Reklama
Reklama

Oskar Krejčí: Sametová revoluce

Počet zobrazení: 2874


sametova-revoluce.jpgMinulý mesiac vyšla nová kniha českého politológa a spolupracovníka Nového slova Oskara Krejčího Sametová revoluce.  Kniha zhŕňa, ale tiež dopĺňa spomienky a úvahy tohto priameho účastníka prevratných udalostí v Československu pred štvrť storočím. Táto práca bývalého poradcu dvoch predsedov federálnej vlády obsahuje:

  • Charakteristiku štyroch predstáv o príčinách zamatovej revoluce – hrdinskú legendu, konšpiračnú teóriu, víziu antropologických dôvodov a geopolitických príčin.
  • Zásadným spôsobom rozšírený súbor statí Pohled ze Strakovky, doplnený o fotografie a kopie dokumentov. 
  • Esej Desatero o polistopadové svobodě a mravnosti.
  • Štúdiu Konec českých dějin.

    (Oskar Krejčí: Sametová revoluce, Professional Publishing 2014, 160 strán)

oskar_krejci_3.jpgKnihu si bude možno kúpiť na besede autora na Klube Nového slova, ktorá je vo štvrtok 5. júna o 16.30 v zasadačke Inštitútu ASA, Gunduličova 12, Bratislava.

Pre čitateľov Nového slova prinášame ukážku z druhej časti knihy:

…Nekonečný proud lidí z Německé demokratické republiky nechával svá auta v ulicích Prahy. Často před Strakovkou – přesně řečeno Strakovou akademií, novobarokní budovou, kde sídlil Úřad předsednictva vlády československé federace – jedno auto dokonce s nemluvnětem, které pak zachraňovala Bezpečnost. Tento proud lidí přinášel dogmatickým obhájcům byrokratického socialismu nedvojsmyslné sdělení: mnozí mladí a úspěšní – kdo jiný mohl mít tehdy auto? – ze země, která měla být vzorem věrnosti zestárlým pořádkům, jsou ochotni riskovat majetek, kariéru, ale také odloučení od rodin za příslib svobody a prosperity.

Za uprchlíky tehdy z Berlína směřoval požadavek, aby Československo uzavřelo hranice, což Praha s ohledem na mezinárodní situaci odmítla. Příznačné pro onu dobu je, že Hans-Dietrich Genscher, tehdejší ministr zahraničních věcí SRN, odletěl do Prahy letadlem, které ještě nemělo souhlas přijímací strany. To samozřejmě není přípustné. Problém nastal v okamžiku, kdy se ukázalo, že si nikdo z vedení strany a státu netroufá dát Genscherově cestě souhlas, ale ani let zamítnout. Celý problém přistál na stole Miroslava Pavla, který z moci tiskového mluvčího federální vlády cestu odsouhlasil... Když svůj čin dodatečně oznamoval Adamcovi, premiér jen stručně řekl, že rozhodl dobře. Samozřejmě s vědomím, že jeho podřízený k takovému rozhodnutí neměl žádné kompetence. Je málo tak srozumitelných příkladů rozpadu moci v tehdejším socialistickém Československu.

Kancléř Spolkové republiky Německo Helmut Kohl tehdy telefonoval předsedovi československé federální vlády Ladislavu Adamcovi. Prakticky to vypadalo tak, že pracovník Kohlova sekretariátu zavolal československému premiérovi do jeho kanceláře, kde telefon převzal ředitel zahraničního a protokolárního odboru Úřadu předsednictva vlády Václav Soukup. Ten vedl přímo s kancléřem Kohlem podle Adamcových průběžných pokynů německy rozhovor. Výsledkem jednání byla dohoda o odjezdu uprchlíků z ambasády do SRN, tedy nikoliv jejich navrácení do Německé demokratické republiky. Kohl řekl československému premiérovi, že může kdykoliv počítat s jeho pomocí. Takové věty si vyměňují politici na vrcholu úspěchu – když jeden z nich padne, druhý na svá slova zapomene. To byl i tento případ.

Den poté, kdy odjel vlak s utečenci, zrušila Německá demokratická republika bezvízový styk s Československem. NDR se chystala na velkolepé oslavy 40. výročí svého založení – a zároveň se řítila ke svému zániku. Nic se ale nedálo jen díky Československu. Celkem za ony srpnové a zářijové dny uprchlo z NDR 24,5 tisíce lidí. Většina z nich přes maďarsko-rakouskou hranici, na níž byly v květnu 1989 odstraněny zátarasy, a turisté z NDR ji začali houfně využívat. Navíc 11. září vypovědělo Maďarsko smlouvu s NDR o pravidlech cestování, a to s odvoláním na závěry helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci.

V Polsku oněch dnů pokročil vývoj ještě dál. V srpnu nastoupil do funkce předsedy vlády Tadeusz Mazowiecki, představitel do té doby opoziční Solidarity. Stalo se tak na základě dohod uzavřených na jednání u kulatého stolu, které v Polsku probíhalo od února do dubna, a červnových voleb, v nichž Solidarita zvítězila na celé čáře.

Ke skutečnému zlomu došlo až po telefonickém rozhovoru posledního předsedy vlády z řad Polské sjednocené dělnické strany Mieczysława Rakowského s Michailem Gorbačovem. Ten sám – prý po chvilce váhání – jménem ústřední mocnosti Varšavské smlouvy rozhodl, že výsledky voleb mají být uznány. Geopolitické oddělování Sovětského svazu od NDR započalo.

Obdobně se později dohodl s Helmutem Kohlem, že SSSR nebude bránit sjednocení Německa. V době revolucí se čas zrychluje a Gorbačov po telefonu dodatečně schvaloval události v marné snaze vypadat jako ten, kdo ještě o něčem důležitém rozhoduje.

Praha byla na chvostu dějin, ale mnozí již věděli, co se děje, Protože nebyly vnitřní síly, které by dokázaly změny prosadit, nabízelo se jediné řešení: opřít se o reformisty v Moskvě. Když na jaře spolupracovníci Ladislava Adamce vyzývali svého předsedu, aby se víc opřel o reformní síly v Moskvě, jeho odpověď byla jednoznačná: „Polský i maďarský premiér mě ujistili, že jim Gorbačov v ničem nepomohl.“ Přesto však Adamec snahy tohoto typu vyvíjel.

S Adamcovým posvěcením v květnu 1989 odletěl do Moskvy Miroslav Pavel, který byl tehdy pověřen vedením tiskového odboru a vykonával funkci tiskového mluvčího vlády. Jeho úkolem bylo vysvětlit beznadějnou situaci v Československu. Byl to on, kdo sice po dohodě s Adamcem, ale jen a jen na základě vlastního rozhodnutí a osobního rizika, tedy bez jakékoliv konzultace s odpovědným oddělením ÚV KSČ, komentoval zásah Bezpečnosti proti manifestantům 28. října 1989 poznámkou, že situaci je nutné řešit politickými, ne bezpečnostními prostředky. Později se podílel na přípravě dohod o uprchlících z NDR a aktivně se účastnil jednání s Občanským fórem a Veřejností proti násilí.

Onoho května byl Miroslav Pavel hned na letišti přivítán zástupcem československého velvyslanectví, který jej doprovázel na všechny předem domluvené schůzky. Pavel vždy večer svému průvodci a ochránci sdělil, že je unaven a odchází si odpočinout do hotelu. Potom teprve následovaly skutečně důležité schůzky.

Ovšem i při dopoledních diskusích zažil příhody, které symbolicky vyjadřovaly budoucí obraz vztahů Sovětského svazu k Československu. Například akademik Oleg Bogomolov na upozornění, že Sovětský svaz má zodpovědnost za politické vedení, které dosadil, se smíchem odpověděl: „Vy byste byli nejradši, kdybychom si je zase na tancích odvezli zpátky!“ Jenže ono to již tehdy vůbec nebylo k smíchu.

Miroslav Pavel se z Moskvy vrátil otřesen: na pracně a napůl konspirativně připravených schůzkách jej sovětští partneři pozorně vyslechli, vše si pečlivě zapsali – nic však neslíbili a nic neudělali. Miroslav Pavel riskoval právě tak hodně jako na první pohled zbytečně. Ve skutečnosti ale přivezl do Prahy mimořádně cennou informaci: z Moskvy nelze očekávat ani pomoc, ani bránění změnám. Ne všichni ale dokázali této zprávě plně porozumět, byť některým výrazně pomohla k vyjasnění pozic při pozdějším jednání s opozicí.

Obdobně Kreml postupoval i v rozhodujících listopadových dnech. Velvyslanectví SSSR tehdy představovalo nekontrolovatelné ohnisko moci, přičemž o řadě jeho pracovníků se dalo říci, že budou hájit již téměř mrtvé pořádky. Proto lidé z Adamcova okolí zprostředkovali přílet dvou hlavních reprezentantů Moskvy, kteří měli zajistit nezávislé spojení na státní i stranické orgány v Sovětském svazu, tedy bez vědomí ÚV KSČ a sovětské ambasády. Vždyť ještě 20. listopadu, když vláda přijímala proti vůli Ladislava Adamce prohlášení, jež zcela neadekvátně hodnotilo zásah Bezpečnosti na Národní třídě, dva místopředsedové vlády jeho obsah konzultovali s pracovníkem sovětského velvyslanectví.

Před zasedáním ÚV KSČ 24. listopadu 1989 vyslal Ladislav Adamec do Moskvy ředitele zahraničního odboru Úřadu předsednictva vlády Václava Soukupa. Úkol byl jednoznačný: navázat přímý kontakt s tamním vedením. Soukup se obrátil na své známé v Moskvě, které získal během své několikaleté práce v RVHP, s žádostí, aby byli do Prahy posláni speciální emisaři, kteří by zajistili tok informací nezávislý na diplomatech z velvyslanectví.

Po Praze se tehdy povídalo, že Adamec odletěl do Sovětského svazu. Důvodem nebyla pouze skutečnost, že se dva dny neukázal na veřejnosti a všichni, kdo jej hledali v kanceláři premiéra, byli přesměrováni na jeho poradce. Zmatek způsobila skutečnost, že pracovnice úřadu federální vlády omylem objednala letenku nikoliv na jméno Václava Soukupa, ale Ladislava Adamce. Adamcovo jméno se dostalo i do svodky Bezpečnosti. Shodou náhod nemohlo letadlo, v němž se Soukup vracel, přistát v Praze. Ministr vnitra dostal příležitost dramaticky oznámit tehdejšímu generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Miloši Jakešovi, že Adamec navštívil Moskvu a právě přistál v Ostravě, neboť pražské letiště kvůli špatnému počasí nepřijímá. Protože život tropí hlouposti, sdělil mu tuto zprávu – v přítomnosti Adamce.

Emisaři z Moskvy přijeli – avšak shodně v Úřadu předsednictva vlády tlumočili, že (a) mají příkaz do ničeho se nevměšovat, (b) že si přejí setkání s představiteli Občanského fóra. Nic víc, nic méně. Jakýkoliv pokus překročit tento mandát vlastní iniciativou – a tyto pokusy pohříchu byly – Moskva striktně odmítla. Václav Soukup pak těmto emisarům zajistil přijetí v Občanském fóru.

Zvyk je železná košile a naděje umírá poslední, a proto ještě v listopadu, v nejméně vhodnou chvíli vzpoury proti nové vládě 15 : 5, odlétl Ladislav Adamec do Moskvy na poslední zasedání politického poradního výboru Varšavské smlouvy. Cestoval s příslibem soukromého setkání s Michailem Gorbačovem, od kterého organizátoři očekávali, že se Adamec vrátí jako oficiálně posvěcený reformátor a spojenec východní mocnosti. Československá delegace byla sice ubytována ve státní vile číslo 1 na tehdejších Leninských, dnes Voroběvových horách, což v diplomatické řeči byl projev respektu, ale vše už bylo jinak.

Před začátkem jednání požádal Adamec o schůzku s Gorbačovem mezi čtyřma očima. K setkání došlo o přestávce a trvalo přibližně deset minut. Podle Adamcových slov jej Gorbačova vyslechl, ale žádnou podporu neslíbil. Obdobně se zachoval Gorbačov i vůči svým soudruhům z NDR. Žádná mocnost na východě Evropy již v těch dnech neexistovala. Jediným reálným výsledkem Adamcovy cesty byl pozdější příjezd vysokého představitele aparátu ÚV KSSS. Ten pak byl představen důležitým partnerům z Občanského fóra.

Druhý den při snídani přišly do Moskvy zprávy o dalších demonstracích v Praze. Karel Urbánek, který byl také členem delegace, se zapsal do historie nezapomenutelným návrhem, že by se snad mělo nechat obsadit letiště, pošta a telegraf. Adamec, brunátný v obličeji, zavolal ředitele zahraničního odboru Václava Soukupa do vedlejší místnosti a ulevil si: „Tak vidíš, s kým mám spolupracovat…“ Je zřejmé, že cesta do Moskvy přispěla k Adamcovu pozdějšímu rozhodnutí abdikovat.

Neměli to tehdejší sovětští emisaři, diplomaté či vojáci snadné. Ráno po Adamcově abdikaci za ním přijel pracovník sovětského velvyslanectví v Praze, s nímž měl premiér zvláště dobré vztahy. Adamec tehdy pověřil svého poradce, aby onomu sovětskému diplomatovi sdělil, že ho nepřijme. Když mu to oznamoval, sovětský diplomat stále opakoval: „Ja panimaju, ja eto panimaju.“ Měl v očích slzy.

Deset let po sametové revoluci Michail Gorbačov přiletěl na oslavy do Prahy. Požádal, aby na slavnostní recepci na Hradě byl pozván i Ladislav Adamec. Adamec měl tehdy za sebou víc než dvacet nejrůznějších výslechů. Nová elita s ním zacházela jako s  nepřítelem, černobílá hranice mezi vítězi a poraženými už byla pevně zakreslena. Gorbačov se Adamce nikdy nezastal. Chtěl ovšem vypadat jinak než netolerantní politici v Česku. Přes naléhání Hradu Adamec nakonec pozvání odmítl. Svému bývalému poradci to zdůvodnil slovy: „To by mi kamarádi neodpustili.“

Priemer: 5 (24 hlasov)
     
Reklama
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama