O plytké hloubce

Ústa pravdy a starý Řím – mravní konec Bruselu
Počet zobrazení: 3895

prazdniny_v_rime.jpg

Velký francouzský filosof Herni Bergson (1859-1941) pěstoval ve vztahu k ontologii, a hlavně k etice, dvě klíčové kategorie: „le moi superficiel“ (Jáství povrchové/povrchní) a „le moi profond“ (Jáství hluboce lidské). První tvoří sféra subjektivních, často klamných pocitů, dojmů či iracionálních sympatií/antipatií. Druhou je oblast vědomí, rozumu a střízlivé logiky. Jáství  (německy Ichheit) je podle českého psychiatra Vladimíra Vondráčka (1885-1978) vnitřní správou/spravováním, jakýmsi managementem či dokonce hospodařením s našim , s našim vnitřním/mentálním světem či vědomím. ––– Polský profesor filozofie Jan Legowicz (Základy doxografie. Bratislava 1973, s. 542-543) k tomu dodává: „I etika [Bergsonova] je dvojí: statická a dynamická, uzavřena a schopna vývoje. Statická etika má kořeny ve společnosti, která určuje konání člověka podle požadavků a sankcí, jenž si sama společnost ustanovila. Proto člověk jako jedinec i jako osobnost je v ní nepodstatný. Cílem statické etiky je především starostlivost o udržování toho, co souvisí s fungováním společnosti, o podřízení všech individuálních úsilí těmto cílům a o udržení úzkého spojení mezi zásadami a požadavky jednotlivých skupin, vrstev nebo společenských tříd. […] Dynamická etika má naopak individuální charakter, formuje se pod vlivem vynikajících lidí, je postulátní, ale ne kategorická. Je osvobozena od společenského nátlaku, a jejím cílem není determinování, ale tvořivé zlepšování života.“ ––– Klíčové slovo pro Bergsonovu dynamickou etiku je kategorie „postulátní“. Bez jasně stanovených postulátů a definic je totiž výraz etika jen prázdným slovem. Neboť kdysi, v antickém Řecku neměla etika vlastně nic s externím regulativem, jenž dnes nazýváme morálkou. Ba morálka vlastně neexistovala. Slovo éthos/etika mělo ve starořečtině svůj pendant ve slově íthos (= charakter; temperament, ale i mravní spolehlivost osoby). Jde tu o ostenzní synonymii, kde se záměnou hlásky signalizuje/zdvojuje významová nuance jednoho výrazu. Jakási odstíněná synonymie. Jako, například, v naší dvojici slov padlý/podlý (podlý člověk je také padlý, avšak úzce v mravním smyslu a takříkajíc definitivně). ––– Plutarchovu poučku „Tó íthos éthos éstí polychrónion“ pak musíme číst jediným možným způsobem, i když stále poněkud nepřesně: Charakter, toť postoj/mrav jest dlouho trvalý. ––– [Slovo mrav souvisí se staroslovanským nravъ (= povaha, obyčej, ale také vzhled). Proto také v ruštině nráviťsja značí líbiti se, zamlouvati se (komu co). Dnešní sémantika adjektiva mravní je však už ovlivněna potřebou vyjádřit domácím lexikem neologismus latinského původu – morálka/morální. K tomu invariantní výraz „morózní člověk“ označuje naopak osobu z nějakého hlediska přehnaně zdrženlivou (tedy nudnou, nebo na všechno bručící – viz níže výklad latinského slova mōs/mōris).] ––– Termín éthos (řecky έJος) v původním – ne však archaickém – významu (protože ten platí stále stejně; starořečtina se už několik tisíciletí nevyvíjí) označoval kulturně-mravní princip (jak se v dané společnosti jednat a jak ne, co se líbí a co je naopak nelibé), označoval obyčej, kulturně-hodnotovou situovanost, kulturní identitu osoby,i pluralitní úctu k identitě jiných osob (často dokonce otroků – Ezop), či dokonce (v medicíně nebo při zdůvodňování humánního zacházení s válečnými zajatci) nedotknutelné sacrum, důstojnost osoby jako lidské bytosti. Starořečtina se později už nevyvíjela přirozenými cestami; své udělala římská okupace, ale hlavně téměř pět století turecké nadvlády nad Peloponésem, proto starořecký výraz už svůj význam nemění. ––– Něco jiného než éthos je morálka, středověká teologická nauka o zdrženlivosti ve smyslu latinského mōs (v genetivu mōris = řád; pravidlo; ještě přesněji – co je třeba dodržovat a zachovávat v podobě neměnné). Ale výraz morálka souvisí také s latinským mora (= prodlení, zadržení; v našem kontextu hlavně zdržení se něčeho). Jinými slovy, morálka vznikla jako patristická (teologická) nauka o křesťanské zdrženlivosti (ve středověkém smyslu slova) a měla být protivahou pohanskédaímonické (Sokrates) – pluralitní etice antických Řeků. Za základ (kodex) morálky byly stanoveny externě dané, vnější pravidla: Deset biblických přikázání a církevní nauka o hříchu. Bez postulátů a exaktních důkazů. ––– Naproti tomu postulátní je zcela jednoznačně deontologie Jeremy Benthama (1748 – 1832). Termín Bentham utvořil jako neologismus ze starořeckého tó déón (= co být, a hlavně proč to má být). Je to však – na rozdíl od oněch předcházejících souborů pravidel lidského jednání – nauka exaktně zdůvodňující své postuláty a definice dobra a zla. Exaktně ve vztahu k aktuální legislativě doby a k aktuálním profesním i právním normám dané profese (např. medicíny či stavbařské statiky). Je to profesní norma nového typu – přísně zdůvodňuje daná pravidla profesionálního chování. Bergsonovské „le moi profond“ – tj. Jáství, jenž je hluboko lidsky zaujato a sociálně angažováno logicky důsledným odůvodňováním jednání daného individuálního či skupinového subjektu. ––– Nezaměřuje se na kategorie, pojmy a zobecnění, nýbrž na fakty. V novější, v dnešní aktuální podobě se pak deontologie stává pragmatickou disciplínou vázanou na pravidla a zákony spojené s výkonem všech povolání. ––– Bentham užil prvně tohoto termínu ve svém posledním dokončeném díle Deontology or the Science of Morality (vyšlo posmrtně péčí Benthamova přítele rok po odchodu autora, roku1834). Zde se Bentham jako významný politolog a teoretik liberalismu pokusil vymezit, na rozhraní práva a ekonomie, závazná pravidla, určující profesionálně ušlechtilý (angl. virtue) přístup a/ k podnikání a b/ respektování zákonů jako svého druhu „sdružení zájmů a povinností“ (Bentham). Deontologie je pak „naukou o tom, co je správné nebo vhodné; a je speciálně aplikována na oblast podnikatelské mravnosti nebo na ta odvětví lidské činnosti, která nejsou předmětem veřejných právních předpisů. Je uměním přiměřených činů; jako věda pak poznáním, co je, při jakékoliv příležitosti, právě vhodné udělat“. (Bentham)

I sama klasická etika (i když to nebyla v pravém slova smyslu nauka, ale kulturně-pluralitní přístup k lidem), na rozdíl od (historicky mnohem mladší) morálky, se dnes pak profiluje – žel, čistě formálně, bublinoidně – jednak a) jako teoretická nauka o profesních pravidlech jednání, ale také – zejména v posledních desetiletích – jako b) kulturní zdroj principů formování profesních identit novinářů, lékařů, právníků a jiných profesí; jinými slovy: Je to jakási gramatika pro formulování profesního etického kodexu (novinářského, lékařského, právnického a podobně – přičemž přívlastek etický je dnes třeba vnímat jako velice drsný archaismus bez jakéhokoliv aktuálního obsahu).

Ovšem, už jsme konstatovali – tzv. etika je bublina,  dutá hlava, nic, přežitek totalitních režimů. Co s tím? A to je právě to, co neurvalí byrokraté EU dobře znají a umějí.
 

Žurnalistika a smrdutý vánek ze Štrasburku
 

Řekněme si pár slov o žurnalistice. Zlatým teletem novodobé žurnalistiky se stal – etický kodex. Vzhlížejí k němu, modlí se k němu. Přitom lžou o biologických zbraních v Iráku či v Sýrii… Dodnes ještě, i po 55 letech také nenapsali ani řádek pravdy o vraždě JFK v Dallasu na Elm Street v listopadu 1963. Atd. Proč? Protože tzv. etika je bublina, dutá hlava, nic, jen přežitek totalitních režimů minulého století.

Tzv. etický kodex má zastupovat jakýsi pomyslný dobrovolný a uvědomělý systém práv a povinností novinářů, a to ponad ústavní a legislativní systém států, resp. simultánně s nimi. Absurdum ingenium… ––– Klasická žurnalistika nepěstovala bublinózní etiku, ale občanskou slušnost a mravnost. Swift, Defoe, Štúr. Je tomu tak i dnes? No jasně, že není! To vidí i školák ze šesté lidové a rád se tím dá vychovávat. Je to totiž onen skok pod laťku, je to jednodušší – což samo o sobě je tragédie. Tragédie budoucí generace. ––– Média, mediální organizace 1. nejsou volenými subjekty a nemají tudíž žádnou právní odpovědnost vůči veřejnosti (tvoří je lidé s obrovským množstvím peněz, to je jediná jejich preference a dobrá stránka); 2. obvykle ani nemají stanovená pravidla zpětné vazby na čtenáře/diváka, s výjimkou průběžných průzkumů své vlastní komerční úspešnosti na mediálním trhu. ––– Proto jsou ustanovení o povinnostech a odpovědnosti médií v etických (totiž bublinózních) kodexech pro ně tak důležité. Vytvářejí zdání serióznosti. Ovšem nevymahatelné a proto na smích. – Ale legrace to není, milý pane! Pravila Popelka za dávných časův… (Autoři pohádky to trochu srovnali – vždyť co ty malé děti, však?… Stejně tak princezna Aňa ve filmu Williama Wylera Prázdniny v Říme – pohádka pro dospělé děti – nevloží ruku do kamenných Úst pravdy. Nebo coby, kdyby?…) ––– Rozumný postoj k tomuto všemu roku 1993 zaujalo Parlamentní shromáždění Evropské unie přijetím žurnalistické etické normy, která vešla do dějin jako ušlechtilá a smysluplná Rezoluce 1003 o etice žurnalistiky. Zacitujme alespoň dva – ovšem velice výstižné a výmluvné – paragrafy z Rezoluce 1003:

§/2 Informace jsou základním právem, které bylo zdůrazněno judikaturou Evropské komise a Soudu pro lidská práva podle článku 10 Evropské úmluvy o lidských právech a bylo uznáno podle článku 9 Evropské úmluvy o přeshraniční televizi, stejně jako ve všech demokratických ústavách. Vlastníkem práva je občan, který má také související právo požadovat, aby byly informace poskytované novináři předávány pravdivě v případě zpráv a upřímně v případě stanovisek a názorů bez vnějšího zásahu orgánů veřejné moci nebo soukromého sektoru.

§/3 Orgány veřejné moci nesmějí mít za to, že jsou vlastníky informace. Reprezentativnost takových orgánů poskytuje právní základ pro úsilí o zajištění a rozšíření plurality v médiích a pro zajištění nezbytných podmínek pro uplatňování svobody projevu a práva na informace a pro vyloučení cenzury.

Všimněme si: „Informace je základním právem [občana, občanské právní společnosti – P.V.]“ a zároveň – ne-li především – „vlastníkem tohoto práva je [právě onen!] občan.“ – Tedy rozhodně ne média, jejich vlastníci či vlastnící mediálních organizací, nebo dokonce finanční korporace, jenž tyto mediální organizace kontrolují. V dalším paragrafu Rezoluce 1003 se praví – aby si text někdo nevysvětli jinak: „média, novináři jsou jen sprostředkovateli informace v rámci veřejné služby“. ––– Ráj na Zemi. Co by kdo chtěl víc?…
 

Deklinace slov a korporátní ohýbání práva


Chyba lávky!…Parlamentní shromáždění EU přišlo v létě 2015 se zásadní změnou. Rezoluci 1003 zrušilo a nahradilo ji složitým, nepřehledným systémem norem, které obsahuje – sdružuje na způsob právních kodexů – nová Rezoluce 2066. V důvodové zprávě k této změně v bodu A/9 uvádí Parlamentní shromáždění EU: „Připomínáme svou Rezoluci 2001 (2014) o násilí v médiích i prostřednictvím médií. Shromáždění vítá samoregulační mechanismy vysílacích společností, stejně jako filmového a herního průmyslu pro ochranu nezletilých osob před násilím, a to prostřednictvím dobrovolného ratingu jejich mediálních obsahů. Média jsou redakčně odpovědna za vyhýbání se násilným obsahům médií, poškozujícím důstojnost lidské bytosti, nebo i možnému narušení fyzického, psychického nebo mravního vývoje dětí a mladistvých. Krása! – Ovšem, kde je byznys a kde je zisk? – Samoregulační, ještě k tomu dobrovolné, redakční mechanismy, na to můžu říct jediné: Cha-cha-cha-cha!… ––– V porovnání s Rezolucí 1003 (1993) je tento přístup dobrovolnosti a novinářské/vydavatelské samoregulace hrubě nedostatečný. Na Ukrajině roku 2014 jsme jasně viděli, jak dramatický rozpad sociálního smíru, který vyústil v občanskou válku, smetl nejenom ušlechtilé autoregulační mechanismy, ale i samo dodržování mediální legislativy, zákonů jako takových. Nová Rezoluce 2066 (2015) vytváří, možná i cíleně, ideální podmínky pro podobné excesy při eventuálních nepokojích či jiném narušení sociálního smíru v dalších zemích. A to v ingerenci Parlamentního shromáždění EU. Fuj! ––– Navíc nová rezoluce je značně nepřehledná, složená z několika nesourodých dokumentů: Zacitujme:

§/11 Shromáždění uznává samoregulaci médií jako prostředek ke snížení vlivu státu a ostatních sektorů společnosti ve věci mediálních obsahů. Kromě toho samoregulační mechanismy mohou [ale nemusí – P. V.] zlepšit situaci v oblasti vnějšího zasahování soudů a urovnat spory o mediálním obsahu mimosoudní cestou. Nicméně Shromáždění připomíná členským státům, že všechna omezení ze strany veřejných orgánů v oblasti svobody projevu a informací prostřednictvím sdělovacích prostředků musí být stanoveny zákonem, musí sledovat legitimní cíle a musí být v demokratické společnosti nezbytná. Mediální samoregulace musí být dobrovolná a etická, spíše než právně závazná.

Shromáždění zároveň připomíná

  • Rezoluci 1577 (2007) „Směr k dekriminalizaci hanobení".
  • S odkazem na své Doporučení 1878 (2009) o financování vysílání ve veřejné službě.
  • Připomíná Rezoluci 1438 (2005) o svobodě tisku a pracovních podmínkách novinářů v konfliktních zónách
  • Připomíná Rezoluci 2001 (2014) o propagaci násilí prostřednictvím médií.

Rezoluce 2066 (2015) se zřekla původní exaktní definice etických rámců žurnalistické profese (jak jsme je citovali výše z Rezoluce 1003) – zejména neodejmutelné právo občana EU na informaci a na servisní/dodavatelskou, přitom hluboce profesionální, práci masmédií pro společnost. Zatím se však Rezoluce 2066 (2015) odvolává na další tři starší masmediální předpisy a na jedno doporučení. Takže nejde o koncízní dokument, ale o nepřehledný, podivně a očividné záměrně rozmazaný quasi- kodex několika nesouvisejících dokumentů. ––– Například Rezoluce1577 (2007) s názvem Towards decriminalisation of Defamation [tj. Cesta k dekriminalizaci hanobení], která v paragrafu 6 (a ostatní nejsou jinačí) stanoví:

§/6 Zákony proti pomluvám sledují legitimní cíl ochrany pověsti a práv druhých. Shromáždění nicméně vybízí členské státy, aby uplatňovaly tyto zákony s maximálním omezením, protože mohou vážně poškozovat svobodu projevu. Z tohoto důvodu shromáždění trvá na tom, aby existovaly procesní záruky, umožňující komukoliv obviněnému z pomluvy či hanobení důsledně podložit svá tvrzení, aby se zabránilo nutnosti případné trestní odpovědnosti.

Tedy: Ochrana práv, cti a dobré pověsti kohokoliv je až na druhém místě! Svoboda urážet a lhát a dezinformovat a ničit lidem životy je novodobé zlaté tele. Klanějme se mu pokorně!... Je to krok zpět? Ne. Je to bahno ne-kompetence, do kterého se bude žurnalistika dále propadat. - Jaký je cíl těchto a takových opatření, je nad Slunce jasnější. Uf, to jsme dopadli!

Autor je docentem teorie a dějin žurnalistiky na Filosofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984