Reklama
Reklama

Proč čeští bezdomovci v mrazu umírají?

Počet zobrazení: 864

U nás a jinde


Ve zprávách čteme, že za několik minulých ledových dní v České republice umrzlo zatím sedm lidí. Ti, kteří se nad tím ještě pozastaví, se asi zeptají, jak je to možné. Nemáme snad v naší zemi místa, kde by mohl mrazivé zimní dny přežít i ten, co jinak nemá střechu nad hlavou? Moje odpověď sociálního pracovníka, který se o lidi na ulici několik let staral, zní: Nemáme. Jistěže u nás existují zařízení s poněkud protimluvným názvem „domov pro lidi bez domova“, jejichž součástí jsou i azylové domy a noclehárny, jenže přijetí do pokoje v azylovém domě je dlouhodobější řízení a noclehárny mají jen určitý počet lůžek, o které se běžně losuje – a ten, kdo si „nevylosuje“, se musí odebrat na nocleh venku (více v mé podrobnější reportáži z domova pro lidi bez domova). Ve dnech s teplotou nad patnáct stupňů to není pro otužilé bezdomovce žádný problém, horší je, když teplota klesne pod bod mrazu.

stan_pariz_398.jpg
Stan pre bezdomovcov v parížskej ukici. Ilustračné foto: Gilles Klein

Velká města vyspělých západních sociálních států, jako je například Francie, to většinou řeší obrovitou vyhřívanou nafukovací ubytovnou, která se s prvními mrazivými dny postaví na některém stadionu nebo na prostranství, kde normálně ložírují cirkusy – a tam může přenocovat každý. Úplně každý.


České „domovy“


České domovy to řeší tak, že pro ty, kdo si nevylosovali pravidelné lůžko, mají v nějaké volné místnosti domova (většinou je to tělocvična) připraveny matrace, na kterých může spát… jen ten, kdo odpovídá zákonným standardům sociální práce. A tak pokud na zastávkách českých vlaků, autobusů a hromadné dopravy vidíte v těchto dnech už od setmění ležet podivné lidi, vězte, že je sem dohnal bludný kruh zimy, který si můžeme projít v těchto jednoduchých otázkách a odpovědích:
- Proč v těchto zimních dobách na každé zastávce leží bezdomovec?
Protože na zemi v té zimě může člověk snáze umrznout.
- Proč nejsou všichni bezdomovci na noc v zimní noclehárně?
Protože do té se pouští jen pod určitý limit promile alkoholu v krvi.
- Proč nejsou bezdomovci střízliví?
Protože v takovém mrazu celý den na ulici střízlivý nevydržíte.
- A to neexistuje nějaká organizace, kde by mohli v mrazivých dnech trávit celý den?
Neexistuje. České domovy (jak se můžete dočíst ve zmíněné reportáži) jsou totiž organizovány tak, že většinou sdružují několik různých sociálních služeb. První z nich je azylový dům (většinou je v patře) a tam bydlí lidé s obecním doporučením, kteří splnili řadu podmínek, počínaje už tím, že předložili doklady. (Osobní doklady jsou to první, co vám na ulici ukradnou už pár hodin poté, co se na ni dostanete. Kromě hotových peněz není pro zloděje cennějšího lupu, než jsou doklady, které se dají okamžitě prodat, protože je po nich stálá poptávka.). Klientů azylu jsou v jednom domově řádově desítky. Druhá je noclehárna, místo, které je pro zbytek klientů (řádově stovky) otevřené přes noc, většinou od osmi večer do osmi ráno. Třetí je denní centrum, které je otevřené odpoledne, většinou od dvanácti hodin do tří.
Pro zaměstnance českých domovů to znamená, že musí z domova, který má být záchytný, většinu klientů druhé kategorie dvakrát denně vyhnat a „předat“ je tak největšímu obchodnímu domu v našem městě, kolem nějž se přes den snaží něco vyžebrat a někteří vevnitř i tu a tam něco ukrást (více o daném mechanismu v tomto textu). V našem městě je to i díky faktu, že někdejší odborná ředitelka domova sedává i na radnici, období mrazu vyřešeno tak, že se v něm alespoň na noc otevírá dokořán jeden vybydlený holodům, který dřív patříval armádě a jehož servis obstarávají zaměstnanci domova pro lidi bez domova. Tam se díky tiché dohodě šéfů a jejich zaměstnanců, že zapomenou na standardy, může vyspat každý (ať má kolik chce promile…). Takhle to ale nechodí zdaleka ve všech našich městech – a nikde v České republice nemají všichni bezdomovci šanci být v teple i přes den. Možná si vzpomínáte na onoho bezdomovce, co mu letos v únoru během celostátního sjezdu ČSSD delegát Štěpán Kotrba nastříkal do obličeje pepřový sprej poté, co se onen člověk snažil požádat o pár korun výpomoci. Příhoda mi byla hned jasná, dokonce jsem předem věděl, jak se onen zčistajasna slavný muž jmenuje. Onen sjezd se totiž odehrával v našem městě. Bylo ráno, a onen člověk se krátce po vyhození z noclehárny posílil ranním douškem a vydal se na svůj obvyklý „stanicový štafl“, kde se toho dne dokonce vyskytovali lidé, jimž koukalo ze sak, že v nich mají naditou prkenici. Měl tak trochu smůlu: narazil na ostrého sociálního demokrata…


Mohli si za to sami?


Ptáte-li se, zda i ve Francii, kde má každé větší město svou nízkoprahovou nafukovací zimní ubytovnu, může někdo umrznout, odpověď zní ano. Ale jsou to lidé, kteří si smrt umrznutím „vybrali“. Z francouzského zimního stanu vás sice nevyhodí, ale i tam musíte udržovat jistou disciplínu – a jsou lidé, kteří si raději zvolí svobodu. Takový byl můj klient pan F. Patřil do skupiny, kterou jsem za léta práce s lidmi bez domova nazval „šedesátníci, které opustilo štěstí“. Byl to normální běžný český muž, stavbyvedoucí. Jeho firma okolo roku 2000 přestala existovat, našel si ještě jednu práci, ale z té ho po deseti letech při „optimalizaci“ propustili a přibližně v té době mu taky umřela žena a on kvůli několika zanedbaným nájmům („víte, o tyhle věci se starala manželka“) přišel v českém exekučním systému o střechu nad hlavou.
Byl to ale silný chlap a dokázal ještě nabrat druhý dech. Ještě než se podařilo dát dohromady jeho doklady, aby se dostal na azylový dům, našel si práci: dělal strážného v supermarketu. Našel si i družku (také klientku noclehárny našeho domova), které sehnal místo tamtéž. Každé ráno za tmy vyráželi z noclehárny do supermarketu, posílení společnou nocí, kterou jsme jim my, asistenti, ilegálně umožnili v místnosti pro skladování čisticích prostředků. Když si ale jeho družka našla při službě v supermarketu jiného vrstevníka, ke kterému byl osud milostivější (měl stále práci ve svém oboru, byt a starou škodovku), pan F. to vzdal a zařadil se do dalšího pomyslného druhu, který jsem během své dlouhodobé praxe vypozoroval a nazval jej „bezdomovec-furiant“. Pan F. se vykašlal se na noční buzeraci v domově (kterou popisuji ve výše označeném odkazu). Chodil se na denní centrum jen umýt a občas si uvařit. Jinak pobýval venku. Když jsem ho jednou ptal, jak to přežije, říkal, že se dá spát na zemi – dokonce je to pěkné: ve svitu pouličních lamp se v mrazu všechno tak krásně leskne. Jen je třeba se každých dvacet minut vzbudit a procvičit. Jednou se mu to ale nepovedlo
Ti nejotrlejší z nás mohou říct, že pan F. si za svou smrt mohl sám, a budou mít do jisté míry pravdu. V našem městě přece zimní noclehárna, kam můžou všichni, otevřena je. Kdo ale mohl za smrt toho muže s litevským pasem, na nějž jsem upozorňoval pražskou městskou policii, a její strážníci mi odvětili, že ho nemají kam odvézt, protože záchytka je plná (celý případ je popsán zde)?
A tak se pan F. a bezejmenný Litevec, o němž jsem se druhý den dočetl v bulvárním deníku, dostali do statistik. Mrazivé dny a noci (kterých bude v budoucích dnech stále víc) u nás z různých důvodů, včetně nelidských předpisů, prožívají dny i noci pod širým nebem tisíce lidí.

(Text vyšiel v brnianskych Kulturních novinách 47/2018)

Priemer: 5 (1 hlas)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama