Ohrožen nejen sociální – ale stát vůbec

Pro politiku sociálně demokratických stran je klíčovou institucí sociální stát. Právě instituce státu je však dnes výrazně ohrožena.
   Jsme svědky něčeho, co lze nazvat „rozebírání států“. Tento proces má tři hlavní podoby.
   Nejzjevnější formou rozpadu státu je jeho zničení vnější vojenskou silou. Země jako Irák, Sýrie, či Libye dnes již neexistují. Barevné skvrny na politických mapách jsou tím jediným, co po nich zbylo. Hranice už neochraňují žádné teritorium, hlavní města nekontrolují ani své bezprostřední okolí. Tak dopadl pokus o násilnou nápravu nedemokratických režimů.
   Méně zjevně, ale stejně spolehlivě dochází jinde k rozkladu státní moci zevnitř. Modelovým příkladem je Ukrajina. Rozpadla se na regiony kontrolované oligarchy a jejich klany. Pokusy o demokratizaci končí jen výměnou jedněch oligarchů za jiné. Diskutovat o tom, zda někteří oligarchové jsou demokratičtější než jiní, by bylo výrazem čirého politologického zoufalství.

  Zničení států zvenčí i jejich rozklad zevnitř vede k podobným důsledkům. Končí monopol státu na výkon moci. Moc policejní i vojenská je privatizována a stává se jen dalším nástrojem k obohacování soupeřících frakcí místních vládců. Podobná situace byla v Evropě naposledy v dobách náboženských válek v 16. a 17. století.
   Třetí způsob rozkladu států můžeme nazvat jejich „europeizací“.    
   Spočívá v tom, že národní státy jsou zbavovány svých funkcí, aniž by souběžně vznikaly adekvátní struktury celoevropské. Mizejí hranice národních států, neexistuje však funkční hranice celé Evropy. To hrozí rozvrátit nejen bezpečnostní, ale i sociální, zahraniční politiku a řadu dalších politik.
   Dokonalý chaos vzniká, když se všechny tři procesy rozkladu státní moci propojí. Evropa, která dosud nenašla rovnováhu mezi národními a unijními prvky, se otevírá uprchlíkům ze zemí, jež byly rozvráceny vnější silou, a zároveň se snaží přičlenit státy, které se rozpadly do podoby soupeřících oligarchií. Jaké mají tyto procesy důsledky pro sociální stát?
   V zemích rozvrácených zvnějšku vojensky vznikly miliony bezprizorních lidí. Miliony lidí se prakticky přes noc staly bezdomovci ve své vlastní zemi. Přitom je úplně jedno, jestli předtím měli rozsáhlé sociální zajištění (Libye), anebo byli odkázáni na kmenovou solidaritu (Afghánistán), anebo si pomáhali v rámci náboženských a etnických komunit (Sýrie). Hrozí, že tyto miliony bezdomovců přijdou do Evropy, která má sice propracovaný systém kolektivního pojištění, ten ale prakticky nekryje právě rizika bezdomovectví. Ani našeho vlastního bezdomovectví, ani toho, které je k nám nyní importováno zvenčí.
   Jak se promítá do sociální oblasti rozebrání státu oligarchy. V zásadě tím dochází k návratu k předmoderním formám sociální ochrany.
   Vzniká jakýsi bludný kruh refeudalizace. Oligarcha může disponovat vybranými daněmi. Z těchto prostředků vydržuje ty jedince a skupiny, kteří mu mohou prokazovat užitečné služby. Především ochraňuje právě ty, kteří mu umožňují zmocňovat se vybraných daní. Tím se posiluje vazba mezi patronem a na něm závislými klienty.
   Většina obyvatel, která nemůže prokazovat vládci služby, zůstává bez ochrany. Jsou to prastaré vzorce jednání. Takhle to fungovalo po naprostou většinu dějin. Max Weber to skvěle popsal ve své analýze feudalismu. Je to velice stabilní systém, i když na něho naprostá většina obyvatel tvrdě doplácí.
   Co se děje při „europeizaci“ států. Původní myšlenkou bylo ponechat jednotlivým zemím Unie rozsáhlé pravomoci v sociální oblasti. Jen pozvolna a postupně sbližovat jejich systémy sociální ochrany směrem k těm rozvinutějším. Hospodářská krize od roku 2008 ukázala, že tento ideál se nedaří naplňovat. Zvyšují se rozdíly mezi chudšími a bohatšími státy, regiony i skupinami obyvatelstva.
   Na ose Sever – Jih se ukázaly rostoucí rozdíly co se týče: množství nezaměstnaných (hlavně mladých), podílu lidí žijících v bídě a chudobě (zejména dětí), lidí ohrožených sociálním vyloučením.
   Všechny tyto problémy měly být řešeny politikou finanční přísnosti (austerity). Tato politika však nerovnosti jen dále prohlubovala. Čím více lidí se sociálně propadalo, tím hlasitěji se křičelo, že si žijeme příliš nad poměry.
   Do toho nyní přichází migrační krize. Ti samí politici, kteří ještě nedávno tvrdili, že si žijeme příliš nad poměry a musíme se uskrovňovat, dnes prosazují neomezenou vstřícnost vůči nově příchozím. Mají na takový názor zajisté plné právo, i když to na první pohled vypadá, že si tak trochu protiřečí.
   Myslím ale, že můžeme být klidní. Ve skutečnosti jsou tito politici naprosto důslední. Politika finanční přísnosti měla jako svůj důsledek oslabení sociálního státu. Přinejmenším část pravicových politiků sledovala tento cíl záměrně. Snižování daní a pojistného oslabovalo sociální stát, přivádělo do potíží veřejný sektor a vytvářelo podmínky pro lacinou privatizaci jeho nejlukrativnějších částí.
   Přijímání velkého počtu uprchlíků bude mít velice podobné důsledky. Nutnost zajistit jejich integraci spolu s nutností výrazně posilovat bezpečnostní aparát bude odčerpávat prostředky pro vlastní obyvatelstvo čelící sociálním rizikům. To posílí hlasy těch, kteří mluví o nefunkčnosti sociálního státu, zesílí volání po tom, aby se lidé spoléhali sami na sebe spolu s voláním po další privatizaci celých částí veřejného sektoru. Financování zbytků sociálního státu bude ještě více přeneseno z velkých firem na jiné daňové poplatníky.
   Velké firmy neponesou významněji náklady na vlnu migrace. Mohly by totiž od nás odejít. Na rozdíl od velkých firem nemají daňoví poplatníci a malé domácí firmy kam odejít, pokud se jim toto břímě zvýší.
   Proto se domnívám, že v případě masové vlny migrace nejde ve svých důsledcích o nic jiného než o boj proti sociálnímu státu jinými prostředky. Když se do toho boje zapojují pravicoví politici, je to pochopitelné. Když se bezelstně připojují politici levicoví, je to důvod k zamyšlení.
   Na závěr si dovolím malou prognózu toho,co nás čeká, pokud bude všechno fungovat (či spíše nefungovat) tak jako dosud. Dojde k něčemu, co bychom mohli nazvat „překročením mezí“.
   Jak všichni víme, Švédsko oznámilo, že je už plné uprchlíků a nemůže si dovolit přijímat další. Švédsko má zhruba 10 000 000 obyvatel, uprchlíků přijalo necelých 200 000. To znamená, že k nasycení kapacit země došlo při poměru jeden uprchlík na padesát „místních“. Švédsko je nadprůměrně bohatá země s velice vyspělým sociálním státem a s výjimečně nízkou hustotou obyvatel. Málokterá evropská země je pro pohostinnost disponována tak dobře jako právě Švédsko.
   Německo, které má vyšší hustotu obyvatel, ale jinak srovnatelné podmínky, bude při stejném koeficientu solidarity migračně zaplněno při počtu zhruba milión a půl běženců. Tento počet bude již brzy naplněn, pokud k jeho naplnění ještě letos nedošlo.
Celá Evropa bude zahlcena běženci na švédské či německé úrovni při letošní intenzitě toku migrace v horizontu pěti let. Pokud se zmíněné trendy nezmění a pokud by byla každá země stejně solidární, nastěhuje se během této doby na Slovensko sto tisíc nových migrantů.
   Nejpozději do pěti let budou muset všechny země Evropy následovat švédského příkladu a další běžence odmítat. Přesto se budou potýkat s problémem jejich integrace. Tím spíše, že jen málokterá z nich má pro přijímání migrantů tak skvělé podmínky jako Švédsko.
   Co z toho všeho plyne? Politici a celé strany, kteří by i poté hovořili  o neomezené vstřícnosti vůči migrantům, budou nejpozději v příštím volebním období prakticky nevolitelní. Evropa se buďto změní v nedostupnou pevnost, přesně tak jak se to nyní chystá učinit Švédsko, anebo se rozloží pod tíhou nezvládatelných problémů.
   Situaci mohou dále zkomplikovat teroristické činy, neboť frustrace z toho, že Evropa už nepřijímá, budou nahrávat extremistům.
   Pokud migrační toky oproti letošku zesílí, dojde k tomu všemu ještě dříve než v pětiletém horizontu, takže dopady překročení mezí solidarity zažije většina současných vlád.
   V této situaci mne nadějí naplňuje jen ta možnost, že se mohu mýlit. Velice bych si to přál.

(Text prednášky Jana Kellera, poslanca Európskeho parlamentu za Českú sociálnodemokratickú stranu na medzinárodnej konferencii v Bratislave „Kapitalizmus v 21. storočí – Európa bez budúcnosti?“, ktorá bola 2. decembra 2015. Titulok redakcia Slova)

Ďalšie příspěvky Jana Kellera na Slove:
Jan Keller: Evropa se mění. Bohužel k horšímu
Česko 25 let poté – smutná bilance
Tucet omylov o sociálnom štáte
Jan Keller: Život nad pomery
KONEC RŮSTU A ROZKLAD LEVICE
Tunel na konci svetla
Tri sociálne svety (1)
Tri sociálne svety (2)