Pietní akt u Hlávkovy koleje
Stejně jako vloni proběhl před pražskou Hlávkovou kolejí 17.listopadu 2018 pietní akt k letošnímu již 79. výročí brutálního nacistického vystoupení spojeného s vražděním českých studentů, jehož oběti si podnes připomínáme. A na něž už od roku 2000 zcela vědomě zapomíná nejenom český trhací kalendář – jako na Mezinárodní den studentstva. Aktéři a zlosynové tohoto nestoudného aktu rok od roku hluboce mlčí, i když skutek sami připomínají.
Úvodní slovo k věci měl i letos předseda Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, prof. JUDr. Václav Pavlíček. Opět hlasitě připomněl v přítomnosti ústavních a státních představitelů, ministrů a akademických funkcionářů, včetně poslanců a senátorů obou komor Parlamentu České republiky, aby se této události dostalo po nepochopitelné aroganci znovuuznání.
I letos vzdal poctu studentským obětem z roku 1939 velvyslanec Slovenské republiky v Praze Peter Weiss; letos již jako jediný zahraniční diplomat.
Pozoroval jsem z přítomných činitelů jednoho po druhém. Stáli při slovech hlavních řečníků prof. Václava Pavlíčka a místopředsedy senátu Milana Štěcha (který ovšem není bez ztráty kytičky; pokud jde o jeho názory na dávnou historii, na druhou světovou válku, nedávno tvrdil, prý v ní zvítězil Winston Churchill nad Stalinem) a místopředsedy Českého svazu bojovníků Emila Šneberga, jako svíčky nebo jako solné sloupy. A ti, mnozí stejní opět s o rok starším máslem na hlavě se ani nezarděli. Akademické funkcionáře předstihl v požadavku nejmladší čelný činitel současného studentstva. Pozoroval jsem je všechny nejenom přes objektiv svého fotoaparátu Nikon, ale z očí do očí, ale ničeho jsem se nedopátral. Ta slova o navrácení Mezinárodního dne studentstva do místa, které mu náleží jako mementu II. světové války, jemuž požehnal prezident Edvard Beneš, ministr zahraničí Jan Masaryk, prezident USA Franklin D. Roosewelt, ministerský předseda Velké Británe Winston Churchill, zněla jako hrách na zeď házeti. Slyšeli je ještě ne tak dávno před stejnou budovou – ex-předsedkyně Parlamentu Miroslava Němcová, exministr Marian Jurečka, exministr Daniel Herman, expředseda Akademie věd Jiří Drahoš.
Někteří stejné opakovaně zaslechli nyní již ve svých zbrusu nových rolích.
Než jsem se nyní po ránu toho velevýznamného a památečního dne 17. listopadu 2018 objevil před Hlávkovou kolejí, oživil jsem si paměť. Před 29 roky 17. 11. 1989 jsem v davu z Albrechtova s blokem a fotoaparátem mašíroval na Vyšehrad a z Vyšehradu na Národní třídu a konal užitečné skutky; bázlivé jsem v „Hodinu H“ přivedl do místnosti někdejšího vydavatelství Novinář na Národní třídě několik účastníků, do budovy Lahůdkařství U Lipperta.
Co bylo k snědku nebo k vypití, mohl si každý posloužit a kdo potřeboval ze služebního telefonu zavolat domů, mohl. Pravidelně jsem vybíhal na Národní třídu! Vše co se odehrálo, jsem měl před očima.
Nikomu z mých svěřenců se nic nestalo!
U Národního divadla bouřili v tichosti, pozdější „válečný zpravodaj“, hvězdobijce – nyní europoslanec Jaromír Štětina a s kolegyní z redakce MF Danou Mazalovou, drželi v ruce popundeklovou tabulku s nápisem „Nejsme jako ONI!“ A měli prsty do véčka.
S mnoha aktéry se od té chvíle na desetiletí kamarádím, byli jsme u toho, když se lámaly dějiny a nedáme si dodneška nic od nikoho nabulíkovat. Poznal jsem toho dne hodně zajímavých lidí a lidiček, herce Josefa Kemra v džínovém tralaláčku, novináře a mladého spisovatele Petra Hájka, fotografa – kolegu Bedřicha Kocka, pozdějšího muže z Úřadu MČ Praha 11. Pochodovali z Albertova, nebo došli až na Národní třídu.
Bylo jich hodně, které jsem poznal, zbabělci utekli už ze startu. Vzali do zaječích. K lítosti později vystoupili hned poté, když čas oponou trhnul, na boží světlo jako disidenti!
A my na ně nekřičeli – Sláva mu, on je pašák.
I letos jsem zase jako novinář pozoroval cvrkot, u Hlávkovy koleje zařval na Tomio Okamuru neznámý muž s českou vlajkou: „Hanba Okamurovi!“ Nikdo se k němu nepřipojil, z ČT 24 jsem se dozvěděl, jak jiní házeli Zemanovy, Babišovy, Okamurovy květiny na Národní třídě do odpadkových košů; policie nic nekonala. Kdysi panoval úřední zvyk, že stuhy z věnců a kytic státníků musely být natrvalo archivovány.
Jsem ve velkém očekávání, co se bude dít v příštích hodinách a dnech, moc jsem na to zvědav.
Jak budeme všichni vespolek a všude konat.
Foto: Autor
