Reklama
Reklama

Propaganda a špionáž doma i za humny

Počet zobrazení: 3609

o._krejci_480.jpgInternet je jistě nositelem svobody slova, ale také se dá v době hluboké krize vypnout během několika vteřin, říká varovně pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.

 



PZ: V poslední době přibývá článků o agresivitě ruské propagandy. A o zneužívání internetu pro tyto cíle. Domníváte se, že tato kritika je oprávněná?

Obecně platí, že se množí hlasy, které jakýkoliv jiný než vlastní názor pokládají za propagandu. Souvisí to s růstem napětí v Evropě, které je vyvoláno několika hlavními faktory. Především prožíváme několikarozměrný růst sociální diferenciace – uvnitř jednotlivých zemí obecně, mezi generacemi zvláště a také mezi regiony či státy. K tomu se přidal příval migrantů. Když ještě doplníte válku na Ukrajině a varovné údaje o globální ekonomice, k nervozitě je vskutku důvod.

Část politických elit využívá tuto situaci k volání po omezení svobod v zájmu bezpečnosti a o přerozdělování peněz ve prospěch výrobců zbraní a armád – také prý v zájmu bezpečnosti. A samozřejmě situaci doprovází pokřik o zrádných pacifistech, nějakých nových temných židovských konspiracích či zlých muslimech, o záludných Rusech a Číňanech, kteří podrývají naši stabilitu a ohrožují blahobyt. Jinověrci a heretici jsou nebezpeční a je třeba jim ještě před upálením nasadit psí hlavu.   

PZ: Ovšem ruská propaganda existuje. A dosáhne jistě i do Česka, na český internet.

Víte, snad nejsmutnější na této situaci je fakt, že Česko a Slovensko téměř nikoho nezajímají. Že pro ruskou, a nejen pro ni, propagandu jsme druhořadý, třetiřadý cíl.

Pojďme ale konkrétně k našemu internetu. Fenoménem posledních několika let jsou bezesporu Parlamentní listy. Ty lámou rekordy návštěvnosti, která podle dostupných údajů přesahuje 600 tisíc měsíčně. Tedy přibližně 20 tisíc denně. To je bezesporu ohromující číslo. Jenže podle Asociace televizních organizací 16. srpna, tedy před týdnem, sledovalo na ČT zpravodajský pořad Události 736 tisíc lidí. Tentýž den Televizní noviny na Nově sledoval jeden milion plus 343 tisíc lidí. Zprávy FTV Prima měly 10. srpna 738 tisíc diváků. Mezi elektronickými médii si televize stále udržují dramatickou převahu. Internet vítězí jen nad klasickými papírovými novinami.

PZ: Dá se ale říci, že televizní konzument zpráv je pasivní, zatímco internetový čtenář je aktivní. Vyhledává zprávy. 

To máte pravdu. Kam byste ale zařadil průměrného občana-voliče? Mezi aktivní, nebo pasivní příjemce politického zpravodajství? Výsledky voleb naznačují, že většina je pasivní, krátkodobý a účelový konzument zpráv. Totéž naznačuje i rozložení diváckého zájmu o televizní zpravodajství mezi ideologicky zakomplexovanou ČT, bulvární Novu a stále se hledající Primu.

PZ: Jak ale vysvětlíte onen enormní nárůst zájmu o webové portály typu Parlamentní listy či První zprávy?

Kromě obecného růstu významu internetu je tu fakt, že mainstreamová média, především ta veřejnoprávní, vynechávají některá témata a některé osobnosti. Opakuji: základem úspěchu internetových médií je to, že prorážejí embargo. Dávají prostor pro  informace a lidi, kteří se do oficiózních médií nedostanou. Internet láká lidi stejně jako před třiceti lety rozhlasová stanice Svobodná Evropa. Je tu sociální objednávka, některé webové portály ji – částečně – uspokojují.

PZ: Což ukazuje, že internet je nositelem svobody slova.

Svobody, která se dá v době hluboké krize vypnout během několika vteřin…

PZ: Třeba proto, že zahraniční média používají internet k průniku k nám? Myslím ruská média.

Pokud jde o české či slovenské internetové zpravodajství o Rusku, je zde mnohem více dobrovolnosti ze strany místních než nějaký tlak ze zahraničí. Je to prostě zvídavé hledání či zájem o zakázané ovoce.

Prof. Krejčí: ČT je militantnější, nenávistnější než politické elity!

PZ: Vzpomínám si ale, že například Hillary Clintonová ještě jako ministryně zahraničí USA mluvila o nebezpečnosti ruské televizní stanice Russia Today (RT), čínské televize CCTV a o stanici Al Jazeera. Ty jsou často obviňovány z propagandistických aktivit. 

Ruská RT je velmi moderní, mladá televize dostupná především v angličtině. Je sociálně laděná a využívá hlavně americké a britské zdroje. Nejsem odborník na ruský mediální trh, ale zdá se mi, že takto vyprofilovanou zpravodajskou stanici tam v ruštině nemají – byť RT je součástí sítě TV-Novosti, což je, podle amerického vzoru, ruská nevládní a nezisková organizace.

PZ: Nezdá se vám ale, že právě popisujete zlovolnou propagandu?

Proč hned zlovolnou? Když se chceme bavit o kvalitě, pak bych rád připomněl, že na stanici RT má svůj pořad Larry King, který pracoval čtvrt století jako prominentní novinář americké CNN. Max Keiser, což je další hvězda RT, působil v BBC. Takoví borci se nedají jen tak ohnout ve prospěch nějaké propagandy.

Anglická verze čínské CCTV má konzervativnější grafiku i novinařinu než RT, ale je v tuto chvíli nezastupitelným zdrojem informací nejen o Číně, ale i o Asii, Africe a Latinské Americe. Tamní redakce CCTV poskytují empatický vhled, který BBC, ani CNN se svým západocentrismem nedokážou nabídnout.

Ale opakuji to, co jsem již řekl mnohokrát: kdo chce mít přehled, nesmí být ideologicky či regionálně uzavřený. Musí sledovat i BBC a CNN. A pokud možno i televizi Euronews, která se sice už názorově zařadila za BBC a CNN, ale skladbou zpravodajství je vysoce nad úrovní českého mainstreamu. Škoda že televize Euronews, která vysílá ve 13 jazycích, nemluví také česky. Byla by to tolik potřebná konkurence křivému zrcadlu zvanému zpravodajství České televize. Podotýkám, že ČT je jedním z akcionářů Euronews. Mimochodem – rusky začala Euronews mluvit necelý rok po příchodu Vladimíra Putina do Kremlu a ukrajinsky rok a půl poté, kdy do úřadu nastoupil prezident Viktor Janukovyč. Ale to je jistě náhoda…

PZ: Dobře, dobře, ale nemluvíme stále o propagandě?

Když někdo informuje, pak také propaguje. Máte ale pravdu, politická propaganda není totéž co informování. Jejím cílem není obohacení názorů lidí – tak jako cílem reklamy na prací prášek není vytvořit u lidí ucelený úsudek o tomto segmentu hygieny. Cílem reklamy je onen prášek prodat. Cílem propagandy není osvěta a vzdělání. Politické propagandě nezáleží na tom, co si myslíte, ale pro koho hlasujete, na jaké policisty házíte kamení. Cílem politické propagandy musí být politika – tedy konkrétní praktický čin, nikoliv akademické disputace. Nemluvě o tom, že nejkvalitnější propaganda se neobrací na rozum, ale na emoce. Mění veřejnost na dav. A fráze na bojová hesla. Třeba proti olympiádám a přehlídkám někde na východě.

PZ: To zní tvrdě. Ovšem mluví se o přeměně demokracie na mediokracii, vládu médií. Je ještě nějaký rozdíl mezi hlavními médii a politickými stranami?

Média jsou nátlakovou institucí, která pomáhá vybraným politikům.

PZ: Začínám mít obavu, že se nám v rozhovoru pletou různé zpravodajské instituce…

Myslíte novinářské a špionážní?! Před pár lety na konferenci bývalých zpravodajských důstojníků v Bratislavě vystupoval jeden z velmi úspěšných investigativních novinářů, který pak skončil jako vedoucí pracovník ve zpravodajské službě. Prohlásil, že v liberální společnosti je smyslem médií informace zveřejňovat, zatímco  zpravodajské instituce informace tají. To je sice hezký bonmot, ale také nesmysl. V kapitalismu je cílem médií informace prodat. A cílem zpravodajských institucí je informace prakticky využít. Často i prostřednictvím takzvaně seriózních sdělovacích prostředků.

PZ: Prodávat nebo využívat informace – to ale může být konflikt zájmů, nemyslíte?  

Někdy ano, někdy ne. Zvláštním problémem je hranice oddělující informace ze zákona utajovaných od těch druhých, takzvaně svobodných. Svoboda slova je svobodou v rámci zákona. Smíte mluvit, ale jen o vybraných věcech.

PZ: Tak je tomu ale všude na světě. Liberální demokracie se však mohou chlubit tím, že mají nejširší zákon. 
 
To je bezesporu pravda. Otázkou potom je, kdo a co označí za tajné. I když se oficiózní média usilovně snaží, aby se zapomnělo na Juliana Assange a Edwarda Snowdena, právě oni zůstanou hrdiny svobody slova bushovsko-obamovského období. Ono slavné heslo „Otevíráme vlády“, které proslavilo WikiLeaks, pomohlo pochopit, co vlastně je „státní tajemství“. Například každý, kdo četl alespoň část depeší, které zveřejnil portál WikiLeaks, jistě uviděl, že k největším tajemstvím diplomacie patří obava, aby se nevyzradily banality, kterými se dobře živí špatní diplomaté.  

PZ: Zveřejnění záběrů o zabíjení civilistů v Bagdádu v červenci 2007 z amerického vojenského vrtulníku ale bylo o něčem jiném. To už byla zpráva obviňující ze zločinů. 
 
Která podléhala utajení. Stejně jako je do značné míry tajné, jak státní instituce získávají informace. Obrovská hodnota Snowdenova odhalení není ve sdělení, že tajné služby jako NSA nesledují doma a v zahraničí jen toho, kdo jim to neumožní. O tom z lépe informovaných lidí nikdo nepochyboval. Snowden dal obecným pocitům konkrétní náplň. Řekl, co a jak se děje, že se tak často děje v rozporu se zákonem – a sám tím zákon porušil.

PZ: Z Vašich slov cítím, že obdobné snahy jako u amerických zpravodajských služeb předpokládáte i u jiných.  

Ano. Ale je zde rozdíl. Když vynecháme nevkusné moralizování, kterým USA často své aktivity zakrývají, jsou odlišné tím, že mají největší technické vybavení. Spojené státy takto podnikají globálně, a to i proti spojencům. Podle německého časopisu Der Spiegel z října 2013 tak činí prostřednictvím stanic v 80 zemích, z toho v 19 evropských – včetně Česka. Navíc si k tomuto podnikání vybraly spolubojovníky. Na základě mezinárodní smlouvy USA s Velkou Británií postupně vznikl spolek „Pět očí“, někdy označovaný FVEY – ke zmíněným dvěma státům se ještě připojily Austrálie, Kanada a Nový Zéland. Tato Pětka, jež si spolu ve stínu a mlze šeptá, společně provozuje činnost, které se v angličtině říká „signals intelligence“. Jedná se o sběr informací z takových zdrojů, jako jsou telefonické odposlechy, radary, datová komunikace, internet, snímání monitorů a podobně. Snowden v této souvislosti mluví o „supra-státní zpravodajské organizaci, která neumí odpovědět na otázku, co je to zákon v jejich vlastních zemích“.

Tento spolek je zajímavý ještě z jiného důvodu. Bratrstvo „Pět očí“ aktivně spolupracovalo například při nedávno odhaleném sledování německých představitelů. Až vám zase nějaký kníže s několika pasy bude vyprávět, že národnost není v politice důležitá, podívejte se znovu na seznam států „Pěti očí“. Jsou to vesměs země s převážně anglosaskou politickou elitou.

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Mobilné telefóny a príslušenstvo
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Ringit - oblékni sa do štýlu
Reklama