Reklama
Reklama

Pane prezidente…

(ještě je šance zachránit smlouvu Nový START)
Počet zobrazení: 1006

Politolog Oskar Krejčí se ve svém komentáři zamýšlí nad tím, jak by končící nebo nově zvolený prezident Spojených států mohl zachránit smlouvu Nový START.

Dnes, v pondělí, zůstává Donaldu Trumpovi třicet dní na to, aby prodloužil dohodu s Ruskem o omezení strategických zbraní, nazývanou Nový START. Pak tu zbude ještě šestnáct dní, během kterých by mohl uvedenou smlouvu prodloužit nový prezident. Nestane-li se tak ani v jednom případě, 5. února příštího roku dohoda Nový START přestane platit. A to bez náhrady. Kreml několikrát vyjádřil přání smlouvu prodloužit, Bílý dům však mlčí. Pravda, rozhodnutí týkající se strategických zbraní se připravují v utajení. Z okolí Joe Bidena uniká seznam aktivních opatření, která by měla signalizovat určité změny v zahraniční politice – ale zmínka o dohodě Nový START mezi nimi chybí.

Trump by ovšem mohl udělat gesto.

Vy to pochopíte…

V Bílém domě zatím dávají najevo, že se nechystají stěhovat, ale někdo by tam přece jenom mohl začít pracovat na tom, čemu se ve Spojených státech říká farewell address – prezidentův dopis či projev na rozloučenou. Dva z nich si zaslouží, aby byly citovány i dnes, a to nejen v amerických učebnicích: dopis George Washingtona z roku 1796 a televizní projev Dwighta Eisenhowera z roku 1961.

  • George Washington v dopise „přátelům a spoluobčanům“ mimo jiné napsal, že „velkým pravidlem našeho jednání vůči zahraničním státům je rozšiřovat naše obchodní styky, ale zároveň mít s nimi co nejméně politických styků.“ Podle Washingtona „naší nejvlastnější politikou je vyhnout se permanentním aliancím s jakoukoli částí zahraničního světa“. Text obsahuje i pozoruhodnou tvrdou kritiku tehdy vznikajících politických stran.
  • Dwight Eisenhower ve svém projevu k „drahým Američanům“ mimo jiné varoval před nadměrným nárůstem vlivu vojenskoprůmyslového komplexu: „Spojení obrovského vojenského establishmentu a rozsáhlého vojenského průmyslu je pro Ameriku novou zkušeností. (Jeho) celkový ekonomický, politický, dokonce duchovní vliv je pociťován v každém městě, státě, v každém vládním úřadu… Možnost zničujícího růstu této nežádoucí moci existuje a bude trvat.“

Slovům na rozloučenou prezidenta Spojených států naslouchají dějiny. Tedy – když se ono vystoupení povede. Je teď na Donaldu Trumpovi, zda dokáže v závěrečných dnech svého pobytu v Bílém domě nasměrovat, jak se na něho má vzpomínat. Zda pochopí, že by poslední hodiny svých prezidentských pravomocí neměl vyplýtvat pouze na amnestování některých svých přátel. Jestli pochopí, že má jedinečnou šanci vymezit se vůči tomu, co pokládá za nebezpečí pro USA. Třeba definovat podstatu toho, čemu se říká deep state, zda dokáže říci, proč neměl nikdy dost spojenců na „vysušení washingtonské bažiny“. Mohl by sdělit, co by dělal, kdyby byl znovu zvolen. Třeba za čtyři roky, když se Joe Bidenovi nebude dařit. Třeba by si mohl postavit most do buducnosti v podobě předložení smlouvy Nový START.

Vy to vyřešíte…

Donald Trump toho moc nevyřešil, odchází od nedodělané práce. Všechno skončilo tak nějak napůl, někdy by se chtělo dodat „naštěstí“: chaotická rozhodnutí týkající se nového koronaviru mají nezvratné tragické důsledky a to, co se dá napravit očkováním, projeví se až v létě; vojáci USA na Blízkém východě nadále jsou; cesta k míru mezi Izraelci a Palestinci, Araby a muslimy zůstává stále zarubaná; dohoda o severokorejském jaderném programu nebyla podepsána; NATO se netransformovalo – natož aby se zmodernizovalo; Írán se nevylekal a díky tlaku Washingtonu se přibližuje k reálnému jadernému zbrojnímu programu; vztahy s Ruskem zůstaly na úrovni „pozdního Obamy“; Čína vzkvétá a deficit USA roste. A tak by bylo možné pokračovat.

Bidenova politika může přinést okamžité viditelné změny. USA se vrátí do Světové zdravotnické organizace a snad i do UNESCO; obnoví se podpis Spojených států na Pařížské klimatické dohodě; zlepšení vztahů se státy EU/NATO je snadné v rovině kultivace diplomacie, srovnat krok například ve vztahu k dohodě o íránském jaderném programu bude od Bílého domu vyžadovat odvahu. Otázkou je, zda nová administrativa dokáže reálně, nejen slovně, přesunout pozornost Washingtonu z Blízkého východu na indo-pacifický region – jak už to Bílý dům avizuje od dob Baracka Obamy. Najde partnerský vztah k Moskvě? Dokáže přijmout neměnný fakt, že moc Číny roste a bude dále růst? Dokáže Bidenův tým přejít od konfrontace ke kooperaci, od úsilí o hegemonii k promyšlené obhajobě zájmů USA v podmínkách multilateralismu?

Vy všechno víte…

Nový START je téma pro oba prezidenty – jak pro odcházejícího Donalda Trumpa, tak pro přicházejícího Joe Bidena. Oba to vědí, avšak v této chvíli se zdá, že poprvé od května 1972 bude svět bez dohody Washingtonu a Moskvy o kontrole strategických zbraní. A to v situaci, kdy do zbraňových systémů kvapem proniká umělá inteligence. Odpovědnost Spojených států a Ruska je do očí bijící, neboť dohromady ovládají více než 90 % globálního jaderného arzenálu, přičemž každá z těchto supervelmocí vlastní zhruba 1350 strategických náloží. A dalo by se mnoho z nich ubrat, neboť kvalifikované propočty už dávno říkají, že dopad pouhé stovky z nich na citlivé hospodářské, kulturní a politické uzly může poslat kvalitu života zbytků obyvatel každé z těchto zemí o několik civilizačních stupňů dolů.

krejci_zbrane.png

Graf, který byl převzat ze serveru organizace Arms Control Association sídlící ve Washingtonu ukazuje,  jak se vyvíjel globální nukleární arzenál. Podle něho nejvíce jaderných náloží bylo ve světě v roce 1986, pak nastal pokles až na současných přibližně 13,5 tisíc náloží. Uvedená čísla ovšem klamou. Roste totiž „užitná hodnota“ těchto náloží: nepřetržitě jsou vylepšovány staré a zaváděny nové strategické nosiče; zvyšuje se také přesnost zásahu. Graf ale skrývá ještě další tajemství. Nahlížen v celkovém kontextu doby ukazuje, že smlouvy navazovaly na pochopení možných důsledků jaderné katastrofy vyrostlé z kubánské raketové krize v roce 1961. Neméně závažné je, že smlouvy o kontrole strategických zbraní nenastartovaly růst důvěry, ale naopak byly výsledkem přesných propočtů a předcházejícího prohloubení vzájemného porozumění. Zdá se, že dnes na Západě chybí státníci, kteří by rozuměli logice strategických zbraní a zároveň měli schopnost vcítit se do zájmů a záměrů partnerů či případných protivníků.

Vy nás zachráníte…

V neděli téměř bez povšimnutí uplynulo 200 let od skončení opavského kongresu Svaté aliance. Tato dohoda tří monarchů upadla v zapomnění hlavně díky většině historiků s liberálním nebo levicovým zaměřením. Těm se nelíbí skutečnost, že Svatá aliance byla zaměřena proti případným radikálním změnám v Evropě. Opavský kongres v přijatém dokumentu dokonce přímo slibuje vojenský zásah smluvních stran v zemích, kde dojde k revolucím. Jistě odsouzeníhodné. Jenže Svatá aliance kromě kontrarevolučního poslání představuje také nebývalou mírovou smlouvu: slibuje věčný mír mezi panovníky s odlišným pojetím křesťanství – pravoslavným ruským carem, katolickým císařem v Rakousku a protestantským pruským králem. To není málo: uvádí se, že během třicetileté války mezi katolíky a protestanty zahynulo v bojích, ale hlavně na doprovodné nemoci a hlad, přibližně osm milionů lidí, na německém venkově dokonce 40 % obyvatel. Dnes jsou příčiny této smrtící náboženské nenávisti, která si nezadala se současným sporem šíitů a sunitů, zapomenuty a zdají se nepochopitelné. Stejně jako se mnohé z příčin soudobých politických sporů budou našim potomkům jevit jako nesmyslné.

Jenže se zapomenutím příčin krvavých konfliktů mizí i porozumění pro jejich nebezpečnost. Představa o potřebě míru v dobách Svaté aliance vyrostla z hrůz napoleonských válek. Krymská válka však ukázala, že tato vzpomínka vybledla s příchodem nové generace politiků a vojáků. Obdobně se vytratila emoce spojená s prožitky týkajícími se španělské chřipky či kataklyzmat světových válek. Bolestné pocity vystřídala různě interpretovaná dějepisná informace, kdy ideologické předsudky zdivočelého pražského konšela mohou díky veřejnoprávní pomoci znamenat víc než vědecká analýza.

Po šedesáti letech vybledla i vzpomínka na kubánskou raketovou krizi a na radost spojenou s prvními úmluvami o kontrole strategického zbrojení. Přesto by mohl jeden z amerických prezidentů smlouvu Nový START zachránit a získaný čas i důvěru by pak mohly Washington a Moskva využít k přípravě dohody nové, lepší. Jenže vnější signály naznačují, že se tak nestane. Rusko sice v uplynulých týdnech veřejně testovalo snad všechny své systémy strategických zbraní, Vladimír Putin ukázal funkční úkryty prezidenta v případě války – aby i méně vnímaví politici pochopili, že vyhrát válku nad Ruskem nelze. Z druhé strany však zároveň došlo k výraznému oživení protiruských kampaní. V několika agenturních centrech došlo simultánně k repríze hry o otravě disidenta na objednávku Kremlu, zároveň zní z ministerstva zahraničí USA obviňování Ruska z kyberútoků na federální úřady USA. Obé bez důkazů, ale za servilní pomoci novinářů, pro které je výraz „investigativní“ pouhopouhou náhražkou slovního spojení „černá propaganda“.

Jen kousek štěstí…

Pověstný kousek štěstí v podobě prodloužení smlouvy Nový START zatím přebíjí karta vidiny zisku a provizí spojených se zbrojením. Marná byla Eisenhowerova varování před vojenskoprůmyslovým komplexem – absurdní divadlo kolem 10 miliard v Poslanecké sněmovně České republiky na téma „bezzubé vlče se nažralo a koza zůstala celá“ ukazuje, že americký vojenskoprůmyslový komplex bez nesnází dosáhne už i do středovýchodní Evropy. Na Washingtonovu výzvu vyhýbat se aliancím zapomněli ve městě po něm pojmenovaném už během 2. světové války; zdá se, že prvnímu americkému prezidentovi dnes více naslouchají v Pekingu.

Spojené státy čeká v lednu hlubší pochopení toho, co v dopise na rozloučenou George Washington psal o hrozbě plynoucí ze vzniku politických stran. První americký prezident, obdobně jako druhý československý prezident[*], vykreslil nebezpečí stranictví v mnoha podobách: vytváření alternativní vlády; povyšování stranických zájmů nad zájmy národa; podněcování žárlivosti mezi skupinami a regiony; vyvolávání umělých poplachů, nepokojů a povstání; mstivost vůči jinostraníkům; otevírání přístupu cizích zájmů k vládě v USA. To vše pokládal George Washington za hrozbu a to vše se blíží spolu s inaugurací nového prezidenta Spojených států. Kdo by v takové chvíli v Bílém domě myslel na konstruktivní zahraniční politiku?

*          *          *

Přát si k Vánocům, aby prezidenti zachránili smlouvu Nový START, je asi chvályhodné. Je tu ale drobný problém, který provází lidstvo, co svět světem stojí. Jaromír Nohavica o něm hovoří v písni Pane prezidente. Mluví hlasem člověka, který věří, že prosebným voláním směrem vzhůru něco změní. Obrací se k těm, kteří snad ani nemohou jeho přání slyšet – natož vyslyšet. Je to píseň o zoufalé beznaději pramenící z naivní důvěry v možnosti, schopnosti a ochotu vládců pomáhat těm dole.

Odkazy:

[*] Viz Beneš, Edvard: Povaha politického stranictví. Praha: Státní nakladatelství, 1923 (nebo Praha: Professional Publishing, 2015); Beneš, Edvard: Stranictví. Sociologická studie. Praha: Nakl. J. Forejtka a V. Beneše, 1912; Beneš, Edvard: Demokracie dnes a zítra. Praha: Čin, 1946.

(Komentár uverejňujeme v rámci spolupráce s českým webovým časopisom !Argument)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama