Nevěšet bulíky na nos

Na Nový rok o slepičí krok
Počet zobrazení: 2743

Na samém prahu šedesátého roku XX. století, kdy byla v jednotném státě dvou bratrských národů – Čechů a Slováků přijata socialistická ústava a kdy nikdo nemohl ani na vteřinu pochybovat o trvalém a věčném přátelství se Sovětským svazem, jsem si vyslechl dlouhý projev političky.

Dozvěděl jsem se, že soudruh Antonín Novotný, prezident republiky a první tajemník ÚV KSČ, dříve než mohl vynést jediný výrok, svolal si k jeho posouzení prý nejméně tisícovku nejmoudřejších.

Ten výrok zněl:

„Již dnešní naše mladá generace bude žít v komunismu!“

Zakládali jsme mladou rodinu, bydleli jsme na ubytovně a do komunismu bylo ještě hodně daleko. Žili jsme z jednoho platu, rodiče si mnohé odřekli, protože nás měli rádi.

mleczko_sliepka.jpg

Plynula desetiletí. Nezvykli jsme si na komfort, žili jsme vcelku slušně, jako většina kolem nás!

Nad námi všemi viselo heslo, že vezme – li lid věc míru do svých rukou, bude mír navždycky zachován.

Lež jako věž.

Zažili jsme nepřímo padesátá léta, všechno bylo poněkud jiné, než se dneska dočítám, zažili jsme kolektivizaci zemědělství, zpívali jsme a recitovali s Pavlem Kohoutem jeho poemu o Vavřincovi Rambajsovi a jeho smutných volech.

Dneska jsme nastupujícím pokolením už jenom k smíchu, nic po nás vlastně nezůstalo. Jenom devastace, zkáza, zločiny.

Prožili jsme oteplení šedesátých let, Pražské jaro, přežili jsme 21. srpen 1968.

Styděli jsme se, že staré neduhy se zase opakovaly, znovu na kvadrát.

Národ byl přinucen k pokání nad bratrskou internacionální pomocí bratrských armád. 

Nepřizpůsobiví byli zbavováni občanských práv. Právo bylo v rukách domovních důvěrnic.

Nad námi a nad závějemi často zněla jediná pravda, že žijeme dobře, tak, jak jsme snad nikdy do těch dob ještě nežili.

Přesto jsme přitom všem nebyli slepí, věděli jsme a víme, že vývoj se ani tenkrát nezastavil. Šel kolem nás a my s ním.

Žili jsme v pravdě i ve lži!

Není pravdou, že jsme od svého mládí do zralosti prožili jenom život v hrůze.

A že za všechno špatné a zlé mohli tenkrát jenom zpropadení domácí komouši, komanči, zkurvení bolševici. Nebo jenom nespravedliví spojenci.

Minulý rok postavil na piedestal slávy uplynulých třicet let. Vytvořil opět klamnou iluzi jediné pravdy a nezpochybnitelného vůdce národa. Nejenom pravda, ale i lež byly ověnčeny vavříny slávy.

Lež, zločiny, bída, nespravedlnost a hrubiánství se zase neukryly pod sukně rozděleného státu, dvou republik, v nichž jsme si prý všichni bližší, než kdykoliv předtím. 

Píše se rok 2020!

Ocitl jsem se v kmetském postavení – a zírám!

Nevím, kolik moudrých hlav si k vyslovení svých mouder svolali nyní vládci mé malé země, abychom se od nich na prahu nového roku 2020 dozvěděli, že žijeme nejlépe, jak jsme kdy v životě žili. A mysl mi letí k jedné političce, která mne na prahu života uvědomovala, že budeme žít my – tenkrát mladí – v zářivém  komunismu.

Vývoj se nezastavil a vývoj se nikdy nezastaví.

Ale proč mi někdo vnucuje, že žijeme ve své většině jako nikdy předtím?

To přece není a nikdy nebude pravda, ale jenom prachobyčejná lež!

Je to nejenom bída reality, ale především je to velká bída filozofie.

Moudří zalezli znovu do děr, těžko ze svých nor vůbec kdy vylezou.

Ilustrace: Andrzej Mleczko

 

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984