Reklama
Reklama

Několik subjektivních slov

Počet zobrazení: 1101

Ze dne na den vypukla snad jen Trojská válka – to když Paris unesl krásnou Helenu. Ty ostatní obvykle nazrávaly a nazrávají dlouho. Což platí i pro tu současnou rusko-ukrajinskou, které se v Rusku cudně říká speciální vojenská operace. Jejími příčinami se tu však zabývat nebudu. Nejsem historik ani politolog. Ale i ti, pokud je budou chtít seriozně zkoumat, se budou muset vracet minimálně deset let zpátky. Hledat příčiny národnostních konfliktů v této zaostalé a zkorumpované zemi, konfliktů, které vedly k onomu pověstnému Majdanu, ke změně politického kurzu od proruského k proamerickému, od národnostní snášenlivosti k nacionalismu a nakonec až k odtržení Krymu i Doněcké a Luhaňské oblasti, k nedodržování minských dohod ze strany Ukrajiny atd., atp.

Ale jak říkám, tím ať se zabývají historikové a politologové. Mne zajímají jen tragické následky onoho geopolitického konfliktu. Tisíce mrtvých na obou stranách a zničená města, ze kterých prchají lidé –  většinou západním směrem. A musím se přiznat, že mi vadí nejen většinově proklínaný ruský prezident Vladimír Putin, který dal k vojenské intervenci na Ukrajině povel, ale čím dál tím víc i ukrajinský „hrdina" Volodomyr Zelenskyj, jenž přiměl ukrajinský lid k nesmyslnému sebeobětování a dnes už vydírá nejen Evropu, ale i nemalou část zbývajícího světa svými výzvami k dodávkám zbraní a ekonomickým sankcím, stahujícím svět do možného Maelströmu třetí světové války. A vadí mi i postoj naší „vlády národní zkázy", která je ochotná obětovat nás všechny v zájmu internaconální pomoci, se kterou máme dosti neblahé zkušenosti už z dob první „normalizace". Dnes, v době  normalizace druhé a teď už i počínající třetí totality, charakteristické umlčováním jiných než oficiálních názorů, jde o ničím neomezené přijímání ukrajinských běženců, a to bez ohledu na skutečnost, že válkou je zasažena sotva desetina ukrajinského území, přičemž gubernátor západní Ukrajiny říká, že je schopen postarat se o většinu uprchlíků z válkou zasažených měst a vesnic. Důsledkem tohoto šplhounského postoje naší vlády vůči Bruselu je, že na území České republiky přicházejí nejen matky s dětmi z válkou zasažených oblastí, ale i ekonomičtí migranti z míst, kde zatím nezazněl jediný výstřel, a navíc také asociální individua, která se vyhýbají ůřední registraci, natožpak začlenění do české společnosti. Údaje o nízké proočkovanosti běženců proti covidu a tuberkulóze či vysokém podílu nakažených HIV (Ukrajina zaujímá v tomto směru druhé místo v Evropě) jen korunují zpackané dílo. O ekonomickém ohrožení Čechů, Moravanů a Slezanů v důsledku bezhlavých ekonomických embarg se už raději ani nebudu šířit. Co si však nemohu odpustit, je přiznání, že se snažím finančně přispět ukrajinským běžencům, kteří nemají v ČR žádné ekonomické zázemí. Nikoli však prostřednictvím různých údajně neziskových, avšak obtížně průhledných organizací, ale prostřednictvím konkrétních rodin, nabízejících emigrantům z Ukrajiny ubytování a další pomoc. Je to pro mne schůdnější mimo jiné i proto, že mám v širší rodině nemálo příslušníků s ukrajinskou krví, o což se zasloužil především můj někdejší zeť, ukrajinský herec a filmový režisér Mykola Hejko, jenž svého času režijně vedl malého Andreje Chalimona v hlavní roli oscarového filmu Jana Svěráka Kolja, později Kryštofa Hádka ve filmu téhož režiséra Tmavomodrý svět a který režířoval i celovečerní dokumentární filmy Ukrajinci v Evropě či Milión lidských očí o Juriji Gagarinovi. Mimochodem, nemohu tu nevzpomenout, že když jsme spolu jezdívali na ryby, můj oblíbený zeť, kdykoli jsme míjeli značku varující, že tam probíhají práce na silnici, mne na ni upozorňoval slovy: „Pozor, Ukrajinci!" Bylo to v dobách, kdy drtivá většina obyvatel České republiky mluvila o Ukrajincích jen jako o Úkáčkách nebo Ugroších a kdy gastarbajtři z Východu byli dobří pouze českým podnikatelům, zneužívajícím je jako levnou pravovní sílu.

Dnes zneužívá ruský prezident své vojáky k agresi na Ukrajině a ukrajinský prezident svůj lid jako živý štít proti ruským tankům. Ten první vydírá svět svým plynem a ropou a ten druhý svými požadavky na další a další zbraně a sankce.

Jsem vděčný osudu, že českoslovenští prezidenti Beneš v roce 1938 a Svoboda v roce 1968 nás podobného osudu ušetřili. Věřím totiž v pravdivost slov Švejkova vnuka, hlavního hrdiny knih Švejk afghánským veteránem a Švejkova manželská anabáze (které napsal Sigi Bigstain a vydalo nakladatelství Novela bohemica), že svoboda někdy bývá dost předražené zboží. A předražené zboží si nakonec mohou dovolit jen ti nejbohatší. Chudáci za ně platí životem! Ale to už je jen můj subjektivní názor, který nikomu, ale opravdu nikomu nevnucuji...

(Status na FB 9. apríla 2022)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama