Reklama
Reklama

Nenadějné vyhlídky

Počet zobrazení: 1932

Politolog Oskar Krejčí ve svém komentáři poukazuje na historické kořeny sporů Íránu a Spojených států. Varuje před další eskalací.

Začal rok, v němž proběhnou americké prezidentské volby. Faktorů, které ovlivní jejich výsledek, je sice mnoho, ovšem volební inženýři v Bílém domě vědí: z nejrůznějších analýz vyplývá, že popularita úřadujícího prezidenta na začátku krize stoupá. Americký sociolog politiky John Mueller tento jev nazval „fenoménem sjednocování kolem vlajky“. Z porovnání řady výzkumů, které předcházely konkrétní akci americké vlády a následovaly také těsně po ní, narůstá po provedení akce souhlas s ní přibližně o 10 %. Těchto 10 % „cenového růstu“ však musí být podle Muellera spojeno s událostí, která je „(1) mezinárodní a (2) zatahuje Spojené státy a zvláště prezidenta přímo; musí být (3) specificky dramatická a ostře koncentrovaná“ [1]. Něco jako atentát na íránského generála Kásema Sulejmáního (někdy také Solejmáního – pozn.red.). Ne náhodou Donald Trump hned po této akci na svém twitterovém účtu místo slov vyvěsil americkou vlajku. V Muellerových charakteristikách krize je ale skrytá past: ona desetiprocentní prémie nevydrží dlouho. Její uchování vyžaduje neustálé přiživování krize. Úspěšné přiživování – jak ukázal postupný propad přízně prezidentů, kteří vládli za korejské i vietnamské války, ale též u Johna Bushe ml. po intervencích v Afganistanu a Iráku.
 

Frašku střídá tragédie
 

Karel Marx proslavil Hegelovu tezi, že se všechny události v dějinách opakují dvakrát tím, že k ní připojil dovětek „jednou jako tragédie, podruhé jako fraška“. Popisoval tak skutečnost, že na trůn velkého Napoleona se protlačil malý Napoleon III. Jenže – co když to může být naopak: jednou jako fraška a tragédie až poté? Fraška tu už totiž byla.

Začalo to v lednu 1979, kdy byl po dlouhých masových demonstracích, při nichž teklo mnoho krve, v Íránu svržen šáh. Když pak tehdejší americký prezident Jimmy Carter odsouhlasil přistěhování šáha do Spojených států, vnikli počátkem prosince na velvyslanectví USA v Teheránu extrémisté a zajali jako rukojmí 52 pracovníků ambasády USA, a to včetně diplomatů. Tento jednoznačně protiprávní krok vnímala značná část americké veřejnosti i politické elity jako velké ponížení. Protože se blížily volby, rozhodl se Carter vyslat vojenskou misi, která by rukojmí osvobodila. V dubnu 1980 proběhla Operace Orlí dráp, na níž se kromě CIA podílely Delta Force a US Army Rangers. Už při zahájení operace jeden z vrtulníků selhal, další hned po přistání v poušti. Utajení akce narušil kolemjedoucí autobus, který musely výsadkové jednotky zadržet i s cestujícími. Na íránské auto jedoucí poblíž začali nervózní američtí vojáci v rozporu s rozkazy střílet, a protože to byla cisterna, po jejím výbuchu bylo tajné shromaždiště dokonale osvíceno; íránský řidič byl zabit. Další vrtulník hlásil poruchu. Poté, když již bylo jasné, že do Teheránu výsadek nedorazí, srazil se vrtulník s dopravním letadlem – osm amerických vojáků zahynulo. Po chaotickém ústupu zůstalo na místě dalších pět amerických vrtulníků i se jmény některých agentů CIA v Íránu. Totální fiasko operace výrazně přispělo ke Carterově porážce v prezidentských volbách. Rukojmí pak byla propuštěna až po 444 dnech – u příležitosti inaugurace Ronalda Reagana.

Že by po této frašce následovala tragédie zahájena smrtí jednoho z velitelů Islámské revoluční gardy? Z Teheránu zaznívají hlasy o aktu války, z Washingtonu o nástupu míru… V každém případě jeden členský stát OSN zabil představitele jiného členského státu OSN na území třetího členského státu OSN – a ještě se tím chlubí. Takto rozhodně nevypadá ona válka v zastoupení, proxy war, o které mluvili stratégové při charakteristice současných konfliktů.

Generál Sulejmání, velitel speciálních jednotek, byl hrdinou íránsko-irácké války, ale i boje proti takzvanému islámskému státu. Byl nepřítelem USA a Izraele. Přidá-li se zákeřná smrt, Sulejmání se stává mučedníkem. Symbolem hrdinského boje pro současné Íránce určitě, šíity snad všude a možná též pro muslimy obecně. Je přirozené, že zaznívá volání po odvetě. Jak by mohla taková odveta vypadat? Popravdě řečeno, mnoho gest stejného typu, jako použil Bílý dům, Teherán k dispozici nemá. Americké zbraně, jimiž je vyzbrojeno přibližně 60 až 70 tisíc amerických vojáků, míří na Írán z afgánského východu, z mořského jihu a iráckého, jordánského a tureckého západu – nemluvě o základnách v Saúdské Arábii, Bahrajnu, Ománu, Kataru, Sjednocených arabských emirátech či Kuvajtu, ale i v Džibuti. U hranic USA se žádné íránské základny nenacházejí. Tvrdit ovšem, že se Blízký východ po zabití Kásema Sulejmáního stal bezpečnější – to je nesmysl či prostoduchá propaganda.
 

Podoba odplaty
 

Pomsta nemusí spěchat a vedená může být po dvou liniích: (a) z úrovně státu, (b) řízeně či živelně, nekoordinovaně z úrovně nejrůznějších bojůvek i jednotlivců. Přehled za čtyři desetiletí napovídá, že íránské subverzní aktivity mimo Blízký východ byly zatím neúspěšné, ovšem pro operace na Blízkém východě tu prostor je. Málo pravděpodobný je přímý vojenský útok Íránu na nějaké velké americké pozice, například letadlovou loď v Perském zálivu, ovšem další eskalace vyloučena není. Protože Sulejmání byl představitelem státu, ohroženi jsou teď ti američtí, a to nejen diplomaté; protože byl velitelem speciálních jednotek, ohrožené jsou teď ty americké. Jako nejpravděpodobnější odveta se jeví akce tam, kde jsou vyzbrojené šíitské skupiny. Například v Iráku. Tam třeba i proto, že při útoku na generála Solejmáního byl zabit i člen vedení Lidových mobilizačních sil, iráckých šíitských milicí, Abú Mahdí Muhandis a jeho doprovod. Nebo v Libanonu, Sýrii, Jemenu – či v jejich okolí. Reakce asi nebude uspěchaná, když ale bude rozptýlená v čase a prostoru, mohla by za určitých podmínek volební vyhlídky Trumpa posílit. Už teď americký prezident na Twitteru tváří v tvář manifestantům v Bagdádu a Teheránu uvedl, že Spojené státy vytipovaly 52 míst  důležitých pro Írán a jeho kulturu, na které zaútočí v případě íránské odvety. Počet symbolicky odpovídá  množství rukojmí na velvyslanectví USA po islámské revoluci.

Už při útoku manifestantů na americké velvyslanectví v Bagdádu minulý týden byla patrná velká pasivita iráckých bezpečnostních složek. Bombardování šíitských milicí na konci minulého roku označilo vedení Iráku za porušení suverenity; po atentátu na Sulejmáního irácký premiér mluví o americké agresi a tamní parlament požaduje odchod cizích vojsk ze země. Pro zahraniční státníky se stává, alespoň načas, problémem setkat se s Trumpem. U mnohých spojenců USA rozpaky zakrývají nesouhlas. Kromě Izraele, kde likvidace Sulejmáního zvyšuje naděje současného premiéra na volební vítězství, po dvou dnech začalo období negativních výroků o Sulejmáním, ovšem bez projevů výslovného souhlasu s jeho likvidací. Německo volá po deeskalaci. Vojenská aliance vedená Američany hlásí z Iráku omezení svých aktivit (?!), pomoc svých misí při výcviku místních silových složek pozastavilo v Iráku NATO, ale i Švédsko. Čína požaduje uklidnění, ovšem samotnou brutální vojenskou akci v Iráku označil ministr zahraničí Wang I v rozhovoru s íránským protějškem za porušení základních norem mezinárodního práva, což povede ke zhoršení napětí v regionu. Po zklidnění volají i arabské země, a to včetně saúdskoarabského krále. Stanovisko ruského ministerstva zahraničí bylo radikální: jsou tam slova o „avanturistickém kroku“ USA a o tom, že Sulejmání „oddaně sloužil obraně zájmů Íránu. Vyjadřujeme íránskému národu upřímnou soustrast“. Ještě tentýž den pak ministr zahraničí USA Mike Pompeo telefonoval svému ruskému kolegovi Sergeji Lavrovovi, s nímž poté hovořil o spolupráci na Blízkém východě i čínský ministr.
 

Od spolupráce ke konfrontaci
 

Nepotkávají se hory s horami, ale lidé s lidmi – i vojáci s vojáky. Ti američtí a íránští se poprvé ve velkém setkali během 2. světové války. V srpnu a září 1941 Rudá armáda spolu s britskou armádou obsadily Írán. V roce 1943 se k nim přidali též američtí vojáci; koncem války bylo na území Íránu přibližně 30 tisíc sovětských, 25 tisíc britských a 30 tisíc amerických vojáků. Obsazení Íránu zabránilo využití tamní ropy nacistickým Německem a vytvořilo důležité perské trasy dodávek západní pomoci Sovětskému svazu. Kontrola tohoto prostoru Spojenci umožnila také uspořádání Teheránské konference, prvního summitu SSSR, USA a Velké Británie.

Odchod sovětských vojsk a následná antikomunistická vlna vytvořily podmínky pro spolupráci Washingtonu a Teheránu. Tuto idylku narušila vláda Mohammeda Mossadeka, která přišla k moci na jaře roku 1951. Ta nebyla komunistická, ale nacionalistická a demokratická – jenže znárodnila britskou Anglo-Iranian Oil Company (od roku 1954 známá jako British Petroleum, dnes prostě BP). S příchodem Dwighta Eisenhowera do Bílého domu ale nastoupil do funkce ministra zahraničí John Foster Dulles a šéfem CIA se stal jeho mladší bratr Allan Dulles. Byla připravena operace Ajax, jejíž řízení v Teheránu převzal rezident CIA Kermit Roosevelt ml. (vnuk prezidenta Theodora Roosevelta a pozdější viceprezident Gulf Oil). V Íránu byly organizovány manifestace, byli kupováni politici i vojáci. Po neúspěchu prvního pokusu, který vyústil v šáhovu emigraci, se nakonec v srpnu 1953 podařilo demokraticky zvoleného premiéra Mossadeka zatknout. Šáh se vrátil.[2] Nastaly veselé časy: podle nového uspořádání polovina zisků z ropy a plynu zůstala Íránu, druhou získalo mezinárodní konsorcium, v němž podíl 40 % připadl pěti firmám z USA (Gulf Oil,  Exxon, Mobil, Texaco a Chevron). Írán se stal nejvěrnějším spojencem Spojených států (a Izraele) na Blízkém východě, nakupoval americké zbraně, jeho vojáci studovali v USA, brutální tajná policie SAVAK spolupracovala s americkými bezpečnostními složkami. Takto se v Íránu připravovaly podmínky pro vzedmutí protiamerických nálad a islámskou revoluci roku 1979.

Po islámské revoluci se Írán v USA postupně dostal na seznam „darebáckých států“ i na „osu zla“. Už v závěrečné zprávě kongresové Rumsfeldovy komise z července 1998 lze nalézt nesmyslné tvrzení, že Írán bude schopen „zasadit velký ničivý úder USA během přibližně pěti let“, tedy do roku 2003. Tehdy započatou hysterii zdánlivě ukončila v červenci 2015 dohoda mezi stálými členy Rady bezpečnosti OSN plus Německem z jedné strany a Íránem ze strany druhé. Ta vedla k radikálnímu omezení íránského jaderného programu i k jeho podřízení mezinárodní kontrole. Obchodní embargo vůči Íránu bylo zrušeno. Jenže v květnu 2018 Donald Trump od této smlouvy jednostranně odstoupil, a to i přes zásadní výhrady evropských spojenců. Spojené státy zároveň opět uvalily na Írán obchodní embargo, a to včetně extrateritoriálních sankcí. Ty přispěly ke zdražení benzinu v Íránu a následným protivládním demonstracím. A íránští a američtí vojáci, bývalí spojenci, opět na sebe míří ostře nabitými zbraněmi.
 

Nejasná budoucnost
 

Bílý dům a spříznění novináři dnes obviňují Kásema Sulejmáního z mnoha blízkovýchodních hříchů. Jeho vinou prý v období let 2003 až 2011 šíitské milice v Iráku zabily přibližně 600 amerických vojáků. Může prý i za rozmístění přibližně 50 tisíc šíitských bojovníků v Sýrii a pomoc ozbrojencům libanonského Hizballáhu. Vina na generála padá prý i v souvislosti s útoky na lodě v Perském zálivu v květnu a červnu loňského roku, sestřelení amerického dronu před půl rokem či útok dronů na ropná zařízení v Saúdské Arábii loni v září. Mnohé z toho je asi pravda. I bez diskuse o tom, kdo je na Blízkém východě více doma, zda šíitské milice, nebo americká armáda, se nabízí jiná námitka: zabití jednoho člověka zpravidla politiku nezmění. Sulejmání už byl ve funkci nahrazen, a atmosféra se nezlepšila. Několik dní po atentátu na Kásema Sulejmáního se zdá, že se přiblížilo naplnění generálova snu: donutit Američany odejít z Iráku.

Je možné, že po velkých protivládních demonstracích v Íránu a Iráku v minulých měsících, při nichž opět tekla krev, někdo v Bílém domě dospěl k názoru, že teď je vhodná chvíle k zabití generála. Tomu by nasvědčovalo okamžité umístění záběrů z malé demonstrace v Bagdádu oslavující americký zásah, které umístil na svém internetovém účtu ministr zahraničí USA. V politice Washingtonu bylo mezinárodní právo nahrazeno praktikami Divokého západu, místo úmluvy o diplomatických stycích nastoupily hollywoodské scénáře. Sulejmání je mrtev, kdo bude příště? Jak poznamenává Ilan Goldenberg z washingtonského Centra pro novou americkou bezpečnost v rozboru pro Foreign Affairs, uspokojení z dosaženého a zdrženlivost „odporuje samotné Trumpově povaze“.

I když se odpověď Teheránu zdá nejasná, hrozí, že promyšlené dlouhodobé útoky výrazně poškodí Trumpovu prezidentskou kampaň a z prémiových deseti bodů při shromažďování kolem vlajky udělá deficit. Obdobný efekt může přinést diplomatický nesouhlas ze strany většiny států, který využije domácí protitrumpovská opozice. Udělat z nepřítele mučedníka se nevyplácí. Znovu se potvrzuje, že arogance moci brání pochopení dějin a kultury, znemožňuje věcně vyhodnotit situaci.

Odkazy

[1] MUELLER, John E.: War, Presidents and Public Opinion. Lanham etc.: University Press of America, 1985, s. 209.

[2] Viz například KINZER, Stephen: Bratři. John Foster Dulles, Allan Dulles a jejich tajná světová válka. Praha: Rybka Publishers, 2016. s. 187-189.

(Komentár vyšiel v českom webovom časopise !Argument, 5. 1. 2020)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama