Píš, ako (ich, to) poznáš

Čaro rozprávok  je v príbehoch. Keď to, čo sa deje, tečie ako rieka. Od prameňa. Náhlivo, búrlivo, rozvodnene, až napokon pokojne ústi do mora. Čo bolo, kto kde kedy bol, komu sa čo stalo. Až zazvonil zvoniec… neodmysliteľný  koniec. V poučení z poznaného, zažitého, že dobro zvíťazi nad zlom. Preto rozprávky,  bez ohľadu na vek, máme všetci tak radi. Nedajú sa nedočítať, nedopozerať, nedopočúvať.

Zdeněk Hrabica, novinár a spisovateľ.


Titulná strana časopisu Svět v obrazech, rok 1984, rozhovor Zdeňka Hrabicu s Indirou Gándhíovou.

Zdeněk Hrabica je skvelý rozprávač. Až rozprávkar. Jihlavský rodák, novinár (Mladá fronta, Svět v obrazech), spisovateľ literatúry faktu, ktorý takmer šesť z ôsmich desaťročí svojho veku žije v Prahe, má oba dary. Ten druhý predsa len s istým rozdielom. Jeho príbehy nie sú vymyslené. Sú skutočné. Na cestách postretal jednoduchých, ale aj významných ľudí. Bol s nimi v teréne, sedel za stolom, s niektorými robil rozhovory – Indira Gándhíová, Fidel Castro, Nikita Chruščov, Michail Gorbačov, George Bush st., Boris Jeľcin a iní. Mnohých, najmä ruských spisovateľov, básnikov, poznal až pod kožu, ako priatelia sú v jeho knihách – Jevgenij Jevtušenko,  Valentin Rasputin, Andrej Voznesenskij, Valentin Katajev, ale aj naši – Vladimír Mňačko či športová ikona Emil Zátopek. A to, čo je už mimo našej planéty, to má dôverne z prvej ruky od ľudí, ktorí  v tom inom, vesmírnom svete boli naozaj prví – od Jurija Gagarina, Valentíny Tereškovovej, Alexeja Leonova, z našich Vladimíra Remeka. V jeho novinárskych blokoch sú stovky rozhovorov, poznámok. Bol na takých miestach, kde sa iní tak poľahky nedostali. Také má i fotografie. Vždy mohol použiť známu vetu, že „z dobre informovaných kruhov som sa dozvedel“, lebo vždy to bolo osobne a osobné.

Obaly dvoch z deviatich kníh Zdeňka Hrabicu: Tváře bez retuše a Pět válek Ludvíka Svobody.

Zdeněk Hrabica je „stará škola“. Čiže – autentický, osobnostný. Trefný a prekvapivý. Ako spisovateľ literatúry faktu oživuje postavy, dátumy, udalosti . Pravdivé epizódy, vzácne detaily, výpovede vlastných, spomienky iných. Neuberá podstatu. Takže znejú, či skôr sa „lejú“ príbehy ľudí, stretnutia s dobrom i zlom, akoby – z  rozprávky. Čo už je umením ich autora v  knihách Lidé z Reportáže (1981), Muž, který velel mužům (1988), Jak jsem je potkal, Jak jsem je poznal (2001), Králičí hody (2003),  Kuba neznámá a objevovaná (2004), Vila pana prezidenta (2011), Pět válek Ludvíka Svobody (2013), Tváře bez retuše (2014).

Aj preto s ním táto priama, autentická, reč bez prekladu. Veď sme si nielen jazykovo stále blízki...

V Bratislave ste neboli štvrť storočia. Prečo taká dlhá odmlka na takú krátku vzdialenosť medzi Prahou a Bratislavou? Žeby ako dôvod (ne)chcený „rozvod“ medzi Česko-Moravskom a Slovenskom?     
– Slovensko a moji  milovaní Slováci  jsou  mojí  největší srdeční záležitostí; s tím se člověk musí narodit a je to dar do kolébky od  nejmilovanějších rodičů. Sice jsem nebyl pětadvacet let  v Bratislavě, ale byl jsem dvakrát ve Vysokých Tatrách. A proč jsem nebyl v Bratislavě? Jsem zvyklý mluvit pravdu, a v řeči Mistra Jana Husa řečí matky své uvádím: na to jsem už neměl. A pokud jde o rozdělení Československa? Žádný rozvod nemohu přenést přes srdce! Kdysi jsme v rodině uspořádali nádherný společný Štědrý večer  s rodinou Štundovou ze Sobranců,  na stole byl třeboňský kapr a slovenská kapustnica. A že jsme byli rozděleni? Můj kremnický kamarád mi jednou do života řekl: „Do manželstva a do zadku sa Zdeňko nepchaj!“  Držím se toho. A protože nejsem ani v případě děleni jednoho státu na dva hlavním pachatelem, nechtějte ode mně v čase adventním více slyšet. Jsem slušný člověk. 

Tento mesiac ste v hlavnom meste Slovenska pobudli tri dni. Čo sa v ňom zmenilo, čo zostalo? 
– Na Bratislavě i s odstupem let zůstává pro mně stejné jedno: skvělí lidé, Bylo to před pár dny, co mně  zase uhranuli. Zejména ti nejbližší, s nimiž jsem prožil mladá léta  - jmenují se Rudo Belan, Emil Polák a další. A pokud jde o jiné, nespěchejte, řeknu příště. I Petržalku vzpomenu... 

Jeden z malých zázrakov, stretnutie s Viliamom Turčánym na nábreží Dunaja.

Ak by ste mali vymenovať z vašich stretnutí, rozhovorov päť významných osobností, ktoré urobili na vás najväčší dojem – ľudskosťou, múdrosťou, prirodzenosťou, ktoré sú to bez určenia poradia?                                                   
 –  Vzor mého konání Egon Ervín Kisch (nemohu se mu v ničem rovnat) dbal a kynul každému svému kolegovi příkazem:  „Jdeš li za reportáží, překroč práh hřbitova!“ V Bratislavě mi k tomu nyní ve třech dnech nedali příležitost. Ale jistě nejenom v Bratislavě, ale v širém světě  bych jich v těch posvátných místech už dneska našel desítky, do nichž jsem se zamiloval. Pořadí si neodvažuji udělat, píšu o těch lidech knihy. Zůstaňme přitom. Ale já ten váš údajný můj zážitek celý otočím do života. Před pár dny, kdy jsem se po létech objevil ve městě na Dunaji, sháněl jsem se po básníku Viliamu Turčánym, přebásnil jako nikdo na světě Danteho Božskou komedii do slovenštiny. V daný moment nikdo z mých kamarádů nevěděl, kde Viliam bydlí a žije. Krok za krokem po nábřeží v dlouhé cestě jsem pozoroval novou výstavbu, obnovený Bratislavský hrad, mosty na řece, i ten Most Červenej armády, který jsem poznal jako devítiletý kluk, A tu náhle spatřuji proti vodě stojícího dědečka jako z pohádky, v dlouhém raglánu, s bílými vlasy a s mladou, doprovázející  ho  dívkou. Rozeběhl jsem se, zvolal jsem: „Viliame! Merlingen (švýcarské horské město, kde  Viliam  obdržel cenu za nejlepší přebásnění z italštiny)!“ Básník se odvděčil objetím a recitací v italštině. Ptám se:  Kde bydlíš, jakou máš adresu, máš e-mail, mobil a slyším: „Som človek minulého storočia!“ To byl jeden malý zázrak, jakých jsem v životě zažil několik.  

A čo Karel Gott? Neraz ste sa vyjadrili, že ste začínali spolu v jednom učilišti. V tejto chvíli mu všetci držíme palce v jeho boji s vážnou chorobou, no spomeňte si – aký to bol chlapčisko pred 65-timi rokmi?
– Rodiče uznávali jedině to, že jenom  řemeslo má zlaté dno. Podobně smýšlel i tatínek Karla Gotta. Sám jsem se vyučil univerzálním soustružníkem v pražském vysočanském ČKD Stalingrad, mladší Karel Gott se vyučil elektrikářem v pražské karlínské ČKD Dukla. Kam jsme se pohli, tam jsme se potkali. Je to skvělý člověk. Moje setkání s ním (bylo jich nespočítaně)  od mládí dodneška jsou nezapomenutelnými příběhy o charakteru muže a o standardu jeho umělecké veličiny,  jakých málo! Kolik jiných chtělo a chce do jeho života  i mého mluvit a radit, jakými  máme  být. Karel je nezlomný

S kozmonautami – Gagarinom, Tereškovou a Leonovom v Zakarpatsku, rok 1967.
 

Ktorá z vašich kníh sa vám písala najľahšie, a prečo, a ktorá najťažšie? Predsa niečo pod pás – ktorá je najviac objavná?
–  Člověk má za život jenom několik  nápadů, které stojí za řeč, za takové považuji knihu, kterou jsme napsali společně se starším synem Pavlem: „Muž, který velel mužům“ o hrdinovi od Zborova, Tobrúku a od Dukly, o armádním generálu Karlu Klapálkovi. Za zmínku stojí moje pozornost v literatuře věnovaná Juliu Fučíkovi a lidem kolem něho. Nejobjevnější knihou zůstává kniha o Karlu Klapálkovi, psali jsme ji proti zdi a i její nová podoba z roku 2006 vyšla zase proti zdi.  Rád jsem napsal Pět válek Ludvíka Svobody i poslední Tváře bez retuše, o Emilu Zátopkovi a jiné. Tady ale řeč nestojí. Všechny knihy se mi psaly, každá z nich, skoro jako nejtěžší. Cožpak je to něco nového, když si člověk opráší radu maminky: „Pomoz čertovi a čert se ti odvděčí“. To platí pro zaníceného autora a pro všechny režimy.

Nie každý dobrý novinár sa stane dobrým spisovatel´om, ak to skúsi. Kde je hranica, kde sú rozdiely, keď prestáva byť písanie profesiou, remeslom, novinárčinou a stáva sa umením, literatúrou?
– Profese spisovatele i novináře  je sžíravá. Je postavena na životním prožitku, na spolehlivém fungování hlavy, mozku, na zvědavosti a na lásce k jinému člověku, nikoliv na samolibosti. I pozitivní grafomanství – touha psát a psát a pevný zadek, vydržet tisíce hodin sedět a umět žít v samotě hrají svou roli.  Co jsme si včera stačili sdělit v jedné větě, k tomu dneska vycházejí tisíce knih, mnohé z nich nikdo nečte. Sám jsem podlehl knihomolství, bydlím v paneláku mezi knihami. Často se mně jiní ptají, jestli jsem je už všechny přečetl, odpovídám po staru: „Některé mám kvůli jedné nejmoudřejší větě!“ Ale ani to na ně neplatí, oni totiž už vůbec nečtou.

Ako reportér Mladej fronty na Bajkalsko-amurskej magistrále (uprostred v bielom kožuchu), rok 1978.














Vráťme sa do novinárskych čias. V decembri 1989 ste sa zúčastnili  legendárneho stretnutia Michaila Gorbačova a Georgeom Bushom st. na ostrove Malta. Svet bol uzbrojený, studená vojna už mrazila. Malta sa mala stať nádejou, že sa to všetko skončí. Skončilo?
– Byl jsem při všem, co jsem v životě zažil, velmi nezkušený a nevzdělaný. Dneska jsem si v novinách Právo přečetl se zájmem titulek: „ Obama: Putin je konstruktivní partner.“A tak si myslím, že nejsem zase tak úplně nezkušený a nevzdělaný, když už stejně jako já smýšlí i prezident USA  Obama.

Pred desiatimi rokmi ste sa o istých témach vyjadrili takto: „ Nie som veštec. Viem, že vývoj ide rýchlejšie, než si dokážeme predstaviť. K veľkým spoločenským zmenám určite dôjde skôr, než trebárs za dvadsať rokov. Je tu obrovský tretí svet, veľká Čína. Dnes sa nám môže zdať, že sa rozvíjajú veľmi priateľské vzťahy a styky medzi Čínou a Ruskom.“  Čo z prognózovaného platí pre dnešný svet?  Trafili ste sa? Predsa – utečenci…
–  Nechtějme na všechny otázky znát odpověď  okamžitě. Čína pracuje s prognózou v horizontu staletí. U nás se kdysi tvrdilo, že již tato generace bude žít v komunismu. Posléze se to opravilo, že až vymřou tyto generace, kterým to bylo vnuknuto, budou políbeny láskou a pravdou, které zvítězí nad lží a nenávistí. Dvacet čtyři roky mi trvalo, než mi bylo z mé dávné návštěvy u Indíry Gándhiové přiznáno, že autorem citátu je Mahátmá Gándhí a nikoliv Václav Havel.

 Foto: Archív Z. H.
Vyšlo v Petržalských novinách č. 20/27. 11. 2015