Proč královské zpovědi ohrožují britskou monarchii?

Britská monarchie se opírá o jemnou rovnováhu mezi tím, co je vidět, a tím, co zůstává skryto.

Mediální odbornice Laura Clancyová z Univerzity v Lancasteru se věnuje tématu televizního rozhovoru vévodů ze Sussexu s americkou moderátorkou Oprah Winfreyovou. V rozhovoru se Meghan, manželka prince Harryho, přiznala k myšlenkám na sebevraždu během těhotenství a také k tomu, že někdo z královské rodiny vyjádřil obavy, aby jejich syn Archie neměl příliš tmavou barvu pleti.

Rozhovor byl dost silně kritizován. Zastánci monarchie jsou toho názoru, že by oba Sussexové měli mlčet, což odkazuje k mnohem starším dějinám královských zpovědí. Vypovídá to také o tom, že lidé, kteří promluví, čelí pomluvám, jejichž smyslem je ochrana instituce monarchie.


Meghan a Harry, 2018. Foto: Flickr.com

Tyto královské zpovědi nejsou ničím novým, mají dlouhé dějiny. Marion Crawfordová v roce 1950 napsala knihu, za kterou byla ostrakizována, protože bez povolení popisovala své působení jako chůva budoucí královny Alžběty a její sestry Margarety. Také Wallis Simpsonová napsala memoáry Srdce má své důvody, ve kterých sarkasticky připomněla „po zásluze proslulé kouzlo“ královny-matky.

Nejikoničtější královskou zpovědí je však rozhovor princezny Diany z roku 1995, který vysílala BBC Panorama. Princezna zde bez obalu mluvila o královských nevěrách a svých problémech, své manželství s princem z Walesu popsala slovy „no, v tomto manželství jsme byli tři, takže bylo trochu přelidněno“. Všechny tyto příklady spojuje jedno, jsou to ženy, které se rozhodly odhalit své zkušenosti s královskou rodinou.

Clancyová dále píše, že „zpovědi“ se v kulturách celebrit často používají k „výrobě intimity“ s publikem. Celebrity zveřejňují něco osobního a veřejnosti odhalují své „autentické“ já. Přístup k těmto zpovědím je ale různý. Výzkum například ukazuje, že pokud se zpovídají muži-běloši, jejich slova jsou brána vážně. V případě žen (zejména barevných či spojovaných s nízkou kulturou) spíše platí, že jejich slova jsou považována za přehnaná, narcistní nebo nevhodná.

Všechny královské zpovědi jsou ve veřejných komentářích obecně vnímány jako útok na královskou rodinu. Byly a jsou považovány za nesprávné, nemorálně odhalující vnitřní fungování monarchie, píše dále Clancyová.

Snaha interpretovat královské zpovědi jako nemorální je sice snahou monarchii chránit, není ale uznáním významu odpovědnosti silné instituce vůči veřejnosti. Clancyová píše, že britská monarchie se ve své snaze o rozšíření či posílení moci opírá o pečlivou rovnováhu mezi tím, co je vidět a co zůstává skryto. Monarchie je prastará instituce, která operuje v srdci údajné demokracie, královská rodina musí být vidět při spektakulárních (státní ceremoniály) a rodinných (svatby) příležitostech, ale její vnitřní fungování musí zůstat tajemstvím.

Podle autorky je monarchie „korporací“ (Meghan ji nazvala „firmou“), která má zájem na rozšiřování svého bohatství a moci. Nicméně její fungování zůstává ve stínu, top tajné, a jakékoliv veřejné odkrytí praxe v pozadí je pro monarchii destabilizujícím rizikem (například když se ukázalo, že „královnin souhlas“ je využíván k ovlivnění zákonů v její osobní prospěch).

Jedním takovým momentem byl dokumentární film Královská rodina z roku 1969, který po dobu jednoho roku sledoval členy rodu. Při jeho dokončování požadoval Buckinghamský palác zásadní úpravy právě proto, že film zachytil příliš mnoho o britské monarchii a o dění za oponou.

Výroky Meghan a Harryho o tom, jaké je to žít v královské rodině, tj. ve Firmě, jsou i nadále považovány za neuctivé, rouhavé a nemorální útoky na královnu a její rodinu. Clancyová ale míní, že by snad bylo dobré se ptát, proč tolik lidí a britských médií má problém s odpovědností jedné z nejmocnějších státních institucí v zemi?

(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)