Obživlost: Lobbisté

Kdybych měl odpovědět na otázku, zda se o osudu světa rozhoduje na nasvícené scéně, anebo v šerém zákulisí, upřímně bych musel říct, že nevím. Jednou si říkám, že věřit divadlu, které se nám nabízí, vyžaduje mimořádnou naivitu, jindy mám pocit, že význam zákulisí se přeceňuje.

Pokud jde o skutečné zákulisí za skutečnou scénou, byl jsem u písničkářů zvyklý, že se na pódiu chovají stejně jako v šatně. V tom se folkaři lišili od interpretů pop music, kteří byli v zákulisí normální a na pódiu směšní. Jednou se na folkový koncert nějakým dramaturgickým omylem připletl populární zpěvák Hammel. Přicházel zákulisím s kytarou a zblízka mi připadal starý a unavený. Úplně mne vylekalo, když se na scénu z ničeho rozběhl jako mladík, profesionálně vysmátý od ucha k uchu a spustil nějaký svůj rozhlasový hit. Jak mám toho zpěváka docela rád, najednou jsem se za něj, nevím proč, styděl.

U politiků jsem pak většinou nezaznamenal rozdíl mezi tím, jak se chovali, když ve studiu svítilo červené světlo, a když ještě nesvítilo anebo už zhaslo. Mohlo to ale být proto, že politik novináře potřebuje a snaží se s ním být zadobře. Vlastně si vzpomínám jen na dva politiky, co se chovali arogantně, když se vypnul mikrofon. Jeden byl Václav Klaus a druhý David Rath. Naopak například Miloše Zemana či Vladimíra Mečiara si vybavuji jako zdvořilé i při rozhovoru, který se nenatáčel.

Jevištěm politiků ale zákulisí není. Zákulisí je scénou, na které jsou doma lobbisté. Ti diskrétně zprostředkovávají komunikaci mezi politiky navzájem, ale především komunikaci mezi politikou a byznysem, případně politikou a organizovaným zločinem. Několik lobbistů jsem znal ještě v době, kdy jsem nevěděl, že se jim říká lobbisté. Byli si hodně podobní. Pečovali o své klienty tím, že pomlouvali jejich konkurenty a samozřejmě i konkurenční lobbisty.

Lobbista Honza Dobrovský, který pracoval pro vlivného aristokrata, politiky, finančníky a uhlobarony (až se časem sám stal také miliardářem), mi ve velice temných barvách líčil Miroslava Šloufa, který pracoval pro Miloše Zemana. (Šlouf už mimochodem zemřel, aniž se stal miliardářem.) Zemanovi radil Egon Lánský, který se jednou pokusil lobbovat u komentátorů za lobbistu Šloufa. Bylo to fiasko. Žoviálně k nám prohodil, že chceme-li si udělat na tohoto démonizovaného muže vlastní názor, může ho mezi nás hned přivést z vedlejší místnosti. Na to mu Jiří Hanák řekl, že v takovém případě okamžitě odejde, takže Šlouf pak zůstal za dveřmi.

U lobbistů se většinou řeší, v čem měli prsty. Nemluví se o tom, co zkoušeli neúspěšně, přičemž toho, co ze zákulisí ovlivnit nesvedou, je víc. Třeba ten Šlouf se stal vlivným lobbistou díky tomu, že se Dobrovskému nepodařilo vylobbovat koalici Rumla se Zemanem, a tak dostal Miroslav Macek šanci domluvit opoziční smlouvu Zemana s Klausem. Hovořím, pravda, o pravěku českého lobbingu, ale dnes to nebude jiné. I lobbista je jen nedokonalý člověk.

(Text vyšiel v brnianskych Kulturních novinách 40/2018)