Reklama
Reklama

Obama vs. Romney a zahraniční politika

Mnohé o budoucí zahraniční politice USA se lze dozvědět porovnáním programů a prostřednictvím seznámení se s charakteristikami hlavních poradců pro zahraniční politiku prezidentských kandidátů.
Počet zobrazení: 2002
socha slobody.jpg

Čím větší je role Spojených států ve světové politice, tím méně zkušeností z mezinárodní politiky mají noví američtí prezidenti. Z dvanácti, kteří řešili globální problémy po 2. světové válce, pouze dva měli takovéto osobní zkušenosti před příchodem do Bílého domu: Dwight Eisenhower a George Bush st. To je pro zahraniční partnery i protivníky USA, ale také pro analytiky problém: co od nezkušeného politika očekávat?

V případě voleb v úterý se tato otázka opakuje u kandidáta Republikánské strany Mitta Romneyho. Ovšem určité pochybnosti panují i v případě, že prezidentský post obhájí kandidát Demokratické strany Barack Obama – nejistota vychází z toho, že není jasné, jaký by měl být stupeň kontinuity v zahraniční politice mezi prvním a druhým volebním obdobím prezidenta. Předvídat budoucnost je v těchto případech obtížné, zvláště když se media stále více soustřeďují na formu vystoupení kandidátů v televizních debatách. Přesto se nabízí řešení: mnohé o budoucí zahraniční politice USA se lze dozvědět (a) pomocí porovnání programů politických stran a (b) prostřednictvím seznámení se s charakteristikami hlavních poradců pro zahraniční politiku prezidentských kandidátů.

Shody v programech

Řada komentátorů se domnívá, že se dva hlavní kandidáti na prezidenta USA v zahraniční politice shodují. To je ale pouze částečná pravda. Průnik programu Demokratické strany Moving America Forward a programu Republikánské strany We Believe in America je hned na první pohled patrný v tom, že oba zařadily mezinárodní politiku na konec textu. To znamená, že vidí priority jinde, především v národní ekonomice. Oba programy zdůrazňují, že USA jsou a zůstanou pacifickou mocností a že mají závazky vůči Tchaj-wanu, což jsou bezesporu vzkazy do Pekingu. Oba také používají obrodné formulace při obecném hodnocení významu Izraele jako strategického spojence, s nímž USA spojují i společné hodnoty. V obou programech je zdůrazněna kybernetická bezpečnost a potřeba bojovat proti obchodu s lidmi, potlačena je naopak tematika energetické bezpečnosti.

A pak je zde shoda v tom, co v obou programech chybí. Především v programu ani Republikánské, ani Demokratické strany nelze nalézt žádnou zmínku o mezinárodním právu. To naznačuje, že Spojené státy se budou řídit jen těmi normami, které jim vyhovují. V žádném programu nelze nalézt úvahu o „globální nule“, tedy představu obou hlavních prezidentských kandidátů v minulých volbách, že USA budou usilovat o odstranění jaderných zbraní – což Obama přislíbil i ve svém projevu na Hradčanském náměstí (2009). Marně by také čtenář hledal v pasážích kritizujících některé arabské republiky a arabská hnutí byť jen malou výhradu vůči arabským monarchiím třeba za jejich postup proti manifestantům dožadujících se lidských práv. Tím se hlavní obsahové shody vyčerpávají a nastupují rozdíly.

Priorita síly

Kapitola o zahraniční politice se v demokratickém programu jmenuje Silnější ve světě, bezpečnější a jistější doma; obdobně zaměřená kapitola v programu republikánů má název Americká výjimečnost. Obě tyto části programu začínají úvahami o válce. Demokraté píší, že více než dekádu trvající války „jsou na ústupu“. Je prý potřeba nově vybalancovat zahraniční politiku. Je nutné zaměřit se na hlavní hrozby, mezi kterými demokraté uvádějí „šíření nukleárních zbraní a nová nebezpečí jako kybernetické útoky, biologické zbraně, klimatické změny a nadnárodní kriminalita“.  Opakuje se zde nesplněný slib z minulých voleb prosadit ratifikaci Smlouvy o úplném zákazu jaderných pokusů. Připomíná se i závazek USA snižovat arzenál jaderných zbraní. Zároveň dokument poukazuje na fakt, že zákon o rozpočtové kontrole, který byl přijat v Kongresu také díky hlasům republikánů, nařizuje snížení i vojenských výdajů.

Program demokratů obsahuje příslib „obnovit americké vůdcovství v OSN ať již spolu s našimi partnery, nebo bez nich, když to bude nutné“. Souhlasí s hledáním mezinárodních pravidel týkajících se Internetu.

Pasáž o zahraniční politice v programu republikánů začíná slavnou větou: „Jsme stranou míru prostřednictvím síly“. Republikáni na několika místech píší o „stále nebezpečnějším  světě“. Současná strategie USA je prý v područí „extrémních elementů z domácí liberální koalice“. Zmizela z ní teze o „válce proti terorismu“ a slovo „klima“ se objevuje častěji než Al-Káida, šíření jaderných zbraní, radikální islám či zbraně hromadného ničení. Zároveň jsou prý Spojené státy jedinou nukleární mocností, která nemodernizuje svůj jaderný arzenál. Přitom prý „silný a efektivní strategický arzenál je stále nutný jako odstrašení proti konkurentům, jako jsou Rusko nebo Čína“. Navíc prý Obamova vláda „podlamuje americkou protiraketovou obranu“, přičemž je zmíněno i zastavení výstavby základny v Česku.

Podle republikánů USA potřebují vojenskou sílu, neboť „náš způsob života má nepřátele jak v zahraniční, tak i mezi našimi břehy“. Kritizují současnou administrativu, že projevila slabost vůči nejvážnějším hrozbám národní bezpečnosti, mezi nimiž uvádí „šíření nadnárodního terorismu, trvající válkychtivost jaderné Severní Koreje, iránské úsilí o získání nukleárních zbraní, rostoucí čínská hegemonie v asijsko-pacifické oblasti, ruský aktivismus, hrozba kybernetické špionáže a kybernetického terorismu“. Vyčítají Obamovi, že na příští dekádu snížil vojenský rozpočet o 487 miliard dolarů. Úspory by se prý měly týkat pouze rezerv a Národní gardy.

Pokud jde o mezinárodní organizace, USA by si podle republikánů měly zachovat „právo jít svou vlastní cestou. Nemůže být žádná náhražka za americké vůdcovství“. Také „mezinárodní pomoc musí sloužit našim národním zájmům“, uvádějí republikáni. Volají po reformě OSN, přičemž jednání Rady pro lidská práva vůči Izraeli označují za skandální. Mezi mezinárodními dohodami, které pokládají za nepřijatelné, uvádějí např. úmluvy o právech žen, o právech dětí, právech hendikepovaných, ale i smlouvu o obchodu se zbraněmi a řadu deklarací OSN týkajících se životního prostředí; zásadně odmítají Agendu 21. Mají též výhrady proti mezinárodní smlouvě o mořském právu a gratulují Senátu za blokování její ratifikace. Odmítají jurisdikci Mezinárodního trestního tribunálu nad občany USA působícími v zahraničí (což je téma, které letos demokraté v programu neotvírají). Jsou proti případnému vlivu OSN na Internet.

Teritoriální priority

Důležitou informací o rozdílech programů Republikánské a Demokratická strany jsou odlišně řazená teritoria. Z toho lze odvodit, které oblasti planety přikládají strany či alespoň jejich programy největší význam. Republikáni začínají Amerikami (myšleno Jižní a Severní), demokraté Evropou. 

Ameriky: V případě Amerik je hned první věta republikánského programu jako vystřižená z Monroeovy doktríny (1823): „Budeme vzdorovat zahraničnímu vlivu v naší hemisféře“. V případě Kanady se jedná o jediný případ, kdy byl republikány v zahraničněpolitické části programu použit výraz „kooperace“. U ostatních pasáží je boj proti drogám spojován s bojem proti teroristům a marxistům. Zvláště formulace týkající se Venezuely jsou příznačné: hovoří se o „rostoucím nebezpečí pro USA“, o „narko-teroristickém státě“, o „základně Íránu“.

V případě demokratů jsou Ameriky uvedeny jako předposlední teritorium a bez zmínky o Venezuele. Vše uzavírá Afrika, která je u republikánů zmíněna jako druhý region.

Evropa: U demokratů je Evropa vnímána jako tradiční spojenec, vůči němuž mají USA bezpečnostní závazky. Chválena je společná aktivita NATO v akci proti Libyi, ale i v Afghánistánu a Iráku. Článek 5 z Washingtonské smlouvy je spojen s budováním protiraketové obrany v Evropě, která by měla chránit nejen tento region, ale i USA. Je zde vyslovena víra, že „Spojené státy a Rusko budou spolupracovat na protiraketové obraně, ale zároveň jsme jasně vyjádřili, že budeme pokračovat ve výstavbě vlastního systému“, včetně základen v Polsku, Rumunsku a Turecku.

Také pro republikány jsou vztahy s Evropou založeny na „společné kultuře a hodnotách, společných zájmech a cílech“. Tato pasáž je ovšem zařazena až téměř na konci výčtu zájmových teritorii – a je, počítáno bez zvláštní podkapitoly o Rusku, téměř dvakrát menší než pasáž o Izraeli.

Pacifik a Čína: Ani jeden z citovaných programů neuvádí tuto oblast jako první, ovšem oba ji pojímají jako klíčovou. Republikáni tuto pasáž nazvali Vůdcovství USA v asijsko-pacifické komunitě.  Mluví o spojencích, vítají zlepšování vztahů s Indií a v souvislosti s válkou v Afghánistánu, Iráku a Pákistánu uvádějí, že „budoucí rozhodnutí republikánského prezidenta nikdy nepodřídí vojenské potřeby domácí politice či umělému harmonogramu“. Republikáni vítají „vznik mírové a prosperující Číny“ a prohloubení „obchodní a vzdělávací aliance“ mezi Čínou a USA. Následuje seznam aktivit, za které Čínu odsuzují: „úsilí zvýšit vojenské kapacity bez nějaké zjevné potřeby“; politika lidských práv; „barbarská politika jednoho dítěte“; „rozkládání demokracie v Hongkongu“; „destabilizující požadavky v Jihočínském moři“; „manipulace s vlastní měnou“.

Demokraté zase připomínají, že „Obama učinil modernizaci amerických obranných pozic napříč asijsko-pacifickou oblastí vrcholnou prioritou“. Také uvádějí zlepšování vztahů s Indií a dodávají, že usilují o „kooperativní vztahy s Čínou“. I oni ale požadují, aby čínská vláda více dodržovala „mezinárodní ekonomická pravidla týkající se měny“ a dodržovala lidská práva.

Rusko: U republikánů začínají pasáže o Rusku připomenutím „hrdinství ruského lidu v minulém století…, které si zaslouží úctu celého světa“. Uvádí též, že „obdiv a podporu si zaslouží úsilí obnovit bohatou národní identitu“. Republikánský program mluví o společných zájmech, ale obsahuje též výčitky za údajně „nevyprovokovanou intervenci v Gruzii“, „spojení s tyrany na Středním východě“ a podporu „stalinistického režimu v Bělorusku“. Další zlepšování vztahů s Ruskem pak spojují s přijetím tzv. Magnitského zákona (ten navrhuje sankce proti lidem, kteří jsou v Rusku odpovědni za „velké porušování lidských práv“). V programu je i výtka prezidentu Obamovi za to, že se s někdejším prezidentem Sergejem Medveděvem bavil o tom, co udělá po volbách s protiraketovou obranou.

Demokraté v programu připomínají dosažení nové úmluvy START o strategických zbraních, což Romney kritizuje. Romneyho pak tento program spojuje se studenoválečnickým myšlením za to, že označil Rusko za „geopolitického nepřítele číslo jedna“. Demokraté slibují další zlepšovaní vztahů s Ruskem, děkují mu za vytvoření severní cesty pro západní jednotky v Afghánistánu. Také mu ale vyčítají podporu Assadova režimu v Sýrii.  

Izrael: Bezpečnost Izraele je v republikánském programu charakterizována jako nezpochybnitelný „životní bezpečnostní zájem Spojených států“ – což je bezesporu nejvyšší možná priorita. Izrael má existovat v „bezpečných hranicích“ a s „Jeruzalémem jako hlavním městem“. Palestinci pak prý „musejí podporovat takové vůdce, kteří odmítají teror, slouží institucím a étosu demokracie a respektují vládu zákona“.

Také demokraté hovoří o „neotřesitelných závazcích vůči izraelské bezpečnosti“, avšak konkretizují je v pasážích o Středním východě a nehovoří o hranicích a hlavním městě.

Írán: Podle republikánů je případná íránská jaderná zbraň „hrozbou pro Ameriku, Izrael a svět“. Problém je ovšem uváděn až na samém konci programu s tím, že je zdůrazňovaná oddanost zájmům íránského lidu v jeho boji proti „despotickému režimu“.

Demokraté píší, že za prezidenta Obamy byly přijaty bezprecedentní sankce vůči Teheránu. Zdůrazňují, že „diplomatické východisko zůstává nejlepším a nejtrvalejším řešením“. Zároveň ale varují, že „prezident je zavázán použít všechny nástroje moci státu zabránit tomu, aby Írán získal jaderné zbraně“ a že „okno pro diplomacii nebude otevřeno stále a že všechny možnosti – včetně vojenské síly – zůstávají otevřeny“.

Tým demokratů

Snadnější se zdá odpověď na to, jak bude vypadat Obamův tým v případě, že obhájí post prezidenta. Jenže náznaků, že Hillary Clintonová nebude v nové administrativě státní tajemnicí – tedy mimo jiné ministryní zahraničních věcí – přibývá. Jejich oprávněnost vyrůstá už z toho, že Clintonová před čtyřmi roky nepatřila k prvotnímu Obamovu týmu. K současnému prezidentovi se přidala, až když prohrála primární volby právě proti němu – přičemž výsledkem byl kompromis, který sjednotil Demokratickou stranu a přisoudil Clintonové pozici státní tajemnice. Letos je Demokratická strana jednotná za svým prezidentem. A ten má o něco svobodnější ruku při výběru spolupracovníků – a mnohonásobně větší osobní zkušenosti jak ve vnitřní, tak i zahraniční politice.

Clintonová před čtyřmi lety představovala v Demokratické straně tábor, který byl srostlý se stranickými bosy a skupinou, jež tvořila tým a pozadí vlády jejího muže, prezidenta Billa Clintona. V dobách, kdy Clintonová v Kongresu hlasovala pro válku, Obama na náměstích vystupoval proti válce. Její některé současné výroky, jako ten, kterým oslavila lynčování Muammara Kaddáfího –  „Přišli jsme, viděli jsme, zemřel“ –, jsou pro větší část evropských intelektuálů důkazem nezralosti americké politické kultury, jejího zajetí v hollywoodských obrázcích Divokého západu.

V této souvislosti se nejvíce hovoří o dvou lidech, kteří by mohli zaujmout post ministra zahraničních věcí v Obamově druhé vládě. Především je to bývalý prezidentský kandidát demokratů John Kerry, senátor, člen výboru pro mezinárodní vztahy. Tím druhým kandidátem na funkci státního tajemníka je Susan Riceová – původně z Brookings Institution, v součinnosti velvyslankyně Spojených států v OSN. Oba patřili k prvotnímu Obamovu týmu v minulých volbách.

Republikánští poradci

Z velkého počtu Romneyho zahraničněpolitických poradců asi nejvíce zaujmou tři jména. Daniel Senor byl mluvčím koaliční prozatímní správy v Iráku. Poté spolupracoval s Fox News a The Wall Street Journal. Je spoluautorem knihy Start-up Nation: The Story of Israel's Economic Miracle (2009) týkající se ekonomiky Izraele a globalizace na Středním východě.

Druhým z Romneyho týmu je Eliot Cohen, který působí na Johns Hopkins University. Je ředitelem programu strategických studií, spolupracoval s nekonzervativním Projektem nového amerického století (PNAC, Project for the New American Century). Pracoval jako konzultant ministerstva zahraničí za dob George Bushe ml. Veřejně obvinil z antisemitismu Johna Mearsheimera, guru americké teorie ofenzivního realismu, za jeho spoluautorství akademické stati o působení židovské lobby na zahraniční politiku USA.

Jako nejvýraznější postava mezi Romneyho poradci se jeví Robert Kagan, který už pracoval pro předcházejícího neúspěšného republikánského prezidentského kandidáta Johna McCaina. Kagan v letech 1984 až 1988 působil na ministerstvu zahraničí v odboru pro meziamerické vztahy a psal též projevy ministra. Především je to ale jeden z představitelů neokonzervatismus. Spolu s Williamem Kristolem v roce 1996 vydal v časopise  Foreign Affairs článek, který zformuloval krédo neokonzervativců pro oblast zahraniční politiky. Na jaře 1997 spolu s Kristolem spoluzakládal zmíněnou neziskovou vzdělávací organizaci nazvanou Projekt nového amerického století, která sloužila jako střechová organizace konzervativních a neokonzervativních pracovišť i skupin. Měla výrazný vliv na formování zahraniční politiky prezidenta George Bushe ml. Kagan byl vědeckým pracovníkem Carnegie Endowment International Peace, což je formálně soukromá instituce, ale je těsně spjatá s ministerstvem zahraničí. Dnes působí na Brookings Institution. Je spolupracovníkem Council on Foreign Relations. Letos vydal knihu The World America Made, jejíž některé myšlenky veřejně kritizoval Obama.

Česky vyšla Kaganova esej Labyrint síly a ráj slabosti (2003). Citace z ní (s. 124 a 118) mohou posloužit jako závěr tohoto stručného přehledu: „Jediné úspěšné mezinárodní uspořádání, které si Američané dovedou představit, je systém, ve kterém mají Spojené státy ústřední postavení. Američané si také nedovedou představit mezinárodní řád, který není chráněn silou, v první řadě americkou silou.“ Proto „musíme podporovat kontrolu zbrojení, ale ne vždy svého vlastního. Musíme se řídit dvojím metrem.“

Foto: Celso Flores / Creative Commons

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama