Reklama
Reklama

Náš Černobyl

Počet zobrazení: 3450

Myšlenkové poselství seriálu Černobyl by se snad dalo shrnout následovně. Autoritářský politický režim uzavřené (totalitní) společnosti manipuluje s informacemi, lže, aby svoji umělou autoritu udržel. Takové zacházení s pravdou se šíří, vede k prohlubování atmosféry strachu, k nechutným mocenským hrám a nespravedlnostem. Navzdory individuálnímu a příležitostnému hrdinství narůstá všeobecné morální selhávání, jež spolu se selháváním ekonomickým, technologickým i jiným může vyústit do podobné tragédie, jakou byla havárie černobylské jaderné elektrárny. S pádem autority režimu, ke kterému podobné události přispívají, pak padá mocenská ideologie a lež je znovu lží.

Mám za to, že v pozadí tohoto jednoduchého a všeobecně přijatelného poselství je však možné najít ideologickou manipulaci také. Deskriptivní výstavba seriálu by nás neměla ošálit a přesvědčit nás, že naše životy se odehrávají mimo dosah jakéhokoli mocenského a ideologického vlivu, v nějaké sféře pravdy a dobra. Ideologie je totiž uvnitř sociokulturního prostředí i uvnitř nás samých přítomna vždy. Je to soustava idejí, kterými zjednodušujeme komplexní prostředí kolem nás. Spočívá na jakýchsi axiomech uvažování, na předpokladech o světě a hodnotách v něm, které často přijímáme bezděčně. A přestože se konkrétní ideologie ukáže vždy po nějakém čase jako příliš rigidní a omezující východisko našich aktivit, býváme k ní dlouho pevně emočně vázáni. Potřebujeme ji jako pevnou půdu pod nohama. Je pojivem osobnostní i skupinové identity.

horiaca_amaznia-pxfuel.com_.jpg
Horiaca Amazónia. Foto: pxfuel.com / CC0

Svoji rigiditou může být nebezpečná nejen tehdy, když lidské osobnosti řídí hrubou silou a přímo, tj. navzdory „svobodné“ vůli. Ale také tehdy, jestliže si tuto vůli podmaňuje podloudně, když s lidskými osobnostmi manipuluje nepřímo a v utajení. Tedy tím, že se dovedně skrývá, aniž by mohla být snadno a včas kriticky reflektována. Jsem přesvědčený, že právě to je případ naší „otevřené“ liberálně-demokratické společnosti. Lidské osobnosti jsou v ní formovány neviditelnou mocí, jejíž sugestivní ale téměř neslyšný ideologický diskurs vytěsňují obranné mechanismy personálního a společenského vědomí. Jsme-li však pozorní, můžeme tento diskurs postřehnout v běžném prožívání a chování lidí stejně jako v mnohých produktech jejich tvořivosti, jakým je i poutavá minisérie televize HBO.

Zdá se mi, že „západu“ tu tvůrci přisuzují roli, se kterou je spojen nevyřčený předpoklad, že naše společnost je právě ta, které se podařilo vyhnat ideologii za své hranice. „Západ“ v něm představuje nezřetelné, ale pevné referenční pozadí pochmurného obrazu jedné nemocné společnosti. Je tu nezpochybňovanou autoritou ekonomickou, vědecko-technologickou, ale také autoritou morální. Je jakýmsi světlým místem, místem pravdy a dobra. Na následky havárie „západ“ reaguje adekvátně a pokřivená společnost se mu zodpovídá. Divák tak může získat konejšivý dojem, že problém je vždy „za“ a nikoli „uvnitř“ našich hranic. Že v naší liberálně-demokratické společnosti se nic podobného nemůže stát, bude-li zdravá, bude-li fungovat tak, jak má. Stačí jen bránit její „křehkou“ identitu před ideologickými vpády. Bránit její hodnotové předpoklady, morální i právní principy. Díky svobodě slova se v ní přeci pravda a dobro snadno prosadí.

Přesvědčení, že ve společnosti našeho typu se nic podobného nemůže stát, bychom mohli zpochybnit výčtem menších jaderných havárií i připomínkou jedné velké, která se odehrála docela nedávno ve Fukušimě. K ní ostatně vedlo tolerování nedostatků v bezpečnostní konstrukci elektrárny z obdobného důvodu jako v „Socialistickém svazu sovětských republik“ – z důvodu snižování nákladů. Mohli bychom vyjmenovávat také případy selhání v odlišných oblastech civilizačního provozu. „Naše“ nadnárodní firmy častokrát zamořily ovzduší, vodu i půdu, zdecimovaly cenné ekosystémy a vzaly domov, zdraví i životy mnoha lidem. Využívaly otrocké a dětské práce, pomohly připravit některé národy o jejich politickou autonomii. To vše znovu ve jménu prosperity. Lhaly přitom nejen ony, ale i vědečtí experti a politici, kteří z jejich činnosti měli finanční popř. mocenský prospěch. Vylhané důvody, jež maskovaly ty skutečné (zištné), mnohokrát sloužily rovněž k vojenským intervencím „našich“ mocností na cizím území. Některé analýzy mohou právě proto vnímat také současný nástup terorismu, nárůst nesnášenlivosti a xenofobie jako problémy, které (nejen) „západ“ působí svou expanzivní a vypočítavou geopolitikou.

Podle Ulricha Becka musíme zahrnout mezi velké a všudypřítomné problémy naší společnosti právě i takové nezamýšlené důsledky nezamýšlených důsledků – „rizika“ globální „rizikové společnosti“. Mezi ně patří vlastně veškeré přítomné i hrozící negativní důsledky našich aktivit. Jde přitom o aktivity, kterými často ani nechceme páchat žádné nepěkné věci, obcházet právní, nebo morální normy. Jejich prostřednictvím se jen snažíme zdánlivě nevině udržovat a rozvíjet osobní životy a společnost kolem nás. Jenže právě ve společnosti kolem nás je zakopán pes. Celoplanetární socio-kulturní systém (civilizace, kultura) je dnes natolik integrovaný, komplexní a dynamický, že už jen proto nedokážeme dobře číst nebezpečí, která provoz tohoto zvláštního umělého vehiklu přináší. Už jen kvůli tomu nejsme schopni volit adekvátní prostředky, abychom mohli tato rizika odstraňovat, redukovat, anebo jim dokonce předcházet.

Podobně jako před výbuchem černobylské elektrárny není nikdo kompetentní u kormidla kultury, ani ve velíně jejího generátoru energie. V této roli selhává politika, právo, morálka i věda (včetně ekonomie). Stále silněji se vše podřizuje jen autonomnímu ekonomickému provozu, látkově-energetickému metabolismu, který slouží systémovému nutkání kultury k růstu. To je ona skrytá a nadosobní moc, která prostřednictvím své ideologie dokáže ještě integrovat přebujelou strukturu socio-kulturního systému i naše osobnosti v něm. Téměř vše pak ale podléhá primitivnímu hodnocení globálního tržiště, vyhodnocování zisků a ztrát. Vládne nám potřeba kultury snadno se udržovat a růst a vůči této potřebě adekvátně nastavený hospodářský systém – globální kapitalismus. Informační (komunikační) provoz socio-kulturního systému se této potřebě přizpůsobuje, stejně jako se mu přizpůsobují lidské osobnosti, které tento informační provoz reprodukují. Hlava umělé bytosti kultury naslouchá svému rozežranému žaludku.

Zatímco tržní hodnocení je téměř univerzalizované a jednoznačné, o jiném morálním (a právním) hodnocení to neplatí. Proti ideologii globálního kapitalismu a civilizačního růstu proto neumíme postavit alternativu. V případě problémů zapříčiněných provozem celoplanetární kultury – ať už jde o problémy globální, lokální či osobní – nedokážeme hledat globální odpovědnost a globální politické řešení. Z parciálních pozic pouze ledabyle lepíme to, co se lepit dá a to znovu jen v intencích civilizačního růstu a neohrožené moci trhu. Bezbranně například přihlížíme požárům v Austrálii či záměrnému vypalování pralesa v Brazílii, nebo Indonésii a hrozící hospodářské ztráty z kůrovcové kalamity sami s úlevou odvracíme tak, že smrkové dřevo posíláme tankery přes půl planety za ohromných emisí uhlíku. Bez adekvátních změn celé globální kultury je ale naše jednání absurdní na všech frontách. Morálně selháváme jako občané, spotřebitelé či jako rodiče. Selháváme jako energetici, ekonomové, novináři, umělci, učitelé. Ve své důležité roli selhává vzdělávání, právo, věda a především pak politika. Politici – pokud vůbec – brání často jen proklamativně to, co boří svojí servilitou vůči moci trhu. Utápí se ve své „double talk“, ve vnitřních rozporech a vnějších anomáliích, jež brzy povedou ke konci stávající podoby naší společnosti.

Chceme-li se tedy dnes zabývat morálními problémy, neměli bychom se pohoršovat pouze nad přečiny jednotlivců, menších skupin, ani nad selháváním totalitních režimů současnosti a minulosti. Měli bychom se zaměřit na selhávání celé planetární kultury, kterou neřídí žádná celoplanetární politika, ale systémová potřeba kultury růst a ideologie, která tuto potřebu hájí i uspokojuje. Do svých morálních úvah musíme zahrnout právě i ony nezamýšlené důsledky nezamýšlených důsledků, rizika civilizačního provozu. Měli bychom si všímat nejen havárií jaderných elektráren, ale také rizik spojených s jadernou energií vůbec. Měli bychom vědět o škodlivosti pesticidů, umělých hnojiv, prachových částic a mikroplastů v prostředí i v tělech organismů. Neměli bychom přehlížet fakta o civilizačních chorobách, o digitální demenci, o nárůstu počtu autistických, úzkostných, depresivních a cynických lidí. Neměli bychom zavírat oči před informacemi o extrémní sociální nerovnosti, o nové rasové a náboženské nesnášenlivosti, o rozpadu sociálního života, veřejného prostoru atp. Především bychom ale měli brát vážně fakta o vyčerpávání půdy, o rychlém postupu urbanizace a odlesňování, o narůstajícím počtu „přírodních“ katastrof, o množství uvolňovaného uhlíku a klimatické změně, o obrovském tempu vymírání živočichů a rostlin, o decimování globálního ekosystému Země.

Nesmíme tedy přehlížet, že také naše společnost je namočená v ohromných globálních problémech. Že masivním roztáčením vnitřního provozu kultury způsobuje nejen extrémní sociální nespravedlnost, ale také extrémní genocidu (ekocidu). Decimuje jedinečný genofond planety, devastuje náš domov, ohrožuje veškerou perspektivu lidstva. Měli bychom se tedy s otevřenýma očima, hlavou i srdcem postavit před poznatky, které říkají, že globální ekosystém Země se rozpadá a že existenční problémy našeho vlastního druhu mohou být brzy neřešitelné. Měli bychom si jednoduše připustit, že demokratická společnost našeho typu – správně fungující liberální demokracie se dlouhodobě a z velké míry podílí na chrlení závažných globálních problémů, které už dávno způsobují tragédii daleko větší, než byla ta „černobylská“.

Mnohým však ještě není patrné, že také naši společnost integruje ideologie, která před hromadícími problémy tragicky selhává, že také stabilita demokracie našeho typu stojí a padá s autoritou moci, a že touto mocí není ve skutečnosti moc lidu, ani politických zástupců či soudců, ale skrytá moc kapitálu, která uspokojuje i podněcuje potřebu kultury růst. Právě tuto moc „západ“ před několika stoletími uvolnil (liberalizoval), aby se nyní spolu s ostatními společnostmi klaněl její celoplanetární podobě. Neoliberálně- i sociálně-demokratičtí politici „západu“, stejně jako autoritářští politici uvnitř i mimo něj, považují přeci za nemožné stavět sjednocenou politickou moc nad moc volně rozprostřenou po celém glóbu a pevně zahnízděnou v našich hlavách. Před roztaženým žaludkem, který přebujelou kulturu podporuje v tendenci požírat a zamořovat vše kolem, tak děláme pukrle pravicí i levicí.  

Oháníme se přitom demokracií, humanismem, svobodou jedince, svobodou podnikání, politickou suverenitou národa anebo jeho ekonomickými zájmy. Ať už tyto hodnoty vymezujeme a vzájemně vážíme jakkoli, svorně důvěřujeme autoritě globalizovaného trhu. Přehlížíme přitom, že celoplanetární metabolismus kultury požaduje stále gigantičtější přísun látky i energie z přírody, stejně jako to, že veškeré produkty civilizačního metabolismu představují pro přírodu jen gigantické množství odpadu. Rovněž liberálně-demokratická společnost je závislá na neustálém ekonomickém růstu, který je generován prací a v posledku spotřebou. Na zhoubném ekonomickém růstu závisí nejen obnova a výstavba sídel, průmyslových staveb a veškeré infrastruktury. Závisí na něm také přístup ke zdravotním, sociálním a vzdělávacím službám. Závisí na něm individuální svoboda, seberealizace, sociální smír, bezpečí i nynější směšná forma „ochrany životního prostředí“. To a všechno ostatní je tedy postavené na rostoucí těžbě a zpracování surovin, výrobě, dopravě a nakonec konzumaci, která musí být lidem téměř na každém kroku vnucována.

Principy volného tržiště však neumožňují distribuovat ohromné civilizační bohatství jinak než nespravedlivě. Kvůli tomu narůstá sociální nerovnost uvnitř globální i naší společnosti a s ní i mocenská převaha jedněch nad druhými. Moc kapitálu přitom neexpanduje pouze „vně“, za své stávající hranice – na nové trhy, do nových oblastí s levnějšími surovinami, pozemky či pracovními silami. Chce vytěžit všechno, co se vytěžit dá. Expanduje proto také „dovnitř“, do oblasti veřejné. Privatizuje nejen energetiku, průmysl, zdravotnictví, dopravu, umění či sport, ale skrytě i bezpečnost, média, politiku anebo právo. Také pro občany liberální demokracie je proto čím dál obtížnější uvěřit, že v demokratické společnosti skutečně žijí. Že spravedlnost, svoboda, solidarita, rovnost před právem atp. nejsou už jen prázdné pojmy a svobodné volby nejsou jen prázdným rituálem podobně, jako je tomu v autoritářských společnostech.

V situaci, kdy se politika tiše podřizuje síle bohatých elit, proto mnozí z těch, kteří mají daleko ke společenským benefitům, akceptují otevřené autoritářské vedení oligarchů výměnou za prázdný příslib upřímnosti, pořádku a bezpečí uvnitř „suverénního“ státu schopného věčně hospodářsky růst. Přestává jim vadit dokonce i to, že si jejich psychopatičtí vladaři přivlastňují veřejný majetek, bezostyšně překračují základní morální i právní normy a otevřeně staví (vlastní) moc a ekonomický zisk nad ostatní hodnoty. Jak vsugerované konzumní štěstí některých, tak nutné prostředky k přežití mnohých jsou ovšem i pak vykupované roztáčením zhoubného civilizačního metabolismu, který globální látkovou výměnu provozuje nespravedlivě vůči lidem. Především však rychlým tempem zatlačuje, rozkládá a zamořuje původní ekosystém Země, na kterém závisí životy všech příštích generací.

Stabilita základních stavebních kamenů naší liberálně-demokratické společnosti i autorita politiků, kteří je brání, je tedy narušována hned z několika stran současně. Spotřeba nestačí generovat tolik bohatství, abychom nemuseli vykořisťovat ty, co k němu mají daleko. Nestačí generovat ani tolik bohatství, aby ti, kteří k němu mají blíž, mohli i nadále setrvávat ve stavu sladké letargie a důvěřovat tomu, že hodnoty liberální demokracie jsou ještě dostatečně naplňované obsahem. Avšak – tato spotřeba stačí bohatě k tomu, aby rychle narůstala moc kapitálu, která význam těchto hodnot nejen vyprazdňuje, ale odhaluje zároveň jejich morální zastarání. Tím, že tato moc vyhrocuje sociální i existenční problémy lidstva, začíná být zkrátka zřejmé, že také hodnoty liberální společnosti mají v socio-kulturní evoluci omezenou životnost. Tedy, že k řešení těchto problémů bychom museli revidovat ty z hodnotových předpokladů, které dosud podporovaly rychlý růst kultury a jejího nespravedlivě distribuovaného bohatství. Není například patrné, jak při zachování stávajícího rozsahu individuální svobody, svobody podnikání, národní suverenity, soukromého vlastnictví atp. omezit přebujelou dopravu osob a zboží. Jak omezit těžbu a zpracování uhlí či ropy? Jak omezit průmyslovou výrobu, produkci energie a tepla? Jak dojít k ustavení nadnárodních právních norem a vynutit si jejich plnění? Jak za těchto předpokladů zabránit dalšímu narůstání sociální nespravedlnosti?

Zvětralé základy liberální demokracie i autorita politiků, kteří je přestávají důvěryhodně bránit, se hroutí. Stabilita a identita naší společnosti se rozpadá. Zatím si to však dostatečně neuvědomujeme. Dostatečně na to, abychom přestali udržovat stávající provoz naší společnosti a začali včas hledat takovou podobu globálního socio-kulturního systému, která by ho vyvedla z cesty k totálnímu kolapsu. I my jsme totiž v zajetí ideologie. Ideologie, která se dobře skrývá a umí se díky tomu rychle šířit a přizpůsobovat dílčí kritice. Společnost, které vládne tržní hodnocení, má zkrátka tendenci komunikovat jen ty témata a jen takovým způsobem, aby se z problémů staly efektivní prostředky ke zvyšování zisků a snižování ztrát. V případě sociálních a environmentálních problémů proto nehledáme „naivně“ řešení v hluboké transformaci společnosti a kultury, ale „rozumně“ důvěřujeme kapitalismu. Necháváme si vymývat hlavy (greenwashing) marketingovými strategiemi „společenské odpovědnosti“, kterými firmy i kultura sama usilují o co nejvyšší růst.   

Nepřijde nám zvláštní ani to, že ve všemožných otázkách od zahraničně politických po klimatologické a biologické nasloucháme ekonomickým „expertům“ ochotným překračovat hranice svého oboru. A protože po nich chceme vědět, co máme dělat, považujeme je také za experty v nejisté oblasti morálky. Ekonomističtí dogmatici pak povědomě tvrdí, že problémy vyřešíme v blízké budoucnosti, budeme-li pokračovat podle jejich receptu. Tentokrát se nemáme řídit diktátem strany a vlády, ale diktátem trhu. Zázračný recept zní: svobodný trh a individuální „svoboda“ rozhodovat se dle jeho principů, tj. „racionálně“. Máme zkrátka věřit v trh a ve vypočítavost lidského ducha. „Neomezená“ lidská tvořivost – podřízená však intencím trhu – umožní prý s přehledem řešit všechny problémy. Jestliže nyní nějaké problémy máme, je to proto, že se tohoto jednoduchého receptu nedržíme. Dokonce i méně fundamentalističtí ekonomové, politici a mnozí vědci věří, že vše vyřešíme pouhými technologickými prostředky, ke kterým nám pomůže dostatečně velké finanční bohatství v blízkých časech ekonomické prosperity. Čína v nich prý už téměř je a my bychom mohli být také, kdybychom se chovali „racionálněji“.

Zejména ekonomům by ale mělo být zřejmé, jak se civilizační bohatství produkuje. Také finanční ekonomika, jakkoli je virtuálně nabobtnalá, a jakoukoli silou dnes vládne, je nakonec materiálně závislá na ekonomice reálné. Nejlépe se to ukazuje v době, kdy některá z bublin finančního trhu praskne. Potom se tragické důsledky rozlijí do životů lidí po celé planetě. Kulturní bohatství se uspořádává právě prostřednictvím jejich práce, která transformuje přírodní struktury na struktury kulturní. Abychom produkovali zboží, služby i finanční kapitál, musíme nejprve rozložit to, co už uspořádala příroda. A protože si ani zdaleka nevystačíme jen s tím, co příroda umí (a stihne) sama obnovovat, krademe nevratně její bohatství. Pomocí vědy a techniky to pak umíme dělat mimořádně efektivně. Rychlým tempem přírodu rozvracíme a zatlačujeme. Dovedně rozkládáme její struktury a čerpáme energii a látku pro potřeby umělého těla, jehož bezhlavý růst ovšem nejsme ochotni zastavit a donutit k redukční dietě. Jako buňky v jeho tkáni mu jen posluhujeme. Bezděčně i vědomě se zaprodáváme nadosobní moci socio-kulturní struktury, která vyslyšela své nutkání k co nejefektivnějšímu růstu.  

Utéct před tímto morálním problémem můžeme jen tím, že stihneme včas umřít s klapkami na očích. Pokud ale chápeme naši obrovskou odpovědnost, měli bychom se této moci postavit a odvážit se zpochybnit některé z hodnotových předpokladů moderní společnosti – představy o absolutizované svobodě individuální i tržní, o rozsáhlém nároku na soukromé vlastnictví, o neomezené národní suverenitě, o trvalém ekonomickém růstu a především o nadřazenosti kultury vůči přírodě. Spolu s tím bychom měli zpochybnit i rozšířené přesvědčení, podle kterého hodnotu struktur a dějů přírody vyjádříme nejlépe cenou. Živé a neživé struktury ve vzájemných ekosystémových vazbách neumí totiž člověk dostatečně poznat, pochopit, natož znovu vystavět. Jestliže některý rostlinný nebo živočišný druh vyhyne, neumí jej obnovit ani příroda sama. Umí sice nahradit jeho funkci, ale pouze v případě zdravého a rozmanitého ekosystému, kde se takové změny dějí relativně pomalu. Příroda vskutku vytváří hodnoty, které nejsou nahraditelné ani vyjádřitelné našimi prostředky. Vůči přírodě prostě nemůžeme mít pohledávky ani dluhy. Není ji proto možné zahrnout do účetnictví má dáti/dal a svěřit ji všemohoucí ruce trhu, jakkoli jsme dnes přesvědčeni o její dobrotivosti. Takový sen je idealizací lidského rozumu, kultury i jejího hospodářského metabolismu. Je to sen těch, kteří přírodu redukují na užitné „zdroje“, stejně jako těch, kteří chtějí s dobrými úmysly dodatečně přisuzovat tržní hodnotu tomu, čeho si trh sám necení. Žaludek nemůže mít lidskou ani přírodní tvář. Tu může mít jen hlava schopná poznávat a hodnotit svět kolem sebe, lidem a přírodě odpovědná politika.

Problémy s rozvratem ekosystémových vztahů a s rychlým uvolňováním uhlíku bychom tedy neměli považovat za pouhý exces tržní společnosti, který bychom mohli napravit změnou jen některých jejích pravidel, například zavedením uhlíkové daně či finančními pobídkami k výsadbě stromků, k rozšíření šetrnější techniky do domácností, průmyslu, energetiky, nebo dopravy. Měli bychom pochopit, že nejhlubší příčiny existenčních problémů lidstva nejsou založené dílčími nedostatky v provozu kapitalismu. Podobně jako v případě mnohých jiných problémů tu nemůže být řešením pouhá snaha o úpravy tohoto politicko-ekonomického systému – úpravy, které by ho měly učinit o něco ekologičtějším, stejně jako tolerantnějším, spravedlivějším apod. Měli bychom si přiznat, že kapitalismus spočívá na chybných myšlenkových předpokladech o světě a člověku. A že jsou to právě tyto jádrové předpoklady, pro které je nereformovatelný, stejně jako jakýkoli jiný dosud známý politicko-ekonomický systém.

Vrozenou vadou totiž netrpí pouze ten který politicko-ekonomický systém, ale celý systém socio-kulturní. Tato vrozená vada kultury spočívá v principu její sebetvorby. Jak už několik desetiletí vysvětluje Josef Šmajs, kultura a příroda představují dva odlišné způsoby uspořádávání, dva odlišné evoluční procesy, dva odlišné systémy, jež formují pozemskou skutečnost. Kultura se zkrátka nevyvíjí pomalou sukcesí na základě náhodných mutací genetické informace, jejíž nositelé by byli selektováni přirozeným a pohlavním výběrem ze strany společenství živých a neživých struktur přírody. Kulturu udržuje a formuje specificky lidská neuronální informace postavená na významech symbolického jazyka a na druhově omezeném poznávacím aparátu člověka. Taková informace je ve formě prostých zkušeností i ve formě zapsaných poznatků součástí duchovní kultury. Duchovní kultura tak představuje jakýsi zvláštní umělý „genom“, který integruje kulturu jako fyzický socio-kulturní systém schopný sebetvorby. Vnitřní konstitutivní informace kultury není tedy vázaná v nějaké její konkrétní struktuře, jako je tomu v případě živých systémů, je volně rozptýlená ve vědě, politice, právu, náboženství, umění, morálce… i v osobnostech lidí, prostřednictvím jejichž (sociokulturní) aktivity se dnes rychle formují agresivní metastázy kultury po celé planetě.

Kvůli této specifické vnitřní informaci nemůže být totiž kultura přirozenými zpětnými vazbami slaďována s jemně provázaným hostitelským systémem přírody. Vnitřní informace kulturních fenotypů nezaniká spolu s jejich přirozeným rozpadem (ani s jejich umělou likvidací). Nespočívá v jejich tělech. Jako součást duchovní kultury se může naopak velice rychle proměňovat a to vždy ve směru kulturních (dnes především tržních) záměrů zprostředkovaných lidskými osobnostmi. Princip pozměňování vnitřní informace, který podkládá evoluci kultury, není prostě shodný s informačním procesem v nitru pozemské evoluce přírody. Není výsledkem dlouhodobé selekce náhodných genetických chyb, z nichž společenství živé a neživé přírody pomalu vybírá jen minimum těchto „chyb“ jako životaschopných. Proces uspořádávání systémů přírody a kultury je proto nejen odlišný, ale také konfliktní. Výsledný řád kultury není sourodý ani kompatibilní s řádem přírody.

Uvolňování skleníkových plynů, vymírání organismů, rozpad ekosystémů atp. bychom tak měli chápat spíše jako nutné důsledky nekorigované kulturní evoluce. Pro svoje udržování a pro svůj růst kultura vlastně musí odklánět tok molekul z relativně uzavřených cyklů, jež v průběhu přirozené evoluce pomalu tvořily původní ekosystém Země včetně nás samých. Kulturní systém musí čerpat látku a energii z pozemské přírody, kterou extrémně rychlým růstem svého těla i jeho metabolismem zatlačuje, zamořuje a rozkládá. Odvěká představa, podle které je evoluce kultury „kultivací“, pokračováním a rozvíjením přírody, se dnes ukazuje jako velká a nebezpečná iluze. Měli bychom vlastně přijmout opak, varuje Šmajs: Zatímco spontánní evoluce pozemské přírody směřuje k životu, spontánní evoluce kultury směřuje k jeho destrukci.

Jsem přesvědčený, že když nepřijímáme tuto diagnózu o informační podstatě konfliktu kultury s přírodou, nechápeme dobře problém, který máme řešit a ocitáme se v podobné situaci, ve které byli i ti, kteří se v onu osudnou noc pokoušeli odvrátit katastrofu černobylské jaderné elektrárny. Ani my nevíme o konstrukční vadě systému, za který odpovídáme. Také my si plně neuvědomujeme závažnost situace a také pro nás platí, že nepřijmeme-li správnou diagnózu, budeme svými zásahy situaci jen rychle zhoršovat. Víra v zastavení klimatické změny technologickými prostředky stejně jako víra v technologickou adaptaci na „nezadržitelnou“ klimatickou změnu je slepá a povede k akceleraci problému podobně, jako když stisknutí nouzového tlačítka ve velíně černobylské elektrárny spustilo výbuch reaktoru.

Bez hlubokých informačních (ideologických) změn kultury povedou všechny dílčí snahy k rychlému zhoršování situace. Samotné zefektivnění ekonomického metabolismu šetrnějšími technologiemi povede v „predátorsky nastavené“ kultuře jen k další expanzi socio-kulturního systému a ke zvyšování spotřeby. Řešení ale nepřinese ani pouhý „nerůst“ tržního hospodářství, popř. nerůst nějakého spravedlivějšího – např. kyberneticky plánovaného – hospodářství. Nikoli jen růst, ale také obnova stávajícího „hrubého domácího produktu“ si prostě vyžaduje ohromné tempo devastace přírody. Ke zmírnění konfliktního vztahu kultury k přírodě bychom se museli odhodlat nejen k zefektivnění, ale také ke snížení výkonu našeho generátoru, k řízené recesi, k „ústupu“.

Jakoby kultura musela dozrát a prostřednictvím společnosti a lidských osobností přijmout své vrozené nedostatky. Zříci se snění o neomezeném růstu a omnipotenci a odhodlat se k záměrné doživotní změně svého „životního stylu“, přejít k mnohem šetrnějšímu a sociálně spravedlivějšímu provozu. Taková kultura by musela upřednostnit opatrnost před rozmařilostí. Ulrich Beck v tomto smyslu říká, že havárie jaderné elektrárny není událost, ze které bychom se měli učit. K podobným událostem prostě nesmí docházet. Je zřejmé, že vyhynutí lidstva není už vůbec možné chápat jako užitečnou lekci. Jediným správným řešením je v naší situaci pouze snaha předejít takovému riziku. To je ale možné pouze prostřednictvím rozsáhlé transformace vnitřní konstitutivní informace kultury, doživotním kompenzováním oné vrozené vady kultury. Výsledkem takové transformace sice nemůže být kultura, která by byla s přírodou sourodá a plně kompatibilní. Může jím být ale kultura, která by přírodu nezatěžovala nadhraničně. Kultura, která by svůj hostitelský systém využívala jen tak, aby se ze svých vlastních sil zvládal obnovovat.

Jakkoli je přírodovědné poznání pro tento úkol nápomocné, nebude samo o sobě stačit. Nemůže nás totiž dovést k dostatečně správné diagnóze, ani k efektivnímu řešení. „Přírodní“ vědy se nezabývají politicko-ekonomickým systémem, ani systémem socio-kulturním. Nedokážou reflektovat informační (myšlenkové) zázemí liberální demokracie, kapitalismu či kultury. Před problém konfliktu kultury s přírodou nás proto postavit neumí. Přinášejí sice mimořádně důležité poznatky o stavu přírody a díky novým metodám a výpočetní síle počítačů otevírají přístup k alarmujícím predikcím klimatické změny. Nezastupitelné jsou také s ohledem na produkci šetrnější techniky. Ovšem navzdory masivní poptávce po přírodovědném a technologickém vzdělání jsou dnes takřka životně důležité společenské vědy, které se však z pozic ideologie růstu zdají být nadbytečné a nebezpečné. S přehlížením společenských věd přehlížíme jejich nezastupitelnou funkci, kterou je kritická (i formotvorná) reflexe sociokulturního systému.

Ani společenské vědy ale dosud nechápaly kulturu adekvátně, tedy jako dynamickou materiální strukturu s vlastní vnitřní informací. Po celou dobu svého vývoje ji měly především za kulturu duchovní. Bez reflexe materiálního aspektu kultury ji tak mohly idealizovat a zůstávat silně antropocentrické. Významně tím přispívaly k vyhrocování netematizovaného fyzického střetu kultury s přírodou. Jako bychom se proto dnes museli vrátit zpět na začátek veškerého našeho tázání, říká Šmajs. Tam, kde jsme udělali základní chybu. Potřebujeme resuscitovat filosofickou ontologii, která má ostatně také největší zodpovědnost za současnou existenční krizi lidstva. Byla to právě ona, která svými prvními vlivnými koncepcemi nastavila veškerou duchovní kulturu „predátorsky“, k pozdějšímu rychlému růstu kultury prostřednictvím bezostyšného využívání přírody pomocí vědy, techniky a kapitálu.

Už ve starověku byl totiž ustaven pevný ontologický i hodnotový předpoklad, který zůstal ukrytý v jádru všech dosavadních etap vývoje myšlení. Předpoklad, že v hierarchicky uspořádané skutečnosti stojí náš duch (rozum) vysoko nad přírodou. Necháme-li stranou alternativní pohledy, které se neprosadily, byla příroda na dlouho jen tupou látkou, materií, které vyšší vlastnosti nenáležely. Často se jí téměř nedostávalo bytí, pravdy, dobra, ani krásy. Byl to přelud, který zakrýval to opravdové – co bylo přístupné pouze rozumu a nikoli smyslové zkušenosti. Jakoby náš „čistý“ rozum mohl projít jakousi metafyzickou zkratkou přímo ke svému původci, k rozumu veškerenstva, k nejvyššímu řádu celku světa. Příroda byla zbytkem, její pozorovatelná uspořádanost se zdála být znehodnocena chaosem proměnlivosti, mnohosti a nepoznatelnosti.

Prvním filosofům nebyla prostě dostupná představa, podle které řád pozemské přírody vniká spontánně díky chaosu. Nemohli vědět, že stabilita „bytí“ vyrůstá z proměnlivosti „dění“, že příroda je schopná sebeorganizace a sebetvorby na základě dynamického toku zbytkové energie velkého třesku. Daleko dostupnější jim byla představa, podle které řád přírody pochází z řádu vysoko nad tím vším, že vyvěrá z naprosto dokonalého racionálního (inteligibilního) řádu o sobě. Původ uspořádanosti materiálního světa přírody byl tedy na začátku teoretického pojímání světa připsán duchovním entitám kdesi vysoko nad ní. Našli jsme je v útěšných antropocentrických projekcích našeho ducha. Svět byl uspořádán podle idejí či forem (eidos) principiálně nezávislých na látce, podle idejí v říši Bytí, ve světovém Duchu či v Boží mysli. Místo, abychom před přírodou padli s úžasem na kolena, byla tím nejnižším.

Tento přezíravý postoj k přírodě novověké myšlení nevyvrátilo, ale naopak posílilo. I když stvořený svět získal o něco větší hodnotu, emancipoval se tím i člověk. Díky nově nabytému sebevědomí jakoby dostal andělská křídla a ztratil zbytky pokory. Cítil se být povolán k využívání mechanicky fungující přírody, k rozvíjení božského díla. Byl to slastný sen, který v různých podobách sníme běžně dodnes: osvobození lidského individua, rozumu i hospodářství povede k růstu vědy, techniky a bohatství, k růstu lidského blaha, lásky a humanity. Dnes žijeme na konci novověku, v období dohasínající moderny, kdy se tyto sny sebedestruktivně naplňují a ukazují se jako vyčerpané iluze. S jejich pomocí jsme vytěsnili nejistotu za hranice našeho umělého světa, ale nyní se nám vrací zpět. Jako bychom před sebou tlačili čím dál větší haldu „nezamýšlených důsledků“, které přepadávají do našich životů. Myšlenkové předpoklady osvícenství nepřinášejí většině lidí jen bohatství a blaho, ale zároveň také velké množství obtížně řešitelných problémů včetně bezprecedentního ohrožení existence celého lidstva.

Post-moderní myšlení odhaluje mnohé z těchto předpokladů sice jako rozviklané, protože za ně ale nenabízí náhradu, v běžných životech je dál hájíme. Popis konfliktu kultury s přírodou se takovému myšlení navíc jeví jen jako pozůstatek dualistické optiky novověku. Mnozí vlivní myslitelé přijímají pohled na skutečnost jako na jedinou hybridní síť aktérů a nevědomky zastaralý pohled brání. Na základě převráceného obrazu skutečnosti tedy dodnes nadřazujeme tvořivost kultury a našeho rozumu nad tvořivost přírody. V období „anthropocénu“ příroda buď vůbec není, anebo je dál jen zdrojem surovin, materiálu, něčím, co získává (užitnou) hodnotu jen díky člověku. Kvůli dávno zastaralým ontologickým předpokladům hluboko uvnitř nás a naší kultury zkrátka dodnes věříme, že kultura je „kultivací“, pozvedáváním přírody. A to i přesto, že díky přírodním vědám už můžeme vědět o zázračné „slepé“ kreativitě přírody. Už tedy můžeme učit děti, že přirozené systémy živé i některé neživé jsou schopné sebeorganizace a sebetvorby. Bez adekvátní „teorie vyššího řádu“, bez patřičné ontologické perspektivy jim ale nemůžeme říct, že kulturní systém je vůči tomu přirozenému nesourodý a konfliktní.

Jen s pomocí filosofické ontologie, jejímž předmětem je celek veškeré skutečnosti, můžeme zkrátka reflektovat a zpochybnit skryté ontologické i hodnotové předpoklady uvnitř kultury, onu socio-kulturní ideologii v našich osobnostech, která už delší dobu selhává. Bez této reflexe nebude možné přenést sociální důvěru k předpokladům adekvátnějším, k takové ideologii, která by si poradila s tradičními i novými problémy. Až potom, co bychom pochopili, že kultura vně i uvnitř nás samých není vrcholem přirozené evoluce, mohli bychom hodnotově rehabilitovat přírodu a sesadit kulturu i člověka z trůnu. Mohli bychom si uvědomit, že člověk je díky kulturnímu původu jeho ducha mnohem spíše kyborgem, než božským stvořením. A teprve potom bychom se z morálních důvodů mohli pokusit transformovat provoz kultury tak, aby byl skromný svým metabolismem i prostorovým nárokem.

Morální ohled na jednotlivé organismy ani na jejich druhy nebude patrně ani pak dost silný. Je možné, že lidem bude příliš lhostejný rovněž osud samotné pozemské přírody. Nejspíš tedy jen s ohledem na zájmy příštích lidských generací bychom se mohli pokusit nastavit duchovní kulturu tak, aby se na jejím základě formovala kultura, která by potřebovala krást přírodě mnohem méně látky, energie a místa. Je zřejmé, že taková kultura by musela rozdělovat své bohatství daleko spravedlivěji, tedy tak, aby bylo možné udržet sociální smír, relativní svobodu a štěstí právě žijících lidí.  

Pro řešení existenční krize lidstva by tedy bylo nutné změnit odvěké paradigma duchovní kultury. Poprvé v dějinách společnosti bychom si museli uvědomit, že příroda stojí ontologicky, hodnotově i esteticky nad kulturou a naším rozumem. Jako bychom si měli včas osvojit náhled postavy Borise Ščerbiny v jedné z posledních scén seriálu Černobyl, ve které se svěřuje Valeriji Legasovovi s tím, že v důsledku ozáření má před sebou už jen pár měsíců života. V závěru této scény, ve které líčí také bolavou historii černobylské oblasti plnou válečných konfliktů, s úžasem ustrne nad krásou píďalky, která mu leze po ruce.

Ani my si ještě neuvědomujeme skutečnou hodnotu přírody. Z ideologických důvodů ji přehlížíme a nechceme slyšet o defektu v konstrukci naší báječné socio-kulturní stavby, která spontánní evoluci kultury obrací destruktivně proti přírodě. Nedokážeme zatím přijmout ani dílčí kritiku kapitalismu, natož „svobodné“ liberální demokracie. Ten, kdo se dnes odhodlá zpochybnit byť jen představu věčného ekonomického růstu, je věrnými obránci stávajícího pořádku označen za nebezpečného šílence, který by měl být umlčen. Jak bychom pak mohli přijmout mnohem bolestnější představu, podle které je kultura pro přírodu tumorem (novotvarem), jenž vyrostl z neadekvátní interpretace světa lidským rozumem? Tumorem, který nejenže nesmí dále růst, ale musí začít ustupovat. Když si nejsme ochotni připustit to, že mnohé naše motivy, myšlenky a city jsou vnucené mocí kapitálu, jak bychom mohli přijmout představu, podle které je veškerá naše osobnost, onen do nebe vynášený „duch“, umělým socio-kulturním produktem, který dosud slepě slouží kultuře ve válce se Zemí?

Ani v tom nám věda nepomůže. Apel aktivistů, aby politici naslouchali vědě, proto nestačí. Nebude tu však stačit ani ontologie. Nepomůže nám samotný popis světa – dílčí, ani celkový. To proto, že nepotřebujeme jen širokou shodu nad adekvátnějším popisem toho, jak svět „je“, ale potřebujeme také shodu nad tím, jak „má být“. Věda ani ontologie nám nemůže říct, co je dobře a co špatně. Je to politická a morální diskuse za ní, která nás může vést k přijetí konkrétního řešení problému. Takovou diskusi přitom tvoříme my všichni, my bychom se tedy museli shodnout nejen nad popisem, ale také nad hodnocením situace, které se neobejde bez emocí. Jen díky nim dokážeme vyhodnocovat všemožné následky našich rozhodnutí, stejně jako vážit morální principy, normy, zásady či pravidla. Jsou to právě emoce, které nás silně pojí s hodnotovými předpoklady, na kterých do značné míry závisí rovněž přijetí konkrétního obrazu světa. A jsou to emoce, které mohou brzy způsobit obrovské konflikty ve jménu lepší budoucnosti.

Přes veškerou subjektivní iluzi o svobodné vůli a autonomii jsme často v tak silném emočním područí myšlenkových předsudků, že nám nedovolují přijmout nejen alternativní ideologický pohled na svět, ale ani evidentní fakta. I dnes proto mohou někteří inteligentní a vzdělaní lidé tvrdit s vážnou tváří a se značným ohlasem, že klimatologie, ornitologie či entomologie lže. Dovolují jim to právě silné emocionální vazby k nereflektovaným myšlenkovým předpokladům uvnitř jejich osobnosti. Dogmatický marxismus-leninismus může tak v časech „svobodné společnosti“ směle zastoupit třeba dogmatická ekonomie. Vědecká data jsou pak chybná prostě jen proto, že odporují klíčovým předpokladům neoliberální ekonomie.

Máme tedy opravdu svobodu slova? Neměla by být taková svoboda podmíněna tím, že větší váhu má to tvrzení, které je lépe zdůvodněné? A když taková tvrzení nemají přednost před bludy, když „pravdu“ přehlížíme kvůli halasným výkřikům, žijeme skutečně v otevřené společnosti? Není právě to, že se pravda snadno nešíří, a že slovo přichází o svou moc, důkazem o velké síle současné ideologie a skryté moci, kterou tato ideologie hájí? Slavoj Žižek to říká také tak, že v době stalinistického Ruska byli básníci popravováni, zatímco dnes je docela jedno, co říkáte. Ti, co se snažili odvrátit katastrofu v černobylské jaderné elektrárně, nevěděli o její konstrukční vadě, protože zpráva o ní byla z vyšších míst utajena a její autor byl potrestán. Pečlivá zpráva o konstrukční vadě kultury je dnes všem lhostejná stejně jako její autor.

Ale i kdybychom nechali stranou Šmajsem popsaný konflikt kultury s přírodou a brali dostatečně vážně například jen fakta klimatologie, stáli bychom i pak před extrémně závažnými problémy. I v situaci, ve které bychom řešili pouze otázku radikálního snížení emitovaných skleníkových plynů, by se následky našeho rozhodnutí týkaly ekosystémového, ekonomického a morálního rozvratu, kolapsu veškeré společnosti. I potom by šlo o vyhynutí lidstva a konec civilizace. Kdybychom v takové rozhodovací situaci měli jistotu, že nebudou ohroženy naše životy, zdraví, ani důležité potřeby, měl by být takový morální problém vůbec předmětem demokratické diskuse? Jsem přesvědčený, že nikoli. V podobných případech bychom měli být morálně dogmatičtí. Když nemusíme zdůvodňovat, že není správné shazovat nemocné a přestárlé lidi ze skály a skládáme se na jejich podporu, neměli bychom se přeci vzájemně přemlouvat ani v otázce, zda je dobré snažit se předejít rychlé záhubě lidstva a kultury.

Hlubší ideologická transformace kultury by si však vyžadovala výraznější změny společnosti i nás samých. Nejde snad o to, že bychom museli přistoupit na výrazně větší ohrožení našich životů. Museli bychom se ale zříct mnohých pro nás důležitých potřeb, postojů a přesvědčení. Změnit by se museli jak ti, kteří legitimizují nynější podobu kultury pro své sny o bezstarostném životě v bohatství, tak i ti, kteří nynější podobu kultury legitimizují proto, že takové životy skutečně žijí. Změna by se však musela týkat především těch, kteří kromě velkého bohatství drží i velkou moc. Také individuální svobodu bychom totiž museli omezit novými podmínkami. Nesměli bychom jí už rozumět jako něčemu spojenému s konzumem a mocí, jako pocitu privilegované skupiny lidí, která žije v období hojnosti ekonomicky prosperující společnosti. Svoboda nesmí být právem uzurpovat si bohatství a moc na úkor druhých ani příštích. Musí být podmíněna nejen hodnotami, jako je spravedlnost a rovnost před právem, ale také zdravím globálního ekosystému Země.

Kvůli tomu, že si změna kultury vyžaduje změnu osobnostní, bude však patrně dál narůstat emoční konflikt nejen mezi námi, ale i uvnitř nás samých. Právě pro tento vnitřní konflikt můžeme nakonec problém ohrožení lidstva přehlížet příliš dlouho. Můžeme se dál chovat jako silný alkoholik, který bagatelizuje stav vlastního zdravotního stavu a odmítá přijmout jednoznačná fakta medicíny o vlivu alkoholu na zdraví. Doposud odmítáme čelit nejzávažnějšímu problému, před kterým lidé kdy stáli, a napadáme ty, kteří nám ho předhazují. S pomocí egoobranných mechanismů prostě odvracíme zrak a nechceme uvěřit tomu, že je skutečně ohrožena perspektiva celého lidstva. Čím emocionálnější tento vnitřní konflikt bude, tím silnější bude i obrana identity mnohých z nás. Jak jinak bychom mohli pokračovat v zaběhaných životech, aniž by nás výčitky neroztrhaly na kusy? Jak bychom mohli přemlouvat klienty v bance k nákupu finančních produktů? Jak bychom dokázali mluvit o odhadech spotřebitelské poptávky, o plánech na expanzi automobilky na asijské trhy? Jak bychom mohli psát texty o variantách možného složení vládních koalic po volbách? Jak bychom mohli sledovat poslední trendy módního průmyslu, radostně plánovat dovolenou u moře, obdivovat úspěchy dosažené v oblasti soukromých letů do vesmíru, snít o rodinném domku, platit hypotéky a daně? Jak bychom mohli nakupovat, sledovat zábavné pořady v televizi, vychovávat děti, radovat se z jejich smíchu a mluvit o počasí? Kdybychom adekvátně chápali a prožívali, co se děje, nemohli bychom řešit téměř nic jiného.

Bez zavřených očí by zkrátka nebylo možné, abychom sami se sebou vydrželi. Je to možné jen tehdy, pokud naše egoobranné mechanismy nedovolí zradit individuální ani společenskou identitu. Jakkoli je to tedy iracionální a nemravné, na podvědomé úrovni dál přijímáme ideologii destruktivně nastavené socio-kulturní formace, hájíme její moc a vzájemně se přitom ujišťujeme poplácáváním po ramenou. Bez iluze o kultuře a o jejím látkově-energetickém metabolismu, bez iluze o naší společnosti, o vědě, o politice, o lidském duchu, o sobě bychom museli mít hodně neklidné spaní, cítit úzkost a stud. Nikoli kvůli nedostatečnému vymývání kelímků od jogurtu a třídění odpadu, nikoli kvůli nákupům v supermarketu a používání auta při rozvážení dětí. Měli bychom se stydět za to, že necháváme v provozu socio-kulturní systém, ve kterém se jinak než destruktivně chovat ani nemůžeme.

Podle Šmajse nestačí zahrnout do našich běžných morálních úvah odpovědnost za své aktivity uvnitř kultury. Musíme přijmout odpovědnost i za ni, za globální socio-kulturní-systém, který přemrštěnými nároky spouští největší katastrofu v dějinách lidstva. Zodpovídat se tak nemůžeme jen sobě, druhým lidem či kultuře, ale příštím generacím a té, která nás stvořila – přírodě. Je ovšem mnohem snazší přijmout odpovědnost za množství vytříděného odpadu, naježděných kilometrů, snězeného masa i za velikost uhlíkové stopy. A tak místo toho, abychom obrátili naše rozhořčení proti nadosobní moci socio-kulturního provozu, zůstáváme v jeho područí a nevědomky jednáme v intencích sebedestruktivních růstových potřeb kultury. Zmanipulováni klamavou reklamou trhu se jen marně snažíme vykoupit z našeho selhávání, které tím jen prohlubujeme. Protože to ale nelze dělat všemi možnými způsoby, směšně se přitom obviňujeme z pokrytectví. Pořizujeme si energeticky šetrné spotřebiče, automobily či kotle, nepereme však prádlo šetrnějšími saponáty, nenakupujeme bezobalové potraviny, ani nepřepíráme látkové pleny. Méně často už problematizujeme to, že nás zaměstnává nadnárodní firma, která nám toto konzumní rozhodování umožňuje, stejně jako nám umožňuje platit ohromné úvěry i letecké cesty za prací či na dovolenou. Proto ale například nesouhlasíme s kritikou (korporátního) kapitalismu, ani s nápadem na progresivní zdanění. Někteří z lépe zajištěných Evropanů volí pak sice čím dál častěji zelené politické strany, znovu ale jen ty, které chtějí „řešit“ environmentální hrozby ekonomickým růstem.  

Nepřestáváme si zkrátka namlouvat, že jsme na správné cestě. Není pro nás představitelné, že všechny ty obrovské problémy, před kterými stojíme, nejsou řešitelné bez hluboké transformace globálně integrované kultury. Dnes proto mizí důvody myslet si, že žijeme uvnitř osvícené a ctnostné společnosti mimo vliv jakékoli ideologie. Ve společnosti, která prostřednictvím svobodných a zodpovědných lidí vyřeší problémy, před kterými stojíme. Zatímco jsme totiž přesvědčení o naší individuální svobodě a odpovědnosti, slepě podléháme silnější moci, než jakou ve svých rukách držel kterýkoli autoritář. Je to moc, která je všude a nikde. Nemá centrum. Je rozeseta v našich hlavách, institucích, knihovnách, uměleckých výtvorech, právních normách, konstrukčních plánech apod. Proto nás tato moc disciplinuje i navzdory přesvědčení o osobní svobodě. Chceme to, co chce ona, jak říká Sigmund Baumann. Avšak i když je to možná příliš velký úkol, jestli se této moci nepostavíme, poslední generace lidí budou mít za zločince nejen ty nejmocnější, ale nás všechny.

(Autor, PhDr. Mgr. Vratislav Moudr, Ph.D., je filozof, pedagóg)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Mobilné telefóny a príslušenstvo
Reklama
skvelydarcek.sk

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama