Reklama
Reklama

Obživlosti: Republika z druhé ruky

Počet zobrazení: 867

i._hoffmann.jpgMyslím, že to bylo někdy v roce 1998, už v éře budovaní kapitalismu, kdy jsem pro Vltavu točil rozhovor s historikem Robertem Kvačkem. Nevím už, jak na to přišla řeč, ale vyprávěl mi, jak coby chlapec z bohaté rodiny rozdával ve škole své svačiny chudým spolužákům, kteří měli hlad. Od té doby když slyším někoho vychvalovat první republiku coby příkladnou demokracii a ostrov svobody uprostřed autoritářské Evropy, vzpomenu si na pana profesora, jak se ve vzpomínce na své dětství za tu báječnou dobu styděl.

Do historie epizody ze života obyčejných lidí nepatří. Dějiny píší svými výjimečnými životy osobnosti, hrdinové, celebrity. Minulost, kterou známe z druhé ruky, se nám nabízí coby sled významných událostí v režii jejich významných aktérů. Samozřejmě víme, že na periferii zaznamenávané historie se v každé době odehrávají banální příběhy, co nestojí za řeč. Když ale o té periférii slyšíme od historika, má to stejnou váhu jako látka z učebnice dějepisu. Co zmíní historik, nemůže nebýt historií.

Ať už je to jakkoli, já mezi spolužáky nepamatuji žádného, kterému bych udělal radost svou svačinou. Nikdo neměl hlad. Také si ale z dětství nevybavuji nikoho z bohaté rodiny, komu bychom svačinu záviděli. Nenarodil jsem se zkrátka do prvorepublikové demokracie, ani do nynější liberální demokracie, nýbrž do demokracie lidové, kdy tato republika nesázela na individualismus, nýbrž na kolektiv, na vzájemnost ve jménu sociální spravedlnosti. Prvního žebráka jsem viděl až v osmadvaceti na Západě. Dnes jsou i u nás žebráci, chudáci a bezdomovci (kteří něco ke svačině v nejhorším najdou v popelnici) vcelku běžní, ale z toho prvního setkání s kapitalistickým žebrákem si pamatuji, jak se mi sevřelo mé socialismem přecitlivělé srdce.

Vyrůstají generace, odkázané na informace z druhé ruky o republice, kterou jako dítě pamatuji já. Na rozdíl od té opěvované prvorepublikové, se republika mého dětství vyučuje jako doba nesvobody, temná komunistická totalita. Zeptá-li se mne ovšem jednou coby pamětníka nějaký mladý redaktor jak na to utrpení vzpomínám, nezbude mi, než mu do hlavy nasadit brouka, jako to před dvaceti lety mně provedl pan profesor Kvaček. Asi špitnu cosi ve smyslu: „Víte, pane redaktore, byla to temná doba, ve které se člověk nemohl stát milionářem, natož miliardářem. Ale byla to také doba, ve které všichni mí spolužáci měli svačiny. A senioři neřešili, jestli si mají koupit léky, anebo raději jídlo.“

(Text vyšiel v brnianskych Kulturních novinách 44/2018)

Priemer: 5 (1 hlas)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama