelné – jejich použití předpokládá velké a úmyslné civilní ztráty. Ovšem v boji na život a na smrt málokdo ctí právo. A vítěze nikdo nesoudí.

PZ: Podle některých novinářů i politiků začala 2. světová válka paktem mezi Stalinem a Hitlerem, který obsahoval doložku o rozdělení Polska. Je to příčina, proč je dnes tolik pochybností o roli Rudé armády?

To jsou vlastně dvě otázky. Především je to problém eurocentrického pojetí dějin. Jestliže chápeme světovou válku jako ozbrojený konflikt mezi hlavními mocnostmi, tak nesmíme zapomínat, že k nim tehdy patřilo Japonsko i Čína. Pak je ale také třeba vidět začátek války v Mukdenském incidentu v září 1931, tedy v japonském útoku na Čínu. 2. světová válka začala v Mandžusku – a také v Mandžusku skončila.

PZ: To je poněkud neobvyklé pojetí, byť z čínského pohledu logické....

Máme-li porozumět roli Číny v budoucnosti, musíme se snažit pochopit i její minulost. Ale můžeme i jinak hledat počátek této strašné války. Před válkou v Polsku (září až říjen 1939) tu bylo vtržení Itálie do Habeše (1935–1936). Byla zde i španělská občanská válka (1936–1939), kde proti sobě bojovali němečtí a sovětští letci – přičemž oficiální Francie, Británie i USA jen přihlížely. A Češi by neměli zapomínat, že německému útoku na Polsko předcházela Mnichovská dohoda (1938) se zradou Francie a Británie, ale i vytvoření protektorátu Böhmen und Mähren (březen 1939).

PZ: Stejně ale nelze pohlížet na pakt nacistického Německa a Sovětského svazu jinak než jako na spiknutí diktatur.

A co je potom Mnichovská dohoda? Mimochodem: Polsko si též po Mnichovské dohodě utrhlo část československého území.

Kreml přistoupil na jednání s Berlínem, které vyústilo ve zmíněný pakt Ribbentrop--Molotov, až po selhání dlouhodobého úsilí o vytvoření evropského systému kolektivní bezpečnosti. Až po příjezdu britsko-francouzské delegace do Moskvy, která nebyla vybavena pravomocemi uzavřít dohodu. A nelze zapomínat, že zmíněný pakt byl uzavřen v době bojů Rudé armády s japonskou armádou v Mongolsku. Patří k velkému umu tehdejšího sovětského vedení, že se vždy dokázalo vyhnout bojům současně na dvou frontách. Japonský velvyslanec se účastnil ještě přehlídky vítězství v Moskvě v červnu 1945. Až potom Sovětský svaz vyhlásil Japonsku válku.  

PZ: Mluvíte o „strategickém umu“ Kremlu. Často se ale zdůrazňuje, že základem úspěchu Sovětského svazu bylo, že Hitler zopakoval chybu Napoleona a zatáhl své vojáky do ruské zimy. Kdyby začal dříve…

Nedokážu ani spočítat, kolikrát za svůj život jsem slyšel tento nesmysl! Napoleon obsadil Moskvu v září 1812, to není zima ani v Rusku. Napoleonovým problém bylo, že v bitvě u Borodina nedokázal zničit Kutuzovovu armádu. Ve vypálené Moskvě se Napoleonova armáda rozkládala – ničil ji hlad, nemoci, dezerce. A nedaleko ruská armáda nabírala síly – nové vojáky, nové zbraně, proviant. Protože s Napoleonem car nevyjednával, vydal se císař domů. Slavný obraz Adolfa Northena, který zobrazuje prochladlého Napoleona v čele mrznoucích vojsk, je až z doby ústupu. A to jej nesužovala jen zima, ale i partyzáni, pravidelná armáda, nemoci a hlad. Ustupoval tak dlouho, až ruský car na čele svých vojsk vstoupil do Paříže.

PZ: To připomíná osud Hitlera.

Jen začátek a konec. Hitler se poučil z Napoleonových chyb a jeho úder směřoval především proti Rudé armádě, ne proti hlavnímu městu. Průlomy a obchvaty pomocí motorizovaných jednotek Wehrmachtu plus bombardování uzavíralo tisíce rudoarmějců do kotlů. Sovětské ztráty – myšleno zabitých, zraněných a zajatých – z prvních měsíců války lze odhadnou na dva miliony vojáků. Pro srovnání: v roce 1940 měly Spojené státy v ozbrojených silách necelých 460 tisíc mužů; při japonském útoku na Pearl Harbor bylo zabito přibližně dva tisíce amerických vojáků.

Zároveň nacisté během prvních měsíců války obsadili mimořádně důležité průmyslové oblasti Sovětského svazu. Hádám, že v říjnu 1941 byli všichni významní politici na Západě přesvědčeni, že Sovětský svaz již válku prohrál.

PZ: Proč tedy Hitler prohrál, když se podle vás chybám Napoleona vyhnul?

Dva faktory jsou klíčové. Tím prvním je organizační umění tehdejšího sovětského velení. Především dokázalo postavit Rudou armádu vlastně znovu. Navíc nejenže odhadlo budoucí hloubku nacistické okupace sovětského území, ale dokázalo včas přemístit průmyslovou výrobu na Ural a na východ od něj. Tisíce a tisíce vagonů, ale i inženýrů a dělníků zavčas převezlo stroje a dokázalo nalézt nové umístění výroby a tuto výrobu zahájit. Byla to operace, která vedla k tomu, že na konci války Sovětský svaz vyráběl více tanků a letadel než Německo.

PZ: Trochu to zavání glorifikací Stalina. Že přehlížíte zločiny, kterých se dopustil…

Ale kdež! Zločiny, teror vůči vlastnímu obyvatelstvu i spolubojovníkům, které Stalin spáchal, jsou neodpustitelné. Bolševici hned druhý den po převzetí moci zrušili trest smrti – ale v občanské válce někteří z nich ztratili představu o ceně lidského života. Navíc je zřejmé, že masové vraždění je povětšině zbytečné, ba přímo kontraproduktivní. To opravdu nelze Stalinovi odpustit.

Na druhé straně ale k jeho obrazu, ale i k dějinám Evropy, prostě patří vítězství ve 2. světové válce. A součástí tohoto vítězství byla i záchrana malých středoevropských slovanských národů. Vítězství německých nacistů by znamenalo likvidaci českého – a později jistě i slovenského – národa.

Zbořil: Pod prapory čehokoli se vrháme na domnělého nepřítele

Stalin často slouží jako výmluva za převrat v roce 1948. Jako by jej zorganizoval on. Rudá armáda se ale z Československa stáhla ještě v roce 1945. Samozřejmě kromě těch 140 tisíc vojáků, kteří padli při osvobozování Československa. A jejichž hroby či památníky nekulturní barbaři barví na růžovo nebo přímo bourají. Mimochodem: přesun státního svátku z 9. května na 8. květen neznamená jen návrat z moskevského časového pásma do berlínského časového pásma. Je to i oznámení, že v Česku nadále nebudeme slavit osvobození hlavního města.

Moskva jistě podporovala československé komunisty, tak jako západní země podporovaly místní měšťácké strany. Únor 1948 jsme si ale upekli doma sami, především Gottwald, představitelé měšťáckých stran a prezident. Jsou to naše dějiny. Když mainstreamová média a někteří pravicoví politici nevidí nic pozitivního na Stalinovi a tolerují banderovce na Ukrajině či pochody pobaltských veteránů z jednotek SS, tváří se, že jsou chytřejší než ve své době Winston Churchill. Ve skutečnosti ale pouze dávají najevo, že vůbec nerozumějí povaze 2. světové války.

PZ: Jak tedy hodnotíte armády vítězů?

Byla to strašná válka a všichni tehdejší Spojenci, vojáci, pracovníci odboje i týlu  si zaslouží hluboký dík. Nelze však zapomínat, kdo nesl největší část válečných útrap. Čísla lze nalézt různá, ovšem poměry zůstávají. Například podle americké Vojenské encyklopedie autorů R. Ernese Dupuyho a Trevora N. Dupuyho ztratil Sovětský svaz v 2. světové válce 17 až 22 milionů lidí, Spojené státy 292 tisíc, Velká Británie 460 tisíc. Jen ve Stalingradské bitvě zahynulo mnohem více rudoarmějců než amerických či britských vojáků během celé světové války.

PZ: Mluvil jste o dvou důvodech sovětského vítězství ve válce. Kromě onoho schopného vedení – co jste měl na mysli?

Obrovské nasazení sovětského lidu. Nezlomná, pro mnohé nepochopitelná vůle zvítězit. Ten, kdo zavedl sankce vůči Rusku, obdobně Rusy stmelil.   

PZ: Ale v Rudé armádě nebojovali jen Rusové.

To máte samozřejmě pravdu. Bojovali i Ukrajinci, Bělorusové, Baurdžan Momiš-Uli, slavný hrdina románu Alexandra Beka Za námi Moskva, byl Kazach – prostě všechny národy tehdejšího Sovětského svazu byly v Rudé armádě zastoupeny. Ovšem když Gruzínec Stalin 24. května 1945 na recepci pro nejvyšší velitele a komisaře Rudé armády pozvedl číši, ve svém přípitku poděkoval ruskému národu. Neděkoval sovětskému lidu, ale ruskému národu. A věděl proč. Děkoval mimo jiné za to, že ruský národ vydržel, přestože se jeho, tedy Stalinova vláda na začátku Velké vlastenecké války dopustila mnoha chyb.

PZ: Stále mi přichází na mysl, že neberete v úvahu, že Stalin používal násilí i vůči vlastnímu obyvatelstvu. Že mnohé z oné „nezlomné vůle lidu“ bylo vynucené.

To máte bezesporu pravdu. Válka i přesun výroby vyžadovaly maximálně funkční organizaci, a ta byla – ale i dnes bývá – často výsledkem donucení. Když bojujete na život a na smrt, nemůžete postupovat jako při stavbě tunelu Blanka…

Ale vážně: porovnejte si dobrovolné partyzánské hnutí na sovětském území obsazeném nacisty s partyzánským hnutím na německém území po obsazení Rudou armádou. Sovětských partyzánů bylo přibližně milion. A německých? V Německu žádné partyzánské hnutí ani nevzniklo.

PZ: Jinými slovy, Rusko nelze porazit?

Ale lze. Musíte mít silnou pátou kolonu, která připraví něco na způsob barevné revoluce. A pak hned musíte Rusko rozdělit na co nejvíce samostatných státečků. Jinak nelze ani onen prostor ovládnout, ani zlomit odhodlání Rusů. Jenže to Putin dobře ví.

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz.)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     

Komentáre

Obrázok používateľa Peter Zajac-Vanka
#1
Peter Zajac-Vanka
05. máj 2015, 12:18

Oskar Krejčí to správne vysvetľuje, ale nepochopím ten bulvárny nadpis, ktorý "prišili" k článku redaktori. To je debilné a zodpovedá to rusofóbstvu súčasnosti.

Odpoveď je v celom článku a pripájam z neho tento citát ktorý povedal Oskar:

"...ztratil Sovětský svaz v 2. světové válce 17 až 22 milionů lidí, Spojené státy 292 tisíc, Velká Británie 460 tisíc. Jen ve Stalingradské bitvě zahynulo mnohem více rudoarmějců než amerických či britských vojáků během celé světové války."

A aby to bolo každému na Slovensku jasné: Okupovala nás hitlerova Tretia ríša a tá tiež nielen prevzala správu nad hospodárstvom Slovenského štátu, ale priamo vojensky okupovala a vraždila slovenské obyvateľstvo v roku 1944 - 1945. Spojenecké armády "priliali" do vojny svoj "diel" bombardovaním mnohých miest a strategických bodov na Slovensku, za čo Američanom napríklad v Bratislave vďačíme nielen rozbombardovanou rafinériou Apollo, ale i kobercovým náletom na obyvateľstvo mesta (Krížna ulica a ďalšie). Nacistická armáda podminovala "Festung Pressburg" a napriek tomu Červená Armáda oslobodila Bratislavu za neuveriteľné tri dni.

Z vďaky k tomu "nežní revolucionári" premenovali Triedu maršála Malinovského na Šancovu ulicu, mosť Červenej Armády (ktorý po oprave fungoval až po svoje zničenie v ére kapitalizmu) na "Starý most" a ak by to nestálo peniaze, boli by zrútili i pamätník Červenej Armády na Slavíne.

Barbarstvo....

Obrázok používateľa P.Guman
#2
Pavel Guman
05. máj 2015, 20:56

"Například vize strategického bombardování, která vznikla v Británii ještě před začátkem 2. světové války, předpokládala bombardování týlu nepřátelských vojsk s cílem zničit průmysl a podlomit vůli obyvatelstva. Tato koncepce byla za války praktikována Spojenci."

 

Anglosasi (teraz natovci), imperialisti, pri vidine veľkého zisku sú schopní aj tých najväčších zločinov akým je aj rozpútanie vojny za účelom navyšovať neustále svoj "skromný" kapitál. (známa 300 % -ka v diele Karla Marxa)

Spojenci bombardovali mnoho miest aj dedín na území Nemecka, ale mnoho fabrík (pracujúcich pre nemeckú armádu) bolo úmyselne nechaných na pokoji, lebo v nich mali svoj vlastnícky podiel hlavne americkí imperialisti, ktorí dobre zárábali na tom vojnovom utrpení. A kto hlavne vyšiel úspešne z tejto vojny je vidno na povojnom výraznom zlepšení postavenia dolára ako celosvetovej meny.

Obrázok používateľa P.Guman
#3
Pavel Guman
05. máj 2015, 21:23

"Patří k velkému umu tehdejšího sovětského vedení, že se vždy dokázalo vyhnout bojům současně na dvou frontách."

Po rozbití Japoncov na Chalkin-Gole Sovietsky zväz a Japonsko uzavrelo dohodu o neutralite.

Dohoda medzi ZSSR a Nemeckom bola za účelom, aby Sovietsky zväz nemusel bojovať na dvoch frontoch (východ - západ), a dosiahlo sa ňou to, že imperialisti (anglosasi) nedosiahli to  čo chceli, aby  ZSSR bol zatiahnutý  do vojnového konfliktu s Nemeckom. (podobne chcú to aj teraz, aby Rusko bolo zatiahnuté do vojnového konfliktu s légiou natovcov - ukrajinskou armádou). Sovietsky zväz tým získal čas.

Prv vznikol konflifkt medzi imperialistami Nemecka na jednej strane a  imperialistami Francuzska, Anglicka a za nimi v tieni stojacími USA na druhej strane.

 

Obrázok používateľa Milan Antal
#4
Milan Antal
06. máj 2015, 20:38

Výborný výklad prof. Krejčho. A ukážka neprofesionality redaktora, ktorý ukázal až trápnu zaujatosť.

Nakoľko sa často operuje sovietsko-nemeckou zmluvou z r. 1939 (Nočným vlkom ju podarovalo teraz aj nemecké veľvyslanectvo a pripomenulo delenie Poľska), je potrebné pripomenúť, že Nemecko pred touto zmluvou uzavrelo takéto zmluvy s viacerým krajinami. A s Nemeckom uzavrelo už v r. 1934 takúto zmluvu Poľsko.
Uzavretie 10-ročnej nemecko-poľskej dohody „O priateľstve a vzájomnom neútočení, podpísanej 26.1.1934 bolo dôležitým medzníkom pri formovaní nacistického Nemecka 
  Poľsko sa stalo prvou európskou krajinou ktorá podpísala pakt o neútočení s novým nemeckým kancelárom.

Tento dokument bol doplnený o zmluvu o obchode a moreplavbe a o jednotlivé dohody o otázkach tlače, rádiového vysielania, filmu, divadla ap. Predpokladalo sa zachovanie paktu aj v prípade, ak jedna zo zmluvných strán vstúpi do vojnového stavu s tretími krajinami.

Zmluva obsahovala tajné články, ktoré z nej robili útočný pakt. Uzavretie zmluvy umožnilo aktivizáciu zahraničnej politiky Poľska voči východným a južným susedom, voči ktorým mali Poliaci územné nároky. Podľa týchto článkov Berlín a Varšava predpokladali úzku vojenskú a diplomatickú spoluprácu namierenú proti ich spoločnému nepriateľovi – ZSSR. V plánoch oboch krajín bolo rozdelenie si Sovietskej Ukrajiny (Poľsko malo vďaka tomu získať prístup k Čiernemu moru, kam pokukuje v rámci ukrajinskej krízy aj dnes) a pobaltských republík (Litva mala pripadnúť Poľsku, Lotyšsko a Estónsko Nemecku).

Poľsko vystupovalo zmluvou ako spojenec Nemecka, aj v jeho agresívnych plánoch voči Československu. V plánoch bolo aj jeho rozdelenie. V tejto úlohe sa aktívne angažovalo aj v jeseni 1938. Poľský vodca Jozef Pilsudski a poľský minister zahraničných vecí Józef Beck tvrdili, že ČSR je životaneschopný umelý útvar, podľa plánov malo Poľsku pripadnúť české Tešínske Sliezsko. Slovensko a Podkarpatská Rus mali pripadnúť Maďarsku, s ktorým Poliaci chceli mať spoločnú hranicu.

Poistení zmluvou s Nemeckom, vypovedali Poliaci 13.9.1934 na zhromaždení Spoločnosti národov v Ženeve zmluvy o ochrane národnostných menšín, čo bolo nielen porušením deklarácie Spoločnosti národov, ale aj Versailleskej zmluvy. Vypovedanie zmluvy zvýšilo útlak národnostných menšín v Poľsku: Čechov (tešínskych aj volynských), Ukrajincov, Rusov, Litovcov, Rumunov, Židov.
Pri odchode zo Ženevy 28. 9. 1934 minister zahr. vecí Poľskej republi,y Beck prehlásil: „Poľsko zo svojej vôle prehlasuje, že odteraz spája svoj osud s osudom Nemecka.
Poľská vláda sa odteraz prehlasuje za oslobodenú od akýchkoľvek záväzkov voči Československu a pripomína svoje želanie stanoviť spoločnú hranicu s Maďarskom.“

Treba tu pripomenúť, že aktívne poľsko-nemecké zbližovanie začalo hneď s nástupom Hitlera k moci. Poľsko sa dobrovoľne ujalo ochrany nemeckých záujmov v Lige národov, potom, čo z nej demonštratívne nacistické Nemecko 14. 10. 1933 vystúpilo.
Z tribúny Ligy národov poľskí diplomati ospravedlňovali porušovanie Versailleskej dohody aj Locarnskej dohody Hitlerom, či už sa dotýka všeobecnej brannej povinnosti Nemeckom, zrušenie vojenských obmedzení, alebo vstup hitlerovských vojsk do demilitarizovaného Porýnia v r. 1936.

Často sa hovorí, že druhú svetovú vojnu v Európe začali Nemecko a ZSSR. Vraj delením Poľska. 1. 9. 1939 však na Poľsko zaútočili Nemecko a Slovenský štát. Slovensko s ohľadom na predošlé územné nároky Poľska. ZSSR začal vojenské operácie až 17. 9.  1939, v dobe, kedy poľský štát prakticky prestal existovať. 17. 9. 1939 poľské vedenie bolo už v Rumunsku. Za nimi nasledoval generálny štáb a vedenie armády. 500 lietadiel slúžilo namiesto obranných akcií proti Nemcom na útek zbabelého velenia.

Druhou otázkou je otázka územia, ktorú obsadil ZSSR. 17. 9. 1939 začal obsadzovanie územia Bieloruska a Ukrajiny, ktoré Poľsko zabralo Sovietskemu Rusku v r. 1920.  Tu sa treba vrátiť o 20 rokov dozadu.

Jozef Pilsudski na Versailskej konferencii v r. 1919 požadoval rozsiahle územia v Litve, Bielorusku a na Ukrajine, tiahnuce sa až k Čiernemu moru. Mocnosti Dohody sa tým však nesúhlasili. Poľsko však napriek tomu 19.4.1919 začalo útok, obsadilo časti Litvy, Ukrajiny, Bieloruska. Porada mocností Dohody v decembri 1919 vytýčila tzv. Curzonovou líniu, ktorá fakticky vytyčovala etnickú hranicu medzi Sovietskym Ruskom a Poľskom podľa podielu obyvateľstva. Poľsko to však nerešpektovalo, využijúc občiansku vojnu obsadilo veľké územia Ukrajiny a Bieloruska. A zmluvou s Nemeckom v r. 1934 a za podpory západných krajín sa chystalo na obsadenie ďalších rozsiahlych sovietskych území.

ZSSR v septembri 1939 obsadil len tie územia, ktoré stanovovala Curzonovova línia, nepodieľal sa na delení poľských území Tieto historické súvislosti treba zrejme pripomínať, ak na ne zabudlo nemecké veľvyslanectvo v Rusku.

Obrázok používateľa Juraj
#5
Juraj Purgat
08. máj 2015, 11:36

Milan, zaujatosť je jedna vec, a reakcia na ňu druhá. A profesor Krejčí svojou argumentáciou a logikou vývoja vojny, a predovšetkým úlohy sovietskeho vedenia, áno aj, alebo predovšetkým J.V. Stalina a  Sovietskej armády v boji proti najhoršiemu zlu v 20.storočí, fašizmu, a konečného víťazstva, v roku 1945, potvrdil, že najlepšou odpoveďou na vyvrátenie všakovakých dezinterpretácií, a podsúvaniu zavádzajúcich otázok, ktorých sme svedkami v súčasnosti je pravda, dejinná pravda! A je dobre, že aspoň "Slovo", na Slovensku túto pravdu šíri, a aj keď v obmedzenom priestore "borí" sa z nezmyslami novodobých "expertov", ktorí sa pokúšajú prefarbiť zločincov  na hrdinov a naopak!

Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama