Reklama
Reklama

Ohrožený start

Počet zobrazení: 1149

Politolog Oskar Krejčí ve svém komentáři upozorňuje na nebezpečí, že během několika měsíců může svět přijít o jednu z nejdůležitějších smluv, které udržují jaderné zbrojení pod částečnou kontrolou.

Počátky nejdůležitějších politických událostí bývají zpravidla skryté. To platí zvláště o diplomacii mocností, kde se často míchají snaha udržet tajemství týkající se konečného cíle a manévry spojené s taktikou. Utajování se netýká jen partnera či protivníka, ale také veřejnosti, jejíž emoce spojené s neúplnou informací mohou výrazně narušit či přímo zničit vlastní záměr jednání. Navíc, když se do záležitostí mezinárodní politiky zapletou laici jako pražští konšelé či nějaký ten senátor-amatér, bývá z toho poměrně slušný zmatek – a ostuda. Někteří autoři proto tvrdí, že zahraniční politika je záležitostí aristokracie. Vhodnější ale je říkat „měla by být“ aristokratická a zdůraznit, že se jedná o aristokracii ducha, nikoliv rodu. V každém případě má diplomacie svojí povahou tak trochu nedemokratický charakter.


Skryté jednání

Minulý týden se v Helsinkách sešli vyjednávači ze Spojených států a Ruska, aby projednali osud jedné z nejdůležitějších smluv, která reguluje zbrojení: Nový START. Schůzka proběhla za minimálního zájmu sdělovacích prostředků, což však není dáno pouze utajením samotného jednání. Zájem by měl vyvolat fakt, že tato úmluva o omezení strategických jaderných zbraní, nedojde-li k nějaké nové dohodě, vyprší počátkem února příštího roku – a pak by svět mohl jen přihlížet obnovenému divokému závodu v nukleárním zbrojení.

Dohoda Nový START (START je akronym z anglického Strategic Arms Reduction Treaty, tedy Dohoda o omezení strategických zbraní) byla podepsána prezidenty USA a Ruska v dubnu 2010 v Praze. Jedná se o sedmou dohodu mezi Washingtonem a Moskvou týkající se kontroly zbrojení v oblasti strategických útočných zbraní čili o redukci počtu a stanovení limitů pro povolené množství nosičů a pro počty jaderných náloží strategického určení. Tedy zbraní, které jsou schopné jedním úderem trvajícím méně než hodinu dosáhnout konečných cílů války. Například zničit lidskou civilizaci. Každá z těchto úmluv je jiná, ta, které se říká Nový START nebo START-III, stanovila počet strategických nukleárních náloží na 1550 jak pro USA, tak pro Rusko. Zmenšen byl počet mezikontinentálních raket, balistických raket odpalovaných z ponorek a strategických bombardérů na 700 (dalších sto nosičů může zůstat v rezervě).
 

Neurčitý stav

Jak ukazuje následující graf, podle serveru Arms Control Association je aktuálně ve světě téměř 13 500 jaderných náloží. Z grafu vyplývá, že limity stanovené dohodou Nový START jsou plněny. Samozřejmě za předpokladu, že dokážete odlišit strategické nálože v bojové pohotovosti od těch, které jsou jenom uskladněné či určené k rozebrání. Washington a Moskva to rozlišit umí, smlouvu Nový START doprovázejí i pravidla týkající se stálého vzájemného informování o změnách a zásady kontroly plnění dohody.

krejci_nuclear.png

Smlouvy tohoto typu jsou výsledkem usilovné práce, ovšem obsahují řadu kompromisů a zadních vrátek umožňujících zdokonalování jaderných arzenálů. Tak například v té první dohodě, podepsané v roce 1972, SALT I  (SALT je akronym z anglického Strategic Arms Limitation Talks – tedy Rozhovory o omezení strategických zbraní), byl zmrazen počet odpalovacích zařízení. Nebyl však stanoven práh pro jaderné nálože. Stalo se tak v době, kdy se rodil systém hlavic s více samostatně naváděnými náložemi (MIRV – Multiple Independently Targetable Reentry Vehicle) jak na mezikontinentálních raketách, tak i na raketách odpalovaných z ponorek. Výsledkem bylo, že od podpisu této smlouvy do roku 1978 stouplo množství jaderných náloží v strategických silách USA téměř 4,3krát. Americká raketa LGM-118 Peacekeeper mohla nést až 12, sovětská R-36 (v kódovém označení NATO SS-18 Satan) deset samostatných jaderných náloží. Americká raketa Trident II, odpalovaná z ponorek USA i Velké Británie, mohla těchto náloží nést až čtrnáct, schopných zasáhnout různé cíle.

Smlouva Nový START pracuje s pojmem warhead, což se zpravidla překládá jako „hlavice rakety“. Jenže jaderná zbraň – to mohou být jaderné miny, náboje do děla, bomby, hlavice střel s plochou drahou letu či hlavice balistické rakety. Navíc vztah hlavic a náloží zůstává i nadále složitý. V roce 1993 byl dohodou START II systém MIRV zakázán. Jenže tato smlouva nebyla ratifikována, nevstoupila v platnost. Spojené státy systém MIRV ze svých raket sundaly a nahradily jej jadernými monobloky. Když ale v roce 2002 Washington odstoupil od dohody o omezení systémů protiraketové obrany a začal budovat svůj globální systém obrany, Rusko se při hledání cest, jak udržet odstrašení, začalo k systému MIRV vracet. Neodstranilo jej ze všech raket. V roce 2010 nastoupila do služby v ruské armádě raketa RS-24 Jars, která může startovat jak z podzemního sila, tak i z mobilních odpalovacích ramp a dokáže nést v hlavici – podle různých odhadů – tři až šest samostatně naváděných náloží. Smlouva Nový START tento problém neřeší. Právě tak neurčitě počítá „jeden strategický bombardér = jedna nukleární nálož“ – byť takový bombardér jich unese víc.
 

Mrtvý bod

Žádná smlouva není dokonalá, což bezesporu platí i o dohodě Nový START. Obsahuje zmíněná zadní vrátka, a má-li kontrolovat zbrojení, tváří v tvář novým druhům strategických zbraní rychle zastarává. Jenže zajistit nějakou kvalitativně lepší smlouvu se do konce prezidentství Donalda Trumpa nepodaří. Jediným rozumným řešením je její prodloužení o pět let, což text smlouvy Nový START při oboustranném souhlasu umožňuje. A využít získány čas k jednání o smlouvě nové.

Jednání o osudu smlouvy Nový START nezačala šťastně. Pro současný Bílý dům je snad vše, co bylo dohodnuto za vlády Baracka Obamy, špatné. Nejnovější Nuclear Posture Review, oficiální dokument Pentagonu, prodloužení dohody Nový START nevylučuje, ale také tento postup nikterak nedoporučuje. Jenže podle dostupných informací – viz například analýzu Kongresového výzkumného centra ze září letošního roku ­– prezident Donald Trump už při prvním telefonickém rozhovoru s Vladimírem Putinem v únoru 2017 odmítl návrh ruského prezidenta dohodu Nový START prodloužit. Loni pak Trump i jeho vyjednavači začali mluvit o tom, že by (a) smlouva o strategických zbraních měla zahrnovat i Čínu; (b) Moskva by měla tlačit na Peking, aby pozvání přijal, neboť je to v jejím zájmu.

Rusko odmítlo nutit Čínu k jednání s tím, že připojení k mezinárodní smlouvě musí být dobrovolné. Zároveň připomnělo, že nejde jen o Čínu: vyjednání by se mohly či dokonce měly účastnit i Francie a Velká Británie, jejichž jaderné zbraně můžou zasáhnout cíle v Rusku. Takto by nová dohoda dostala formát všech oficiálních jaderných mocností a stálých členů Rady bezpečnosti OSN. To ovšem Paříž a Londýn odmítají – a Washington na ně netlačí.
 

Jablko sváru

A co Čína? Marshall Billingslea, americký vyjednavač o smlouvě Nový START, pronesl na adresu Pekingu líbivou větu: „Statut velmoci vyžaduje chování s velmocenskou odpovědností.“ Čína ale pozvání Trumpovy administrativy z dubna loňského roku na jednání o smlouvě Nový START odmítla. Důvod je prostý: její nukleární arzenál je kvantitativně něco zcela jiného než arzenál Ruska a Spojených států. Padly poznámky v duchu „zúčastníme se jednání, až snížíte počty svých jaderných zbraní na naši úroveň“. V každém případě platí, jak připomíná i graf, že více než 90 % světových zásob jaderných náloží mají Rusko a Spojené státy. Spojené státy si pozváním Číny na jednání jen řeší svoji účelově pěstovanou paranoiu. Ta je patrná například v letošní výroční zprávě Pentagonu o čínských ozbrojených silách, kterou americké ministerstvo obrany připravilo pro Kongres USA.

Pokud jde o velmocenskou odpovědnost, nebyla to Čína, kdo vypověděl smlouvu o omezení systémů protiraketové obrany, dohodu o likvidaci raket středního a kratšího doletu či jadernou dohodu s Íránem – nemluvě o pařížské klimatické smlouvě a podobně. V knize Porozumění čínskému nukleárnímu myšlení [1] Li Bin, profesor z pekingské Univerzity Čching-chua, upozorňuje, že rozdíly mezi USA a Čínou nejsou dány jen odlišným bezpečnostním prostředím a různou vojenskou úrovní, ale i odlišnou filosofií jaderné bezpečnosti. Jestliže vojenští stratégové v USA při rozborech kladou důraz na technickou stránku strategické stability, čínští analytici berou v potaz jak technické, tak i politické aspekty. Spojené státy vnímají bezpečnostní hrozby jen jako kapacity a záměry jiných států, pro Čínu je bezpečnost otázkou vnitrostátní i mezinárodní. Čína cítí hrozby jak vojenského, tak i nevojenského charakteru, tedy včetně přírodních katastrof a podobně. Proto také Čínská lidová osvobozenecká armáda nastoupila letos do první linie v boji proti novému koronaviru i v případě velkých záplav.

V dokumentu Čínská národní obrana v nové éře, který schválila Státní rada ČLR loni v červenci, se Čína opětovně zavázala, a to jako jediná jaderná mocnost, že „nikdy a za žádných okolností nepoužije jaderné zbraně jako první, a že v žádném případě nepoužije jaderné zbraně proti státům bez jaderných zbraní nebo zónám bez jaderných zbraní a nebude jimi hrozit“. Peking zároveň obhajuje úplný zákaz a důkladné zničení jaderných zbraní, prohlašuje, že se nikdy nezúčastní žádných závodů v jaderném zbrojení a bude udržovat své jaderné schopnosti na minimální úrovni požadované pro národní bezpečnost.
 

Potřeba důvěry

Smlouvy, jako je Nový START, mají za úkol učinit politiku supervelmocí více předvídatelnou, upevnit stabilitu a vytvářet pocit většího bezpečí v prostředí mezinárodní politiky. Tedy v prostředí, které je přeplněné tajnostmi, nepřesnými či přímo nepravdivými informacemi a postranními úmysly. Zmenšují také plýtvání materiálními i lidskými zdroji, což rozhodně není zanedbatelný zisk. Zatím ale více kontrolují zbrojení, než odzbrojují. Dalo by se říci, že dohody o zbraních hromadného ničení především vyřazují z výzbroje zbytečné zbraně. I v případě, kdy snižují počet strategických nosičů a náloží, zachovávají schopnost USA a Ruska život na této planetě mnohonásobně vyhladit. Suma sumarum, i platné smlouvy jsou nedokonalé, potřebují vylepšovat.

Možná má Donald Trump pravdu, když mluví o potřebě „nové generace“ smluv pro 21. století. Základem skutečně nových smluv však nemůže být úsilí o vojensko-technickou převahu a vzájemné zastrašování. Musí být založeny na vzájemné důvěře. Důvěře, jejímž samozřejmým základem je dodržování existujících úmluv. Ona tolik skloňovaná velmocenská odpovědnost začíná u plnění snad nejdůležitější ze smluv tohoto typu: Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. V ní se oficiální jaderné mocnosti, takto stálí členové Rady bezpečnosti OSN, zavázaly k jadernému odzbrojení. Občas si na tento závazek vzpomenou i v Bílém domě. Tak třeba ve dnech podpisu dohody Nový START, prezident Barack Obama v plamenném projevu na pražském Hradčanském náměstí prohlásil, že „Amerika se zavazuje usilovat o mír a bezpečí světa bez jaderných zbraní“.

Kdeže loňské sněhy jsou…

Odkazy

[1] Viz Understanding Chinese Nuclear Thinking. Washington: Carnegie Endowment for International Peace, 2016.

(Komentár uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Mobilné telefóny a príslušenstvo
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama