Nová Čína

Počet zobrazení: 2922

Politolog Oskar Krejčí se zamýšlí nad sedmi dekádami, které prožila Čína od doby, kdy tamní pět tisíc let trvající civilizace vstoupila do nové etapy.

Politický Západ začal vnímat Čínu jako nový a důležitý fenomén někdy v devadesátých letech minulého století. Stalo se tak s velkým zpožděním za významnými proměnami Číny, a to ještě v rozporuplném rozměru. Především byl postupně vstřebáván poznatek, že čínský ekonomický růst je tak významný, že mění vztahy velmocí. Druhý motiv změny pohledu na Čínu je problematičtější. Jeho základem byla a stále zůstává skutečnost, že významné proudy západního politického myšlení setrvávají i po skončení studené války v zajetí černobílého vidění světa a v Číně objevily nového protivníka. Nemluvě o tom, že důležité části západní ekonomiky potřebují ke svému fungování obraz nepřítele. Tento fakt se zdá nadsazený, ovšem stačí pohlédnout do oblasti Pacifiku po rozpadu Sovětského svazu: americké jednotky se zde rozrůstají. A převzaly nové úkoly.
 

Řetěz proměn
 

Představa o obrození či revitalizaci Číny je spojována s pátou generací vůdců této země, avšak její počátky sahají do okamžiku vzniku nové Číny před sedmdesáti lety. I když je tato událost některými komentátory a politiky vykládána pouze jako nešťastné uchopení moci komunisty, z hlediska dějin je to mimořádně významný zlomový okamžik. Čína se tehdy opět sjednotila, čímž skončily nepřeberné občanské války započaté hned po svržení monarchie na přelomu let 1911 a 1912. A nejen to. Před sedmi dekádami byli z Číny s konečnou platností vyhnáni zahraniční kolonizátoři, kteří se v Číně roztahovali od první opiové války, jež začala v roce 1839. Až zatřetí, byť neposlední co do významu, lze říci, že nad autokratickou koncepcí kapitalismu zvítězila koncepce modernizace v duchu tehdejšího pojetí marxismu-leninismu. Všechny tři uvedené skutečnosti dohromady završily století ponížení této pět tisíc let trvající civilizace.

logo_clr_70.jpg
Foto: gov.cn

Mainstreamové západní pojetí čínské revoluce počítá, kolik mrtvých nástup komunistů stál a Mao Ce-tunga řadí mezi největší diktátory 20. století. Tento problém má dva obecné rozměry. Především v zemi zmítané občanskou válkou a ničenou zahraničními intervencemi nelze zvítězit bez násilí. Nová Čína nevznikla tak, že její pravidla ze dne na den nahradila pravidla staré Číny. Nová Čína se zrodila ze sto let narůstajícího chaosu. Chaosu pohrdajícího pravidly, kdy se miliony individuálních lidských osudů nenávratně změnily ve statistickou položku suše informující o počtu mrtvých, raněných a znásilněných. A zadruhé, snad každou skutečnou revoluci doprovázejí excesy. Zdá se, že přijmout představu nutnosti revoluce znamená akceptovat i fakt, že ji excesy budou doprovázet – a doufat, že je vítězové alespoň částečně napraví.
 

Osobní profil a dějiny
 

V případě Mao Ce-tunga se západní literatura hemží snahou ukázat jeho megalomanskou a zločinnou povahu. Nezřídka se jako důkaz uvádí jeho báseň Sníh [1], kterou napsal v roce 1945 v letadle, když letěl na jednání s Čankajškem.

Těm horám a řekám je ženský půvab dán,
bezpočet hrdinů se ucházelo o jejich ruku a každý byl odmítán,
bohužel císař Š´-chuang a Wu-ti
měli malé vzdělání,
císařové Tchang Cung a Tchaj Cu
měli málo citu,
pak přišla nebesky hrdá dynastie,
Džingischán,
ten uměl jen napínat luk a střílet na orly,
ti všichni nejsou už,
chcete-li vidět, co je skutečný muž,
je to ten, který až teprve dnes je mužem zván.

Chorobné velikášství, kterým se autor povyšuje nad nejslavnější císaře a zakladatele mongolské říše? V básni ale přece může být metafora: co když je v básníkově podání skutečným mužem LID? A jen na okraj: Mao Ce-tung to dokázal, se svými druhy Čínu sjednotil a dal jí vizi. V tomto smyslu je srovnání s největšími císaři a zakladateli dynastií zcela přiměřené.

Mao Ce-tung vstoupil do čínských dějin až v poslední čtvrtině ono chaotického a krvavého století ponížení. Učinil to tak, že spojil tradici rolnických povstání, kterých jsou dějiny Číny plné, s marxismem a se stranou leninského typu. Stal se stratégem vítězné lidové války. Ta byla součástí romantické vize světové revoluce, kterou doprovázelo přesvědčení, že vůlí lze zlomit všechny překážky. I po založení nové Číny setrval Mao u představy, že obětavé odhodlání, které se stalo základem triumfu ve válce, může zajistit každý úspěch – třeba i velký hospodářský skok. Neúspěch se mu jevil jen jako důsledek malého ideologického uvědomění, proto se zdála nutná kulturní revoluce – plná politického surrealismu. Velcí lidé asi nemohou dělat malé chyby.
 

Revitalizace Číny
 

Neúspěchy pomohly vychovat nové typy vůdců, kteří již etapy modernizace společnosti a výstavby socialismu vnímají konkrétněji. Koncem minulého týdne zveřejnila informační kancelář vlády Čínské lidové republiky bílou knihu Čína a svět v nové éře. Podle tohoto zdroje vzrostl hrubý domácí produkt Číny od roku 1952 – tehdy se začal v této zemi hrubý domácí produkt počítat – do loňského roku 174krát při průměrném ročním růstu 8,1 %. Hrubý domácí produkt na hlavu vzrostl 70krát. Vše měřeno ve stálých cenách. Samozřejmě, každodenní život a makroekonomické údaje nejsou totéž. V každém případě ale, jak ukazuje přiložená tabulka z téhož zdroje, za dobu existence nové Číny se střední délka života jejích obyvatel prodloužila z 35 na 77 let, dramaticky klesla dětská úmrtnost i extrémní chudoba, nemluvě o růstu vzdělanosti. [2]

krejci_cina_tab1.png

Příběh čínského úspěchu měl dvě etapy. Předělem byla rozhodnutí z roku 1978 o začátku hlubokých reforem a otevírání se světu. Nástup reforem začal na venkově, potom postupně reformy zamířily do měst, do průmyslu a finančnictví, a směřovaly k vytváření zvláštních ekonomických zón. Každý úspěch však vytváří problémy. Kompetentnost politického řízení je obsažena v tom, že odpovědní, kteří jsou vybavení pravomocemi, na nové problémy reagují včas. Pozoruhodná studie Čtyřicet let reforem a otevírání se, kterou zpracoval velký tým autorů, na exaktních datech ukazuje, co Čína dělá pro zformování zelené ekonomiky, odstranění sociální i genderové nerovnosti, pro zajištění plné demokratizace vzdělanosti a podobně. Jak Peking hledá cestu trvale udržitelného vývoje.
 

Pohled na svět
 

Reformy měly i svůj zásadní zahraničněpolitický a vojenský rozměr. Profesor Qingmin Zhang z Pekingské univerzity cituje jednu z čínských učebnic historie diplomacie, podle níž „v dobách Maa úkolem diplomacií bylo čelit imperialismu a podporovat revoluci; hlavním tématem diplomacie v době Teng Siao-pchinga byl mír a rozvoj“. [3] Ve vojenské oblasti, a to jak v obecných otázkách, tak i pokud se jedná o výstavbu armády, byl pravděpodobně zlomový Tengův projev přednesený v červnu 1985 na Vojenské komisi Ústředního výboru KS Číny. Tehdy mimo jiné prohlásil, že „po analýze obecných trendů ve světě a prostředí kolem nás, změnili jsme přesvědčení, že nebezpečí války je bezprostřední“. To vše se odráží i v současné politice Číny, která ovšem musí přebírat svůj díl odpovědnosti za stabilitu světa a reagovat na vlastní posun mezi velmoci prvního řádu. Proto čínský státní tajemník a ministr zahraničních věcí Wang I minulý týden během návštěvy USA prohlásil, že Čína nemá v úmyslu předvádět na světové scéně „hru o trůny“ – úsilí o hegemonii není v čínské DNA.

Současná čínská zahraniční politika není mesianistická, neradí každému, co má dělat, a už vůbec mu své názory nevnucuje pomocí bombardovacích letadel. Žuan Cung-ce, výkonný viceprezident Čínského institutu pro mezinárodní studia, v rozhovoru pro Dossier, přílohu nejnovějšího čísla Literárních novin, upozorňuje, že pekingský diplomatický jazyk nezná nepřátele, jen partnery a přátele. Zároveň Žuan připomíná pozoruhodnou tezi známou i z pekingských oficiálních dokumentů: „Zkušenosti, které má Čína, jsou velmi jedinečné. A také země – Čína – je jedinečná. Proto si myslím, že tzv. čínský model není vhodný pro rozšiřování.“ [4]
 

*          *          *
 

Ve svém projevu na Valném shromáždění OSN americký prezident Donald Trump prohlásil, že budoucnost nepatří globalistům, budoucnost patří vlastencům. Tato elegantní kontrapozice je založena na binárním, černobílém uvažovaní, které v politice často působí destruktivně. Trump má pravdu, když se domnívá, že abstraktní liberální pojetí globalizace je nebezpečné – je založené na obdobné binární představě, že patriotismus je přežitý a nebezpečný. Jenže vlastenectví je součástí politické kultury miliard lidí žijících v různých zemích a odlišných civilizačních okruzích. Jestliže má mít lidstvo důstojnou budoucnost, pak patří vlastencům uvažujícím globálně, v celosvětových souvislostech. Má-li mít toto století humánní rozměr, „civilizace 5G“ by měla znamenat i vznik nového typu mezistátních a mezinárodních vztahů – odlišných od těch, které vedly k válkám a vytváření kolonií či polokolonií. Na formování tohoto světa by se museli podílet nejen lidé ze Západu, ale i z dalších zemí – včetně pozoruhodné nové Číny.

Poznámky

[1] MAO Ce-Tung: Osmnáct básní na staré nápěvy. Překlad Josef Hejzlar, přebásnil Vítězslav Nezval. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 23.

[2] China and the World in the New Era. Beijing: The State Council Information Office of the People’s Republic of China. September 2019, s. 4 a 5 ­– http://news.cn/english/2019-09/27/c_138427541.htm

[3] QINGMIN Zhang: Towards an Integrated Theory of Chinese Foreign Policy: Bringing Leadership Personality Back. In: The Making of China’s Foreign Policy in the 21st Century. Historical Sources, Institutions/Players, and Perceptions of Power Relations. London and New York: Routledge, 2018, s.143.

[4] ŽUAN Cung-ce: Vzestup Číny nemusí znamenat oslabení USA. In: Dossier (příloha Literárních novin), říjen 2019, s. 33.

(Komentár vyšiel v českom webovom časopise !Argument 30. 9. 2019)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984