Obživlosti: Lidské právo

Mám velmi osobní vztah ke Všeobecné deklaraci lidských práv. Narodil jsem se do světa, ve kterém už čtyři roky platila, nicméně v zemi, která ji neratifikovala. Dostala se mi do rukou jako studentovi a pamatuji, že jsem si o ní připravil referát na nultou hodinu, kdy jsme ve třídě obvykle spali, takže si na to sotva někdo ze spolužáků vzpomene. Tenkrát, v roce 1969 mi ten text připadal revoluční, protirežimní, respektive „protinormalizační“. Zvláštní je, že mi tak připadá i dnes, jenom už se zatajeným dechem nečtu články 18 až 20, pojednávající o svobodě, nýbrž články 22 až 25, které aktuálními učinilo zavádění kapitalistické nerovnosti.

Ke každému lidskému právu, deklarovanému před sedmdesáti lety Organizací spojených národů, se najde země, kde se dané lidské právo porušuje. Také neexistuje země, kde by se občan dovolal beze zbytku všeho, co deklarace deklaruje. Už sedmdesát let se to bere jako důkaz, že jde o text naivní, nerealistický, rozporuplný, který nelze uvést do života. Stejně dlouho se ale charty lidských práv dovolávají lidé, kteří se cítí být na svých právech kráceni. Tím text, který nelze naplnit, znovu a znovu ožívá, takže se ho ani nelze zbavit.

Je jasné, že individuální lidská práva je třeba vnímat v kontextu lidských povinností. Svoboda není myslitelná bez odpovědnosti, rovnost předpokládá respekt k jinakosti. Nárokuji-li si něco, musím sám dostát nárokům, kterými jsou podmíněna má práva. Také platí „jiný kraj, jiný mrav“ a jsou země, kde naše západní upřednostňování individuálních práv nedává smysl lidem, upřednostňujícím zájem komunity, rodiny a až na třetím místě zájem jednotlivce.

Vždy bude platit, že kdo se některého lidského práva dožaduje, současně se jiným lidským právům zpronevěřuje. Země, na které s despektem pohlížíme jako na autoritářské režimy, pohlížejí s despektem na nás, neboť jim západní liberální demokracie připadá sobecká a zvrhlá. Objektivně vzato je západní export demokracie krvavější než export radikálního islámu. Je to samozřejmě způsobeno tím, že západ šíření demokracie pouze předstírá a v praxi vyváží zbraně, čili násilí.

Otázka zní, zda by svět bez deklarace lidských práv byl horší, než jaký je u vědomí této deklarace. Anebo jinak: Dá se říct, že díky deklaraci lidských práv se všichni lidé rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv? Má díky deklaraci každý právo na život, svobodu a osobní bezpečnost? A měl by tato práva, kdyby se na tom kdysi neusnesla OSN? Na tyto otázky nemáme jednoznačnou odpověď. Jednoznačné ale je, že právě díky deklaraci se takto ptáme. Poměřujeme realitu ideálem. A jak s jídlem roste chuť, vymýšlíme další lidská práva, na která člověk před sedmdesáti lety neměl ani pomyšlení. Ten text zkrátka není jen provokativně ambiciózní. Je i nakažlivý. Někdo by mohl říct toxický.

(Text vyšiel v brnianskych Kulturních novinách 50/2018)