Reklama
Reklama

Potřební nepřátelé

Počet zobrazení: 2169

Na samý začátek musím říci, že Ruskou federaci nepovažuji za příliš demokratický stát a Vladimíra Putina za nějakého lidumila. Právě naopak. Jde o politika schopného (a nejspíš i všehoschopného), který bezohledně kráčí za svými cíli. K nim náleží obnova největší státnosti světa, která se mnoho let zmítala v neuvěřitelných zmatcích a zločinnosti. Ba na pokraji rozpadu.

Bývalý důstojník sovětských a ruských tajných služeb je často (nejen) ve své vlasti vnímán jako někdo, kdo ráznými kroky hrozící dezintegraci zabránil. Třeba když zkrotil oligarchy, zlikvidoval odstředivé tendence ve vzdálenějších regionech, případně vyhrál druhou čečenskou válku (1999). Pod jeho vedením se Kreml stal znovu symbolem moci, respektu a autority, jíž vnímá celý svět, a země si notně polepšila také ekonomicky. S Putinovou prezidentskou érou si tudíž běžný Rus spojuje návrat důvodů k vlastenecké hrdosti, konec jakési nové „smuty“, kterou přivodil rozpad Sovětského svazu či „alkoholokracie“ Borise Jelcina. Tomu ostatně Západ velkoryse prominul, když nechal rozstřílet jemu vzdorný parlament…

Cílevědomé i víceméně úspěšné směřování k obnově vážnosti Ruska nebo zlepšování životní úrovně (k čemuž svého času významně přispěla též změna cen ropy na světových trzích), má však dvojí dopad. Hlavě státu vynesl obrovské domácí uznání, ale logicky zneklidnil mezinárodní konkurenty, co léta všestranně profitovali z mocenského úpadku Moskvy. Když se následně ukázalo, že kroky putinovské kliky vedou k některým nepřehlédnutelným úspěchům, začaly se znovu výrazněji objevovat rysy předchozí, studenoválečnické etapy. Například administrativa amerických Demokratů vystupňovala agresivní antiruskou rétoriku a nápadnými se staly také destabilizační akce při hranicích či proti zájmovým oblastem RF.

Nejznámější se stal Západem podporovaný puč, pardon, oslavovaný Euromajdan v Kyjevě, jemuž těsně předcházel výrok Hillary Clintonové o nezbytnosti zabránit reintegraci postsovětského prostoru za každou cenu. Následné porušení mezinárodního práva ohledně strategického Krymu, kde mimochodem většina ukrajinských vojáků přeběhla na ruskou stranu, vyvolalo bouři. Příval očerňujících informací, hospodářských sankcí a výhrůžek neustal doteď. Je zde patrná snaha překrýt třeba historickou paměť s nezákonným počátkem války v Iráku, která trvá už patnáct roků. Zároveň se zuřivě popírá, že by Kreml – jakožto patron východoukrajinských pseudostátností – mohl získat inspiraci v násilném vytvoření již druhé albánské státnosti, Kosova.

Projevem zhoršených vztahů mezi Ruskem a západními demokraciemi, jež se jinak neodvažují příliš kritizovat spřízněného tureckého autokrata Erdogana, jsou i vyslovené propagandistické bizarnosti. Včetně toho, že se Putin postupně proměnil v příčinu takřka všeho zlého. Čehokoli na světě, co se zrovna takříkajíc nehodí do krámu. Měl ovlivňovat kde co. Protibruselské postoje Maďarska, referendum v Holandsku, separatismus v Katalánsku, francouzskou nacionalistickou pravici, úspěch kampaně pro brexit, americké prezidentské volby a tak dále. Až je skoro divné, že není viníkem horečky omladnic v Horní Voltě.

Do stejného ranku bohužel spadá, že bez vyšetřování, zcela automaticky dostal Kreml nálepku vraha exdůstojníka ruské vojenské rozvědky a jeho dcery. Byť jsou atentát i příslušná mediální reflexe nemálo podezřelé, nemáme vlastně vůbec pochybovat. A kdo snad ano, jak se stalo autorovi článku při diskuzi s „bezpečnostním analytikem“ Ministerstva obrany ČR, je jasně a bez diskuze ovlivněn nepřátelskými (proruskými) weby a potenciálním ohrožením naší národní bezpečnosti…

Zdá se, že Rusko se Západem, kde přituhuje například v oblasti svobody internetu, se mohou nakonec docela hodně potřebovat. Jako za bipolární éry. Když nic jiného, tak aby prostřednictvím toho druhého odváděly pozornost od chyb vlastních elit. A vůbec pohodlněji vládly.

Článek je rozšířením komentáře, který vyšel v MF Dnes

Priemer: 4.3 (25 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama