Reklama
Zľavy na wellness pobyty
Reklama

Nukleární únor

Počet zobrazení: 1177

Politolog Oskar Krejčí ukazuje na postupující demontáž smluvního základu kontroly zbrojení. Za místo případné dislokace nových amerických raket středního doletu pokládá Japonsko, Jižní Koreu a při zhoršení situace Tchaj-wan, v Evropě Rumunsko a Polsko.

Začal měsíc, v němž se jaderné zbraně několikrát stanou jablkem sváru. Hned na začátku února Spojené státy zahájily proces odstoupení od Smlouvy o likvidaci raket kratšího a středního doletu, kterou roku 1987 uzavřely ještě se Sovětským svazem; Rusko odpovědělo zrcadlově. Do středu pozornosti se také opětovně dostává jaderný program Íránu mimo jiné proto, že si vbrzku nejen Teherán připomene 40. výročí od islámské revoluce, která svrhla monarchii a nastolila teokraticko-republikánský režim. A v neposlední řadě by se taktéž v únoru měli sejít nejvyšší představitelé USA a Severní Koreje, aby projednali jaderný program KLDR a zajištění bezpečnosti na korejském poloostrově.
 

Smysl dohod
 

Odstoupení Washingtonu od Smlouvy o likvidaci raket kratšího a středního doletu je třetím z kroků USA, jimiž ničí smluvní základy kontroly zbrojení. Tím prvním bylo vypovězení Smlouvy o omezení systémů protiraketové obrany (ABM), která byla podepsána a ratifikována roku 1972. Hned v prvním roce své vlády ale prezident George Bush ml. oznámil, že Spojené státy odstupují od této smlouvy a roku 2002 se tak stalo. Tvrdil tehdy, že smlouva ABM je reliktem studené války a zastarala. Totéž tvrdí i současný poradce amerického prezidenta pro otázky národní bezpečnosti John Bolton o Smlouvě o likvidaci raket kratšího a středního doletu. Navíc představitelé USA, a tedy i NATO dodávají, že Rusko tuto úmluvu porušuje zdokonalením rakety 9M729, ovšem předvádění této rakety se odmítli zúčastnit (Rusko tvrdí, že letí na vzdálenost 480 km, USA, že letí za stanovený limit 500 km). Americká strana též požaduje, aby do případné nové smlouvy o raketách středního doletu byla zahrnuta i Čína. Při současné povaze narůstajícího chaosu se jako nejpravděpodobnější místa pro rozmístění nových amerických raket středního doletu jeví Japonsko, Jižní Korea a při dalším zhoršení situace Tchaj-wan; v Evropě by to vzhledem k existujícím základnám mohlo být Rumunsko a Polsko.

Stejně ultimativně postupoval Washington také u další smlouvy týkající se jaderných zbraní: úmluvy o Společném všestranném plánu akcí (JCPOA) týkající se jaderného programu Íránu. Ta byla podepsána v roce 2015 na základě jednání Íránu se skupinou P5+1 (P5 označuje stálé členy Rady bezpečnosti OSN, tedy Rusko, Francii, Čínu, USA a Velkou Británii, + 1 znamenalo někdy Německo, někdy Evropskou unii). Úmluva JCPOA má zajistit, že íránský jaderný program nebude zahrnovat produkci štěpného materiálu vhodného k výrobě nukleárních zbraní. Přestože inspektoři Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) porušení dohody nezaznamenali, americký prezident Donald Trump loni oznámil, že Spojené státy od dohody JCPOA odstupují, protože je prý špatná a Teherán ji neplní.
 

Dvojí metr
 

Právním základem sporu Íránu a USA je výklad Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT) podepsané v roce 1968 (platnost od roku 1970). Úmluva JCPOA má zajistit dodržování NPT ze strany Íránu, ovšem sama o sobě je dítkem nervózní doby: přikazuje Teheránu držet se zásad smlouvy NPT, zároveň však omezuje jeho práva na mírové využití jaderné energie, která mu právě smlouva NPT garantuje. A nejen to. Kritici politiky Íránu či Severní Koreje se dovolávají smlouvy NPT, přičemž zapomínají, že tato nejvýznamnější dohoda o kontrole jaderného zbrojení má tři opěrné sloupy.

Kromě zmíněného zákazu šíření i získávaní jaderných zbraní a práva na mírový jaderný program NPT obsahuje i závazek jaderných mocností usilovat o jaderné odzbrojení. To je důležitý aspekt, protože NPT je sice mnohostranná dohoda, ale má charakter dvoustranné úmluvy, a to mezi vlastníky a nevlastníky nukleárních zbraní. Skupina vlastníků jaderných zbraní se v preambuli NPT zavázala „napomáhat zmírnění mezinárodního napětí a upevnění důvěry mezi státy s cílem usnadnit zastavení výroby jaderných zbraní, zničení všech jejich existujících zásob a odstranění jaderných zbraní a jejich nosičů z národních arzenálů v souladu se smlouvou o všeobecném a úplném odzbrojení pod přísnou a účinnou mezinárodní kontrolou“. Tento slib je zopakován v článku VI uvedené smlouvy.

Skupina vlastníků jaderných zbraní, tedy „oficiální jaderné mocnosti“, to je ona zmíněná skupina P5 – stálí členové Rady bezpečnosti OSN, kteří měli jaderné zbraně před podpisem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Čtyři státy, které jaderné zbraně získaly po vstupu NPT v platnost, jsou neoficiálními členy jaderného klubu: Izrael, Pákistán, Indie a KLDR. Vývoj zásob jaderných zbraní ve světě přibližuje graf, převzatý a přeložený ze studie Jonathana Masterse zveřejněné na serveru prominentní Rady pro mezinárodní vztahy. Írán na daném přehledu není, Izrael ano. Není bezvýznamné, že nikdo ze Západu proti neúčasti Izraele na NPT nikdy nezvedl hlas. V muslimských zemích však vypadají názory na tuto otázku jinak. Už v roce 2009 na návrh arabských států poprvé přijala Generální konference Mezinárodní agentury pro atomovou energii rezoluci vyzývající Izrael, aby podřídil svůj jaderný program inspekcím MAAE a Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. Proti hlasovaly Spojené státy a země Evropské unie. Dvojí metr je ovšem v rozporu s potřebou vzájemné důvěry. Nelze zapomínat, že svými nukleárními testy se Pákistán, Indie a KLDR zapsaly do jaderného klubu ve chvíli výrazného znehodnocení role mezinárodního práva.

jaderne_krejci-1024x767.png
 

Povaha dohod
 

Z grafu je patrné, že po kubánské raketové krizi se zastavil růst jaderného arzenálu USA, sovětského však nikoliv. Zlom je patrný po podpisu Smlouvy o likvidaci raket kratšího a středního doletu. Ovšem příčinou oné změny nebyla smlouva sama, ale faktor, který podpis této úmluvy umožnil: růst vzájemné důvěry. Navíc se do hry dostal důležitý i problematický činitel, který leží v základu všech velkých dohod o kontrole zbrojení. Ukazuje se, že zpravidla byly zakázány či redukovány ty zbraně, které mají pro mocnosti malý význam. To platí i o zákazu biologických a chemických zbraní – zbraní hromadného ničení chudých; jejich funkci v doktrínách a strategiích mocností plní nukleární zbraně. Když mocnostem nějaké dohody nevyhovují, jako je tomu například v případě Úmluvy o zákazu použití, skladování, výroby a převodu protipěchotních min a o jejich zničení, prostě ji nepodepíšou. Nebo vypovědí.

Klasickým příkladem rozporuplnosti dosažených výsledků je kvalitativní zbrojení navazující na smlouvu SALT I. Tehdy byl zmražen počet odpalovacích zařízení, ale množství jaderných náloží v strategických silách USA vzrostlo během pěti let víc než čtyřikrát, protože modernizace hlavic umožnila dát na jednu raketu více samostatně naváděných náloží. Obecně platí, že po všech dohodách o kontrole zbrojení si USA a Rusko zachovaly potenciál pro druhý, zničující odvetný úder. Také v současnosti platná smlouva New START (Strategic Arms Reduction Treaty ­– Dohoda o snížení počtu strategických zbraní) ponechává Spojeným státům a Rusku jaderný arzenál, který umožňuje zničení života na planetě.
 

Nebezpečná hra
 

Přes všechny vady na kráse mají dohody o kontrole zbrojení mimořádný význam, protože posilují důvěru a dělají formování rovnováhy sil čitelné i předvídatelné. Nemluvě o tom, že podepsané smlouvy učinily závody ve zbrojení ekonomičtější. Lze samozřejmě oprávněně namítnout, že Bílý dům měl částečně pravdu, když označil smlouvy ABM a Smlouvu o likvidaci raket kratšího a středního doletu za zastaralé. Například ve válkách již odzkoušený americký bezpilotní letoun Reaper má dolet víc než 1800 kilometrů a může plnit funkce pozemních střel s plochou drahou letu středního doletu. Cesta z této situace je ale dvojí. Je možné zasednout k jednacímu stolu a archaickou dohodu nahradit smlouvou lepší. Nebo, a tuto cestu zvolily Spojené státy, jednostranně od dohody odstoupit. Rovnováha se teď bude formovat živelně, jako vedlejší produkt amerického úsilí o převahu. Už nyní, v rozporu se Smlouvou o nešíření jaderných zbraní, hlavní jaderné mocnosti mají a plní své programy modernizace jaderných arzenálů, přičemž některé inovace směřují k využitelnosti těchto zbraní v takzvané omezené jaderné válce, čímž se zvyšuje nebezpečí jejich použití.

Minulý týden se v Pekingu sešli zástupci zemí P5, aby se pokusili zvýšit vzájemnou důvěru. Bezúspěšně. Chování Ruska po vypovězení Smlouvy o likvidaci raket kratšího a středního doletu ze strany Washingtonu se dá předvídat. Když Spojené státy odstoupily od smlouvy ABM, reagovalo Rusko tím, že neratifikovalo smlouvu START II. Moskva tak dala najevo svoji suverenitu i odhodlání udržet v nových podmínkách rovnováhu sil. Situaci se podařilo částečně zklidnit podpisem dohody New START, k němuž došlo v roce 2010 v Praze. Teď Rusko odpovědělo rozhodnutím vyrábět pozemní verzi střel s plochou drahou letu Kalibr a zahájením prací na hyperzvukových raketách středního doletu. Zároveň zmrazilo své případné diplomatické iniciativy zaměřené na kontrolu zbrojení. Ohrožena je dohoda New START. Začíná nové, nekontrolované kolo závodů v jaderném zbrojení.

Proti tomuto nebezpečnému proudu jde případná dohoda o denuklearizaci Korejského poloostrova. Důvěra v to, že takovou úmluvu Washington dodrží, je ale značně naleptaná. Zvláště v době, kdy obnovená washingtonská „diplomacie velkého klacku“ budí pocit, že cílem USA není mír, ale jednostranná výhoda. Ostatně byl to bývalý americký prezident Theodor Roosevelt, prapůvodní otec big stick diplomacy, kdo japonskou okupaci Korejského poloostrova komentoval slovy: „Korea patří bezesporu Japonsku. Je pravda, že korejská nezávislost byla slavnostně zaručena smlouvou. Ale Korea samotná neuměla její platnost zaručit a je nemyslitelné předpokládat, že jakýkoli jiný stát… by pro Koreu udělal to, co Korejci absolutně nedokázali udělat sami pro sebe.“[1] I proto potřebuje Severní Korea věrohodné záruky, že svým jaderným odzbrojením neudělá ze sebe jen nový Irák – bezbranný bod na „ose zla“.

Citovaný odkaz

[1] Citováno podle KISSINGER, Henry Alfred: Potřebuje Amerika zahraniční politiku? Cesta k diplomacii pro 21. století. Praha: BB art, 2002, s. 196.

(Komentár vyšiel v českom webovom časopise !Argument 4. 2. 2019)

Priemer: 5 (1 hlas)
Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama