Ponechte srdce na straně Země

O konfliktu přírody s kulturou, o technice a posvátnosti planety Země
Počet zobrazení: 4966

Josef Šmajs (1938, Skvrňov) je profesorem filosofie na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se například filosofii techniky a ekologické filosofii. Vypracoval evoluční ontologii, která popisuje vztah přírody a lidské kultury. V roce 2015 připravil publikaci Ústava Země: filosofický koncept. Z bibliografie: Ohrožená kultura. Od evoluční ontologie k ekologické politice (1995), Nájemní smlouva se Zemí (2007), O smiřování kultury s přírodou (2012).

Pozn. Slovo: Pýtal sa Lukáš Senft, rozhovor vychádza v časopise Tvar č. 1/2018. Viac príspevkov Josefa Šmajsa (aj o Ústave Zeme) nájdete, ak v závere rozhovoru pri texte Viac článkov autora kliknete na jeho meno.

Jste tvůrcem evoluční ontologie, která se krom jiného věnuje také vztahu přírody a kultury. Jak byste svůj přístup představil člověku, který o něm nikdy neslyšel a o nvironmentální krizi se nezajímá?

To by patrně nebylo možné. Evoluční ontologie předpokládá upřímný zájem o to, co je bytí, co je skutečnost. Tedy také zájem, jak bytí vznikalo a jakou má strukturu. Není pro povrchní a k obecným problémům lhostejné lidi. Jde totiž o vysokou úroveň teoretické abstrakce při snaze správně postihnout celek světa. Tento nový obor procesuálního filosofického tázání, který přihlíží jak k dnešní úrovni dílčího vědění, tak zejména ke stavu dnešnímu světa, nemůže tedy snadno navázat na tradiční ontologii. Tradiční ontologie, která byla spekulativní a útěšná, po Kantovi a Heideggerovi téměř zanikla. Vzpomínám si, že už v době studia mě trápila stará antická otázka, z čeho a jak bytí vznikalo? Intuitivně jsem tušil, a říkám to stále, že ontologie je nejen možná, ale že je také nejdůležitější teoretickou disciplínou. Brzy jsem však pochopil, že existují jen dva způsoby vzniku všech struktur kolem nás. Způsob přirozený a způsob umělý, kulturní.

Ještě nyní doplním, že jde o teorii, která se pokouší vnést jasno nikoli primárně do systému přírody, ke kterému patříme, ale do zatím neprůhledného systému kultury, do konfliktního vztahu kultury a přírody. Strukturu neživé přírody totiž už na počátku novověku částečně projasnila, i když pouze mechanicky, Newtonova fyzika. Živou přírodu učinili v devatenáctém století lépe pochopitelnou Darwin a Mendel. Avšak kultura jako nejrychleji rostoucí část pozemského bytí, která dnes svou expanzí ohrožuje sebe sama, zůstává bohužel nepoznaným jsoucnem.

Zkoumáním přírody se přece zabývají společenské vědy.

Dnešní společenské vědy jsou ovšem plytké a zbytečně propojené s mediální mocí. Evoluční ontologie má odvahu jasně a zřetelně povědět, že kultura jako lidské dílo není pokračováním evoluce přírody, že není rozšířeným fenotypem, jakým jsou např. bobří hráze. Hájí zatím menšinový názor, že je umělým systémem s odlišnou vnitřní informací – duchovní kulturou. Tvrdí, že je lidmi dočasně budovanou stavbou, která nemá vlastní teritoriální, látkovou ani energetickou základnu. Místo, látku, energii i špatně z přírody přečtenou informaci krade Zemi.  Konflikt kultury s přírodou je proto podle mého názoru ústředním existenciálním problémem dneška.

Rozumím. V čem tedy konkrétně spočívá nový pohled evoluční ontologie?

Ještě než se o to pokusím, vzdám vám upřímnou poklonu. I podle několika mých filosofických příznivců, jímž jsem vaše otázky pro tento rozhovor ukázal, se tážete způsobem, jehož by většina českých filosofů, kteří interpretují hlavně minulost a klasické texty, nebyla schopna.  A nyní již k té otázce.

Musíme začít u pojmu „bytí“. Bytí chápe evoluční ontologie jako aktivitu, jako procesualitu. Pojímá ho jako spontánně onticky tvořivou evoluci, která produkuje tvary, struktury, systémy, uspořádanost (informaci). Provokativně bych na otázku, co vlastně vytváří evoluce, odpověděl, že informaci. Produkuje totiž neživé i živé struktury, pro jejichž zachování žádný zákon neexistuje. Říkám tím, že všechny dnešní struktury vznikly až po velkém třesku. Fyzik L. Krauss by dokonce řekl, že vznikly z ničeho. V souladu s realitou však evoluční ontologie rozlišuje dvě tvořivé evoluce. To, co se v evoluci z hlediska fyziky zachovává (tj. látka a energie), není pro člověka a planetu podstatné. Podstatná je míra přirozené uspořádanosti Země, rozsah a hloubka konfliktu kulturní evoluce se starší a širší evolucí přirozenou.

Jenže evoluce je dost nejasný pojem…

Evoluci chápu širokým způsobem. Zaprvé jako tvořivý proces kosmické aktivity, který konstituoval pozemskou přírodu včetně člověka. Zadruhé jako dočasný a dílčí proces spontánní sociokulturní aktivity lidí. Pouze tento druhý proces vytváří kulturu. Takže kultura vysoce přirozeně uspořádanou Zemi předělává, její evoluce – obrazně řečeno – peče z téže vestavěné mouky: z chemických prvků dávných hvězd. Z nich totiž kdysi vznikala dnešní neživá a živá příroda. Kultura však – na rozdíl od přírody – je umělým, člověkem vytvářeným novotvarem (tumorem) Země. Má jinou vnitřní informaci a po lidském biologickém zániku se proto kulturní bytí nezachová, zachovají se bohužel jen zničené a poškozené přirozené struktury, ztracená informace. A již tento jediný důvod by měl stačit k tomu, abychom z hlediska vyššího principu mravního odmítali nynější splašený ekonomický rozmach a růst, který nutně přirozenou uspořádanost likviduje.  

Přírodu, včetně člověka, potom evoluční ontologie chápe jako výsledek přirozené tvořivé síly vesmíru a Země. Země je totiž planetou, která si podle Jamese Lovelocka sama regulovala příznivé podmínky pro rozvoj života, a to už dávno před vznikem člověka. Je proto arogantní ji pojímat jen jako živou a neživou hmotu, jako ekonomické zdroje, které nám patří a jimiž může kultura svobodně disponovat. Musíme ji konečně pochopit pravdivě, jako systém, který nás vytvořil, zahrnuje a reprodukuje, ale který nám nepatří. Musíme ji pochopit jako největší a nejmocnější subjektivitu, s níž by biofilně orientovaná kultura mohla spolupracovat. Naše pojetí subjektivity je zatím úzce antropologické a kulturologické. Subjektivitu, nositele poznávací a ontické aktivity, je třeba měřit tím, co vykonala. Kdybychom ji takto měřili, nemohla by být např. přiznána korporacím.

Jakou roli tedy hraje lidská kultura? Často ji popisujete jako činnost, která přírodu ničí, jako systém zaměřený proti přírodě.

Již jsem naznačil, že v pojetí kultury převažuje zmatení. Jako lidmi vytvářený systém s odlišnou vnitřní informací je proces kultury nutně spojen s destrukcí přírody. Není proto ani kultivací, ani pokračováním evoluce přírody. Vzniká uvnitř širšího a staršího procesu přirozeného. Je tedy umělým bytím, které se rozšiřuje pouze na úkor zatlačování a úbytku bytí přirozeného. Jde o druhově sobeckou přestavbu přírody, po níž zůstávají jen nevratné změny: pokles uspořádanosti Země, vyhubené druhy, vytěžené horniny, ohřátá planeta, zamoření atmosféry, vody, potravin a půdy. Dnešní politika, vzdělání a média by měly poučovat lidi, že odlišně uspořádanou kulturu jako svůj náhradní domov můžeme rozšiřovat jen do okamžiku, kdy umělé struktury počnou ohrožovat lidské zdraví. Nemá dnes smysl je nadbytečně rozšiřovat, spekulovat o umělé inteligenci, informační společnosti bez práce, genových manipulacích a osidlování vesmíru. Jaký význam pro náš narušený pozemský život má např. fakt, že už bylo napočítáno 50 planet, kde by mohl být život?

Kde je potom místo samotného člověka v takovém světovém systému?

Člověk, přestože vytvořil pozoruhodnou planetární kulturu, je normálním, s biosférou sourodým druhem. Jeho zvláštnost spočívá hlavně v tom, že mu byla vrozena tendence adaptovat se útočně, vytvářet kulturu jako svůj náhradní domov (jako svou ztracenou ekologickou niku). Je tvůrcem kultury, ale pouhou součástí planety. Lidé jsou tedy výjimeční tím, že jejich předkové ztratili svůj domov v korunách stromů, ale v savaně paradoxně nevyhynuli. Ocitli se v období biologické plasticity, naučili se získávat potravu, mluvit a myslet. V malých skupinách se jim podařilo přežít a zapálit kulturní evoluci. Byla jim vrozena útočná adaptivní strategie, která, jak vidíme u dnešních lovců, zahrnuje také úctu k Zemi.

Existuje nějaký způsob, jak z „přežití planety“ udělat téma pro 21. století?

Teorie, je-li dobrá, musí lépe vysvětlit určitou část reality, v případě filosofické ontologie pak realitu celou. Ale to nestačí. Aby se evoluční ontologie, přesněji její světonázorové minimum, stala tématem pro dnešní svět, musí se svět stát problémem pro tu část lidí, kteří se ho pokoušejí pochopit. Musí vzniknout sociální objednávka pro pravdivé obecné vědění. Myslím, že tato objednávka už vznikla, jejím důkazem jsou i vaše otázky. Problém však spočívá v tom, že v době dominance hromadných sdělovacích prostředků může být potřeba pravdivého obrazu světa pro méně kritické lidi zastřena jeho falešnou interpretací. Proto dnes, tj. v době, kdy se v bohaté části světa lidem stále ještě žije dobře, záleží nejen na dobrém vzdělávacím systému mládeže, ale i na dobrém vzdělávacím systému dospělých. Ani první, ani druhé však nevyhovuje. Stále ještě necítíme úctu k celé Zemi a všemu lidstvu, není nám vlastní nový planetární altruismus.

Všichni dnes žijící lidé jsou jeden biologický druh, mají stejná práva a stejné povinnosti vůči Zemi. Bohaté země proto nesmějí svým spotřebním sobectvím příštím generacím Zemi vyrabovat, nesmějí ji zpustošit ani ostatním biologickým druhům. Taková situace nikdy v lidských dějinách neexistovala. Z lidského zavinění nikdy nehrozilo oteplení planety, vyčerpání nerostů a paliv, zamoření půdy, vody a ovzduší odpady a chemickými látkami. Abychom se poučili, proč tato situace vznikla, potřebujeme celostní pohled na kulturu a její roli v biosféře, potřebujeme evolučně ontologickou reflexi světa.

Je něco takového dnes vůbec možné?

Národní, koaliční i světová politika je dnes posedlá ekonomickým růstem, zbrojením a blahobytem lidí v bohaté části světa, a to bez ohledu na chudé i bez ohledu na vzdálenější budoucnost. Už v roce 1995 mi vyšla kniha, dnes přeložená do několika jazyků, s názvem Ohrožená kultura a s podtitulem Od evoluční ontologie k ekologické politice. Ekologická politika však dodnes nevznikla. Naopak, nejmodernější věda se spojila s kapitálem a na místo přímého vykořisťování lidí, které je omezené a má sociální hranice, dnešní kapitalismus vykořisťuje Zemi, která, jak se dnes lidem namlouvá, nemá ani ekonomickou hodnotu, ani vlastní práva a subjektivitu. Již dlouho považuji tento stav za neudržitelný, ale vidím, že lidé se mají příliš dobře, že přemýšlejí hlavně pragmaticky, a že i příčiny dnešních civilizačních chorob nezkoumají. Také většině společenských věd tento stav ještě nevadí. Protože filosofie by měla být nejen pravdivá, ale také přiměřeně anticipativní, považuji hlavní problémy evoluční ontologie za téma pro 21. století.      

Někteří filosofové a sociologové vědy, například francouzský myslitel Bruno Latour, ovšem kritizují oddělené vnímání přírody a kultury. Prosazují naopak smazání této hranice. Vaše teorie naopak stojí na rozdělení přírodního a kulturního. Proč je podle vás důležité trvat na tomto dualismu? Od jaké doby patří člověk, výtvor přírody, do protilehlého systému kultury?

Začnu tím posledním. Do protilehlého systému kultury člověk nikdy nepatřil a patřit nemůže. Vytváří sice kulturu, žije v kultuře, obklopují ho umělé struktury, ale jedná se jen o viditelný náhradní domov, který si po ztrátě svého přirozeného domova na oživené Zemi postavil. Všechno ostatní, půda, vzduch, voda, potrava, klima atp. zůstalo přírodní. Striktní rozdělení pozemského bytí na přírodu a kulturu vyplývá z protikladného ontického uspořádání bytí. Abychom mohli uvažovat o přibližování a spolupráci obou odlišných systémů, musíme jejich ontologickou podstatu správně pochopit. Domnívám se, že pokus o smazávání hranice mezi přirozenými a umělými strukturami, ještě před jejich důkladným poznáním, naznačuje teoretickou nekompetenci a zmatení. Této opozici např. porozumíme, když si představíme možný lidský zánik. Až k tomu dojde, příroda nebude s to přečíst žádnou lidskou teorii ani báseň, nebude s to reprodukovat žádné jednoduché ani sofistikované stavby a technické systémy. Na rozdíl od celku přírody je lidská kultura, podobně jako lidský druh, smrtelná.

Kdy se podle vás začala lidská kultura chovat protipřírodně?

To není na jednoduchou odpověď. Do jisté míry jsou protipřírodní všechny populace živých systémů. Každá, pokud nežije symbioticky, se snaží prosadit na úkor jiných. Například býložravci by bez negativních zpětných vazeb s okolím, spásli všechny místní zelené rostliny, masožravci by je vyhubili atp. Protipřírodnost člověka jako druhu, k níž nutně patří také  protipřírodnost kultury, je ovšem odlišná. Abychom tuto odlišnost pochopili, musíme si ujasnit kořeny kulturní adaptivní strategie. První velkou změnou, která stála na počátku evoluce lidského druhu, byla přírodní katastrofa před několika miliony let v oblasti rovníkové východní Afriky. Vznikla tu velká příkopová propadlina, která změnila klima, a proto došlo k nevratné ztrátě přirozeného domova našich hominidních předků. Ti do té doby obývali koruny stromů a byli proto adaptovaní na relativně bezpečný stromový způsob života. V důsledku klimatické změny se ocitali v křovinaté savaně. Pod hrozbou vyhynutí se museli geneticky přizpůsobit novým podmínkám.

Dnes víme, že vynucený život v savaně připomínal vyhnání z ráje, že vyžadoval obtížnější způsoby obstarávání obživy, stavbu primitivních příbytků na holé zemi i dokonalejší sociální organizaci. Zdá se, že většina populací našich vzdálených předků v této době vyhynula. V genomu početně omezených populací, které se dokázaly přizpůsobit, se příbuzenským křížením prosazovala útočná adaptivní strategie. Její součástí byla vloha k jazykové komunikaci a potřebě trvalé fyzické námahy. Už zde tedy vznikla biologická potřeba vytvářet kulturu jako náhradní ekologickou niku. Vědomí organické vazby s přírodou proto doplnila nutnost trvalého boje s okolním prostředím.

Ale ve svých textech často zmiňujete důležitou roli rozvoje zemědělství. Obdělávaní půdy samo o sobě nepůsobí příliš ničivě…

Druhá velká adaptivní změna, která odklonila kulturu od živé přírody, byla paradoxně nepřímým produktem objevu a rozvoje zemědělství. Téměř na konci jeho vývoje se totiž ve starých kulturách nečekaně objevuje období velkého duchovního vzepětí. Vznikají tu nejen monoteistická náboženství, ale zejména formativní abstrakce řecké vědy a filosofie. Protože Řekové, kteří kladli základy evropské filosofie a vědy, ještě neznali biologii ani lineární plynutí času, vzniká u vzdělaných lidí nepochopení a hodnotový odklon od živé přírody. Rozvojem stavitelství, řemesel a mořeplavby se prosazuje příklon k neživým předmětům, pevným strukturám, teoretickým postulátům a vztahům geometrie, k technologicky formativnímu vědění.

Řecká filosofie na jedné straně navazuje na mýtus a zdravý rozum, tj. podporuje jednoúrovňový způsob interpretace skutečnosti (který se dodnes vyučuje na školách), ale na druhé straně prosazuje falešnou identitu myšlení a bytí. A právě tuto myšlenku Platón i mnozí pozdější myslitelé, včetně náboženských, pochopili jako nadřazenost myšlení nad bytím. Zejména tyto dva rysy vytvářely základ predátorského duchovního paradigmatu. Vzdělaným lidem vnucovaly pojmy chybného mechanického předporozumění přírodě jako mrtvé látce, které jsou lidé nadřazeni a kterou mohou svobodně využívat, tvarovat i technicky oživovat.

Jak se tento vývoj promítá do současné situace?

Ve vztahu kulturních systémů k přírodě se do konce neolitické společnosti nic podstatného změnit nemohlo. Lidé i dále těžce pracovali, protože procesy, které mohli vůči přírodě obrátit, byly jen jejich vlastními silami, energií vody, větru a ochočených zvířat. Protipřírodně, tj. v souladu s predátorským duchovním paradigmatem se kultura začne chovat až v souvislosti s nástupem kapitalismu. Antické predátorské paradigma však k úplnému završení přivádí teprve dnešní kultura globální. Toto protipřírodní kulturní nastavení se totiž dokázalo transformovat také v nadřazenost a pýchu vědy, která se odcizila lidským zájmům, propojila se s kapitálem a pokoře k přirozenému světu se vysmívá. Pro svůj růst a prospěch obrací dnešní kultura proti přírodě nejen vědu ve výrobě, ale s podporou politiky i ve vojenství a v konečné osobní spotřebě. Vedle nejničivějších zbraní proti ní posílá i zbraně hromadného mírového ničení planety – například celosvětově šířené osobní automobily.

Dosud jsme si povídali o vztahu lidské kultury k planetě Zemi. Zkusme nyní zvětšit měřítko: týká se vámi navrhovaná změna také přístupu lidské společnosti ku Slunci a jeho významu?

Naše Slunce, které je pouze jednou z hvězd naší galaxie – ve vesmíru je však asi sto miliard galaxií a v každé z nich je asi sto miliard hvězd. Slunce je nejen přibližně tak staré jako Země, ale je pro ni také evolučně nejdůležitější hvězdou. Jako na své potravě na něm bezprostředně závisejí všechny zelené rostliny, a jejich prostřednictvím i tzv. vyšší formy života, které fotosyntézu nesvedou. Slunce totiž není jen zdrojem světla a tepelné energie, ale je také vysoce strukturovaným pramenem záření, které patrně vyvolává evoluční změny v genomech živých systémů, podílí se na neukončené evoluci biosféry.  V úctě starých kultur ke Slunci vidím proto skrytou úctou k Zemi, kterou Slunce oživuje. Dnes, kdy predátorská kultura Zemí pohrdá, kdy se není schopna sjednotit na jejích základních právech, na uznání její subjektivity, slábne bohužel i povědomí o velikosti a významu okolního vesmíru, slábne povědomí o existenciálním významu našeho Slunce. V důsledku znečištění atmosféry ze spalování fosilních paliv a v důsledku působení skleníkových plynů, sluneční záření může poškozovat živé systémy a Zemi nebezpečně oteplovat.     

Vývoj přírody, nepoškozený lidským přičiněním, je pro výš výklad světa zásadní. Kam tedy směřuje samotná příroda?

Již jsem uvedl, že pozemská příroda se vyvíjí přirozenou evolucí. Ještě připomenu, že tuto evoluci, podobně jako kulturní evoluci, nikdo neřídí. Při srovnávání přirozené a kulturní evoluce nesmíme ovem zapomínat na to, že přirozená evoluce, na rozdíl od evoluce kulturní, je od počátku biofilně nastavená. Složitý bakteriální život na Zemi vznikl totiž velmi brzy po ochlazení zemského povrchu, tj. už asi před 3,8 miliardami let. Tato evoluce, které je patrně napájená zbytkovou aktivitou velkého třesku, je komplexně onticky tvořivá, směřuje ke konstrukci vzájemně sladěných forem a systémů. Na Zemi vytvořila veškerou vestavěnou i zapsanou uspořádanost, neuvěřitelné bohatství přirozené informace.

Nemohu však souhlasit s velkým teoretikem evoluce Pierrem Teilhardem, že kosmická evoluce směřuje k bodu Omega, k cerebralizaci vesmíru. To nejen neodpovídá roli Země ve struktuře vesmíru, ale ani roli člověka ve struktuře biosféry. Ještě jinak a provokativněji řečeno, přirozená evoluce na Zemi určitě nesměřovala k člověku, nevrcholí člověkem, protože žádný vrchol nemá. Jak se ukazuje, vrcholí na všech větvích pomyslného stromu života. Dnes už spolehlivě víme, že člověk není na Zemi dlouho a že tu nebude do jejího konce. Z biologického hlediska je smrtelným zoologickým druhem, a proto je smrtelné i lidské dílo, umělá kultura. Život na Zemi existenciálně závisí na době svítivosti našeho Slunce, a má tedy před sebou ještě asi 5 miliard let přirozené evoluce.       

Ve svých textech navrhujete, aby lidé přiznali Zemi její vlastní subjektivitu. Co si pod tím lze představit?

Přiznání subjektivity Zemi považuji za předpoklad biofilního obratu kultury, za podmínku lidského přežití. Ale pod vlivem filosofické tradice jsme zatím přiznávali subjektivitu jen člověku (a dnes i dalším kulturním systémům včetně korporací). Údajně pasivní příroda byla objektem. V novověku byla tato iluze odvozována z Descartova dualismu res cogitans a res extensa. Geniální Descartes ovšem nemohl vědět, že člověk i okolní příroda jsou produkty téže přirozené evoluce. Teprve evoluční ontologie hájí názor, že příroda je aktivní a onticky tvořivá a že subjektivitu, nositele poznání a aktivity, musíme měřit tím, co vykonala, co vytvořila. A ptáme-li se, co vytvořila subjektivita Země, pak musíme odpovědět, že všechno neživé i živé včetně člověka. Člověk, tvůrce a subjekt kultury, pokud jde o planetu Zemi, odpovídá bohužel za zničení mnoha přirozených systémů a struktur. Nese tedy přímou odpovědnost za vyhubení jen jednou vytvořených biologických druhů, za znečištění, zamoření a oteplení planety. Domnívám se, že filosofické uznání subjektivity Země by mohlo být impulsem k její právní ochraně, teoretickou výzvou k přijetí a vymáhání Ústavy Země. Filosofický koncept takové ústavy jsem v pětijazyčné knižní verzi publikoval v roce 2015.       

V  jednom svém článku píšete: „Zemi proto musíme rehabilitovat, znovu ji učinit posvátnou, vrátit se k jejímu původnímu uctívání.“ Co to znamená? Jaké formy uctívání by vůbec byly v současné společnosti představitelné?

Odpovídá se mi obtížně. Dnes je totiž situace téměř opačná. Úzkostlivě chráníme kulturní památky, staré stavby a centra měst, nemáme, s výjimkou omezeného počtu chráněných krajinných území, žádný zákon na ochranu Země jako prokazatelně tvořivé živé bytosti. Pod tlakem ekonomického diktátu necítíme právní ani mravní odpovědnost za vyčerpaná ložiska ropy, rud a vzácných zemin, je nám lhostejné plošné kácení pralesů, úbytek úrodné půdy a rabování moří. Převládlo sporné ekonomické hledisko o přírodě jako o zdrojích, které samy o sobě nemají hodnotu. Domnívám se, že objektivní potřeba hodnotově rehabilitovat Zemi je velkým úkolem pro filosofii, umění a vzdělávací systém. Dílčí přírodní vědy mohou sice k úsilí o uznání posvátnosti Země vydatně přispět, ale boj za tuto velkou paradigmatickou ideu musí v teoretické rovině vybojovat evoluční ontologie. Myslím, že to bude jedna z bitev, které se povedou spíše shora, za pomoci vysokých teoretických argumentů, než zdola, z argumentů dnes světonázorově zmatené veřejnosti.       

V čem se může lidská kultura inspirovat u tvořivosti přírody? Jak by mohla naše společnost vypadat, pokud by své existování hlouběji propojila s kreativními silami přírody?

Myslím, že taková otázka by byla před několika lety nemyslitelná. Já ji ovšem pokládám za zásadní. Snažím se totiž prosadit teoretický i praktický biofilní obrat v nynějším protipřírodním směřování kultury. Součástí takového obratu by podle mého názoru mělo být nejen adekvátnější založení vědy, ale také biofilní založení vzdělávacího systému. Není tu místo na podrobnější argumentaci, a tak dodám jen to, že patrně už skončila éra redukcionistické fyziky jako dílčí vědy o neživém světě. Zejména této parciální vědě propojené s kapitálem vděčíme jak za dnešní technologický pokrok, tak za krátkozraký boj kultury se Zemí, za ztrátu schopnosti pozitivně spolupracovat s planetou.

Pesimistické ekologické filmy o oteplování a děsivém pustošení Země si vůbec nekladou vámi položenou otázku. Podaří-li se však biofilní obrat, budeme se u přírody nejen technologicky inspirovat, ale můžeme se k její slepé evoluci vlastní slepou kulturní evolucí pokorně symbioticky připojit. Budeme konečně s to zastavit válku se Zemí, hledat optimální formy spolupráce s její spolehlivě zajištěnou vzestupnou biologickou perspektivou. Všechny naše od přírody odtržené technologické prognózy jsou totiž s ohledem na konzervativní biologickou podstatu člověka nereálné.

Kdybyste mohl žákům na základních školách předat jednu myšlenku, která by to byla?
Jste přírodní bytosti, naučte se číst, psát a počítat, ale srdce ponechte na straně Země.

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984